A Bůh se směje mým plánům…

Kolo života (photo by Zionorbi)

Prý máme volbu. Stačí změnit myšlení a prý budeme mít všechno, co si přejeme. Super práci, super partnera, super bydlení, super auto, super děti a super život. Tento život a také ten další život. Protože se reinkarnujeme a budeme ještě lepší.

Vědci stále ještě neví (ostatně účelem vědy není vědět, ale falzifikovat, tj. hledat důkazy, že něco není tak, jak si myslíme), kdy přesně a z jakých příčin se v Indii objevila myšlenka reinkarnace, ale je zajímavé, jak jsme si ji tady na Západě upravili k obrazu svému. Stále vzpomínám na kamaráda, který mi vyprávěl, jak moc se mu myšlenka reinkarnace líbí… a jak se mu nelíbí myšlenka smrti, černo a nic.

Jenže indická reinkarnace je nekonečná, ubíjející nesvoboda. Nic pozitivního a povznášejícího. V Indii, pravda, najdete vše možné, najdete tam i ty, kteří se touží přerodit do lepšího a lepšího dalšího života, i do božských sfér a získat nejrůznější božské napdřirozené schopnosti, stejně jako u nás spousta lidí vnímá koloběh reinkarnací jako stoupání po žebříčku kamsi do výšin jemnějších a jemnějších vibrací a kdo je výše a má větší schopnosti, je jaksi mnohem duchovnější. Což vlastně docela logické.

Ale s myšlenkou reinkarnace přišla i myšlenka osvobození se z ní  – myšlenka mókši. Jenže – zvedněte ruce, kdo se chce opravdu tohoto světa se všeho jeho pozitivy i negativy, ale i těch vyšších světů, kde budete tak mocní, vzdát?? Ale veškerá ta jóga a uctívání bohů, to vše jsou v posledku cesty k osvobození z toho věčného, ubíjejícího rození a umírání. A pachtění se za něčím. Mókša, nirvána, spasení, jak podobné.

Nedávno jsem narazila na článek s podrobnějším popisem přerozování z buddhistického úhlu pohledu. Zobrazení samsáry, koloběhu životů, které tu vidíte jako doprovodný obrázek, znám. Ale nikdy předtím jsem nezaregistrovala fakt, že z říše bohů se automaticky přerozujete do jedné z nižších sfér – mezi zvířata, hladové duchy, nebo do pekla. Nejspíš rovnou do pekla. Prostě proto, že v božské říši spotřebujete veškerou svou dobrou karmu. Zajímavé. A velmi, velmi nelákavá představa.

A tak si říkám spolu s Robbie Williamsem v jeho písni Feel, kterou jsem sem před časem vložila, protože mi přímo promlouvá z duše: „I sit and talk to God and he just laughs at my plans”, neboli ve volném překladu pro ty, kteří nevládnou angličtinou „Sedím a mluvím s Bohem a on se jen směje mým plánům”.

Nevěřím, že chceme-li být opravdu šťastní, máme nějakou volbu. Nebo jinak, máme volbu, ale jen jednu jedinou, a to přestat se za štěstím honit, nebo přestat si myslet, že to, co chceme, nás učiní šťastnými.  Že vůbec víme, co nás OPRAVDU učiní šťastnými.

Protože ačkoliv stokrát změníme myšlení a přitáhneme si jím vše, nač jen pomyslíme, ačkoliv si budeme užívat zdraví, bohatství a krásy, rozmlouvat s anděly a astrálně cestovat, dříve nebo později nás pohltí naše hladovost a strach a zřítíme se z výšin rovnou na zem. V tom lepším případě, je-li tedy možno věřit buddhistům. Ale ať tak, či tak, to, že člověk dříve nebo později musí zaplatit za svou chtivost a strach, je vlastně také logické.