S dítětem za černým jezdcem (aneb cyklistika vzatá na milost)

black riderJako dítě školou povinné jsem s rodiči jezdívala každé prázdniny na 2 týdny stanovat. Každý týden jsme trávili v jiném autokempu. Mívali jsme velký stan, takový ten typ, kdy jste se v něm mohli postavit, po pravé straně byla „ložnice“ pro čtyři osoby a proti Vám „obývací pokoj„. Píšu obývací pokoj, protože v dobách, kdy náš stan už zdaleka nebyl nový, bylo možno vídávat v jiných stanech i televizi.

Ty dovolené jsem milovala. Lítala jsem po kempu, hrála si na hřišti, koupala se v rybníku, koupališti či řece, po večerech hrávala s rodiči kanastu a hlavně (fakt, už tenkrát jsem byla poznávací maniak) poznávala okolí. Chodívali jsme na kratší i delší hvězdicové výlety na zajímavá místa. Ať na zámky skutečné, nebo třeba na ty „zkamenělé“ ve skalách (ach ano, to je ona proslulá Svratka, kam jsem se po letech vrátila…).

Takovou naší rodinnou story, tradovanou léta, byl příběh o tom, jak jsem viděla černého jezdce. Viděla jsem ho totiž jenom já. I já sama jsem si pak už nebyla jistá, co jsem vlastně viděla. Jak to tenkrát bylo?

Stanovali jsme v autokempu Apollo (tuším stále ještě existuje) u Lednice. Pár kilometru od autokempu, uprostřed lesů, stojí sousoší Tři Grácie (neboli tři Bohyně: Athéna, Artemis a Afrodité) a kolem nich kolonáda se sochami múz a věd. Šli jsme tam tehdy pěšky už nějakou dobu, když jsem zaslechla dusot kopyt a ohlédla jsem se. V dálce na obzoru jsem uviděla cválajícího černého koně a na něm jezdce v černém. Vidím to dnes úplně jako tenkrát. Milovala jsem jako malá koně a byla jsem tím „zjevem“ očarovaná. Chtěla jsem ho ukázat rodičům, ale než se ohlédli, byl pryč. Celé roky jsem si pak říkala, zda jsem ho opravdu viděla, nebo ne.

Až po více jak 20 letech jsme přijeli s manželem a malým miminkem do Lednice na výlet. Chtěli jsme původně jen do zámeckých zahrad, ale jak jsme hledali místo k zaparkování, projeli jsme kolem penzionu Černý jezdec. Na strašidla nevěřím (prý je to téměř zapomenuté místní strašidlo), ale možná bych měla začít. Rozhodně se z výletu do zahrad stal výlet za strašidlem…

A výlet ke 3 gráciím (tentokrát z Valtic a NA KOLECH) jsem si zopakovala před pár dny. Tentokrát jsem tam vzala já svou šestiletou dceru i s manželem. Jít pěšky nepadalo v úvahu, to bychom se zpět do Valtic nedostali dodnes, a hlavně tam všechny pěší dost oblétávali komáři. Takže zlaté kolo. Černého jezdce jsem už ale neviděla… ani já, ani dcera. A je mi to trochu líto. Ale kdo ví, možná člověk opravdu vidí jen to, co vidět má, nač je naladěn a hlavně to, co potřebuje vidět. Někdo potřebuje atomy a jiný zase anděly, podle mě to může nakonec vyjít nastejno. Záleží na přijímači…

Na cestách, jak je vidno, může člověk zažít spoustu prapodivných věcí a kolikrát může zjistit, že navštívil úplně jiné místo, než kam vlastně jel. A to, upozorňuji, i v případě, že trefil :-)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Na cestách se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s