Prosím a děkuji, slůvka která mají mnohem hlubší smysl

Photo by Patrick Hoesly

Učili Vás, která slůvka jsou kouzelná? Nebo Vám jen řekli: „Hezky popros a koukej poděkovat!“? Ať tak, či onak, prosit a děkovat je považováno za základní slušnost. Učíme to malé děti, a když potkáme někoho, kdo toto základní pravidlo nedodržuje, je pro nás za nevychovaného hulváta. Ať velký, či malý.

Už jako malé děti se učíme prosit a děkovat.

Ale kdo z nás to OPRAVDU umí?

Žít s vědomím, že vše, co dostáváme, je dar. Že to, co dostaneme, si nemůžeme nárokovat, „vymrčovat“, vynutit násilím, křikem, manipulacemi. Že o to máme poprosit… a čekat. S vírou , že to, co opravdu potřebujeme, nebo to, co nás opravdu uspokojí, dostaneme.

Chceme, aby se tak chovaly naše děti. Ale chováme se tak i my????

A co poděkovat? Cítíme vděk, za to vše, co nám bylo dáno? Nebo v okamžiku, kdy něco dostaneme, už myslíme na to, co dalšího ještě chceme?

Už malé děti se učí prosit a děkovat. Když byla moje dcera ve věku, kdy rodiče vydávají dětem dobroty, až když jako cvičené opičky řeknou „Posím“ a „Děkuju“, přesvědčovaly mě kamarádky, jak strašně důležitá ta slovíčka jsou. Myslely to velmi dobře a také to velmi dobře dělaly, ale ačkoliv i ony vidí dál než jen za povrch věcí, i tak nepochopily má slova, že nejde o to slova. Ale o ten prožitek pokory a vděku.

Kolikrát jste již přijali něco bez slov díků, a přece jste vyzařovali hlubokou vděčnost vůči tomu, který Vám něco dal. Taková skutečná vděčnost je cenější než kupa slov. Protože „words are very unnecessary, they can only do harm“, jak zpívají mí oblíbenci Depeche Mode.  Mohou ublížit třeba právě tím, že zakrývají pravé úmysly. Nebo že Vám neumožní proniknout za ně. Že si budete myslet, že slova stačí, že o nic víc nejde.

Má dcera nemusí bezpodmínečně říkat prosím a děkuji, ačkoliv ta slova také umí a používá.

Ale vždy, když něco chce, musí to formulovat tak, aby to nevyznělo jako rozkaz (já chci a ty dej), protože jste si už určitě všimli, jak spousta dětí dlouho žije v dojmu, že slůvko prosím je zárukou toho, že dostane to, co chce. Je to vlastně takový sofistikovanější způsob, jak rodičům přikázat, že jim mají dát to, co ony chtějí – místo chci, které nezabíralo, jen říkají prosím, které zabírá. „Vždyť jsem řekl prosím, tak mi to dej!“

A vždy, když zapomene poděkovat, ji nepeskuju: „Poděkuj!“, nebo „Ty neumíš děkovat?“. Ale upozorňuju ji: „Ty nemáš radost z toho, co jsi dostala? Tak jim to dej nějak najevo!“

Ale ať už děti učíme jakkoliv, aby se ve společnosti druhých lidí chovali ohleduplně (nejde jen o pouhou slušnost, ale o soulad mezi lidmi… a kdo chce žít mezi vlky, že), vždy, když ony zapomenou poprosit, nebo si něco vezmou bez slov díků, zastavme se a zamysleme se, jak moc my sami trváme na tom, abychom dostávali jen to, co chceme, hned a bez čekání, a jak moc my sami jsme vděční za to, co máme, a dáváme to najevo.

Udělejme to dřív, než je okřineme a budeme poučovat, co se dělá a co se nedělá. Protože, přiznejme si, nikoho to nebaví pořád opakovat (to mě opravdu strašně vytáčí :-)), a nikoho to nebaví pořád poslouchat. Kór čím jsou starší :-)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Ctnosti a neřesti se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

16 reakcí na Prosím a děkuji, slůvka která mají mnohem hlubší smysl

  1. annapos napsal:

    Velice krásně řečeno, stačí vidět ten radostný lesk v očích, oboustranně, nic víc není třeba, Na veřejnosti je nutná „etiketa„ a k té se musí vychovávat, (tedy, v přiměřeném věku). Příklad je nejlepší výchova, to co rodiče nedělají, nedělají ani děti, nejíme li doma, svorně u stolu, ale s nohama na stolku u televize, nemůžeme vychovávat?

  2. Pingback: Tak už jedem do finále… prázdnin a druhého měsíce… | Žít je umění

  3. Goldie napsal:

    To je hezké s těma dětma, jak o tom píšete, taky mám pocit, že už dcera přišla na to (jsou jí 4), že když řekne „prosím“, musí to dostat. Moc nevím, jak to podat, že takhle to nefunguje, aby tomu porozuměla….

