Spřízněni životem

Miluju přírodu. Když nám před časem museli v parku před domem pokácet ze zdravotních důvodů pár stromů a pár jich výrazně ořezat, měla jsem slzy na krajíčku. Opravdu. A to jsem člověk silně racionálně založený a emocionálně se projevuji jen velmi zřídka. V tom případě ale spíš propadám „spravedlivému rozhořčení“ nad chováním své dcery (eufemisticky řečeno), než že bych plakala nad dojemnými slaďáky v TV.

 

Ale když jsem se přestěhovala za mým manželem z rodiného domku, jehož dominantou je stará košatá hruška, do třetího patra cihlového domu, velmi rychle jsem si utvořila zvláštní pouto s dvěma stromy v parku před domem. Jeden, zvláštně zabarvený mohutný javor, stojí hned vedle kostela a kdysi dávno, ještě než propukla ta ekonomická krize, byl na Vánoce vždycky ozdobený světýlky a já na něj vždy tak ráda z okna koukala. V té tmě a zimě vždy tak povzbudivě zářil.

Druhý strom, jerlín japonský, tvoří takovou zvláštní bránu nad cestou v parku a jeden z jeho kmenů slouží dětem z okolí jako taková přírodní houpačka. Na podzim opadá vždy až jako úplně poslední a na jaře se zase zazelená až jako úplně poslední. A kvete až v červenci a v té době vypadá naprosto úchvatně.

A právě tento strom, který tou svou bránou jako by nás vždy, když jsme šli pod ním, objímal, musel projít tou drsnou ozdravnou kůrou. A já měla chvíli strach, jestli ho nepokácí úplně. Protože ten, kdyby z parku zmizel, zmizelo by s ním i kus mě samotné. Zní to jako klišé, ale tak jsem to v tu chvíli opravdu vnímala…

Ne, neobjímám stromy, i když kdo ví, možná bych měla začít :-)

Možná proto tak ráda chodím do lesa a vnímám to ticho a klid a jemné ševelení listů ve vánku. Možná proto tak ráda chodím ve městech do parků a vyhledávám to, co jinak ve městech nenajdete – tiché spojení s přírodou.

V jednom komentáři jsem psala, jak moc pro mě bylo jednou těžké vrátit se zpět do města z pětidenního pochodování po horách, kdy jsme spali v lese a manžel ve mě vyvolával dojem, že je to zrovna ten typ, co by ráno vyšel na lov a večer bychom pojídali mamuta. Teprve tam jsem si uvědomila, jak moc jsme odtržení od světa, který nás živí (každou minutu několikrát, s každým nádechem) a jak moc nás to asi každou tu minutu poznamenává…

Kdysi dávno jsem objevila čínskou medicínu a to, jakým způsobem dělí tu základní životní energii na pět různých „podenergií“, které se jedna v druhou vlévají, ovlivňují a vyrovnávají, aby život proudil tak jak má, harmonicky a svobodně. Jedna z těch energií je právě energie dřeva (a tedy i stromů).