    • avespasseri napsal:

      Jednou to pochopí, nebojte se :-) Jednou každý pochopí :-) Ale stejně to budou pořád zkoušet… co kdyby se na ně usmálo štěstí. Naděje je hezká věc, ale někdy… :-)))))

  4. Pingback: Jen jediný krůček ke štěstí | Žít je umění

  5. Pingback: Zasmát se vlastním chybám | Žít je umění

  6. anarvin2013 napsal:

    Moc hezky napsáno! U nás časté téma, základní slušnosti. Jak píšete, nemusí se vyslovit přesně to slovo „prosím“ nebo „děkuji“, ale dát najevo, že si je člověk vědom toho co dostal, či toho co pro něj druhý udělal… Zářným příkladem je můj tchán.. Syna vychovali dobře, avšak časem on sám zapomněl na základní slušnosti a to doslova. Neumí pozdravit, poděkovat ani poprosit,vše nám říká příkazem a nedej bože, že mu připomeneme, že to jde říct i jinak – hned jsme pro tchána neuctiví (vždyť oni by si vůči svým rodičům nic takového nedovolili! ;) )… Lze starému psovi připomenout kousky, které dříve uměl avšak časem je nějak vytratil? :-/

    • avespasseri napsal:

      To je otázka „babo raď“. Mohu k tomu jen říct, že uctivý (respektující) přístup prostě vyžaduje ten respekt z obou stran. Rozkazování moc respektující není…. (viz ty články o respektovat a být respektován… dost jsem tady otázku respektu všude možně rozebírala, protože to hlavně v době, kdy jsem učívala malé děti, byl takový můj kámen úrazu… děsně si potrpím na základní slušnost a respekt :-))))))

      • anarvin2013 napsal:

        Ani nemluvte, však víte že nás trápí problémy s tchýni, k tomu tchán který se k ní občas přidá, příkazy,rozkazy od nich lítají ve velkém a pak údajná neúcta z naší strany. Když prosíme o kousek respektu,že už jsme přeci dávno dospělí a chceme si, byť ve společném domě, dobře žít, dostane se nám jen odezvy, že respekt nemáme my… Vaše články si ráda přečtu, ale asi by bylo nadmíru nevhodné je poslat i jim?.. ;)

        • avespasseri napsal:

          Já vím, to je strašně komplikovaná situace….
          Kupte jim pod stromeček knížku Respektovat a být respektován (koneckonců je to o respektu k dětem, že příkazy NE, a když takto radí jednat s malými dětmi, natožpak s dospělými dětmi). No a doufejte, že se vaše vzájemné vztahy pak ještě nezhorší, když jste si „dovolili“ neuctivě naznačit, že …
          No, to není příliš mírumilovný postup, že? Omlouvám se, ale to, že základní slušnost mezi lidmi vždycky považuji za úplný základ. Teprve, když já se tak chovám, mohu to žádat i po druhých. Opačně to nikdy nefunguje. Takže Váš tchán a tchýně prostě stojí sami proti sobě. Jestli chtějí respekt od Vás, nemohou si ho vynucovat příkazem… to vede jen k dalším konfliktům (… mé oblíbené přísloví: fighting for peace is like fucking for virginity :-)).
          Buď chtějí konflikty, nebo respekt. Žádná jiná možnost zde neexistuje…
          Vůbec Vám tu situaci nezávidím, konflikty v rodině je to nejhorší, co může být. Není úniku, aniž by tím někdo hodně netrpěl…

  7. jolana88 napsal:

    hezký článek.. opravdu – a zase budu působit jako mimozemšťan – napadlo Vás někdy, že „prosím“ a „děkuji“ jsou pouhé zažité fráze – v mnoha případech pronesené bez zaujetí, komfortní oddíl etiky? Doma něděkujeme – asi jako Vaše dcera – neustále a za vše, ani neříkáme prosím.. Vyjádřit se dá skutečně i jinou formulací. Poprosit a poděkovat se má skutečně a opravdově – tudíž v situacích, kdy tímto slovem „něco“ vyjadřujeme. Stejně je mi to milejší i od cizích.

    • avespasseri napsal:

      Tady jste na stránkách mimoňky (nedávno jsem psala takový článek :-)), i mimozemšťané, pokud jsou mírumilovní, jsou zde vítáni :-)
      Naprosto souhlasím, spousta slov už je vyprázdněných. Už jen to, že děti jsou nuceny říkat prosím a děkuji a promiň, aniž by vlastně chápaly, co říkají…
      Ani v dospělosti to mnoho lidí nakonec nechápe, buď ta slova přestanou říkat úplně, nebo jsou to jen více či méně povrchní výrazy, za kterými není ten prožitek. Ten úplně nejryzejší prožitek lítosti, vděčnosti a pokory, ten, upřímně řečeno, nemívám velmi často ani já… těžko proto mohu kritizovat i ty druhé, je to jen jiný level téhož :-)

  8. jolana88 napsal:

    :) další level je chovat se sám podle sebe – ale pozor – dá to fušku :)

    • avespasseri napsal:

      Myslíte něco jako kohlbergovu postkonvenční úroveň morálního uvažování?? :-) Jednou jsem přišla mezi známé s vlastním testíkem. Roznesli mě na kopytech, že kdyby tak uvažoval každý, kam bychom to dotáhli. Když je červená, tak se prostě stojí a hotovo. Ta, co se nejvíc bránila, byla právnička. Dost mě překvapila, v té době se totiž začala chovat už hodně nekonvenčně, nečekala jsem, že se tak zasekne. Ale možná by to dnes už pochopila jinak, už i s tou právnickou kariérou sekla :-)))

  9. jolana88 napsal:

    uznávám, že na „zákon pro lidi“ něco je.. lákavého. ale o tom, jak daleko je společnost nemám iluze. Bližší už by mi asi byl Selman .. takový tolerantnější mi připadá (aspoň pokud si vzpomínám) Kdepak – od filosofie mám utrum (smrknutej mozek odpočívá :) ) Myslela jsem na překonávání zažitých konvencí .. spíš nonkomfortismus tedy. Sednout si na trávu, když je lavička obsazená; chechtat se na ulici, protože se nám chce; poslat lidi, co se starají oč nemají do patřičných mezí – bez ohledu na věk a pohlaví… Všimla jste si někdy, kolik podobných „se nedělá“ nás svazuje?

  10. Pingback: Návraty – Zasmát se vlastním chybám | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s