Zabít krtka…

(photo credit to Frank Vincentz)

(photo credit to Frank Vincentz)

Tak nám zabili krtečka…

Tedy ne doslova, myslím tím krtečka s kalhotkama. Ačkoliv Večerníček stále ještě existuje, je odsunutý na druhý program mezi kopu dalších dětských animovaných pořadů. A na Barrandově je přímo pořad, který se jmenuje Animáček.

A ačkoliv netvrdím, že děti dnes již krtečka neznají, nedívají se na Boba a Bobka, vílu Amálku, Rákosníčka a podobnou klasiku, ještě jsem nepotkala ve školce holčičku, která by si hrála na vílu Amálku, nebo kluka, který chtěl mít kamaráda jako ten kluk v Kluku z plakátu.

Zato si tam kluci nosí gormity, bylo období bakuganů a holčičky si hrají na Winx a Kim Possible.

Já vím, články o tom, jak televize v dětech probouzí agresivitu, již byly popsány stohy papírů (nebo gigabyty paměti), ale já si opravdu nepamatuju, že by za mého dětství bylo v televizi takových dětských pořadů, ve kterých by hrdinové bojovali. Tak max. princové chvíli proti drakovi. Pravda, nepoužívají běžné zbraně, buď to jsou kouzla, nebo různí roboti a pokémoni. Ale přece jen…

Ale abych se na to nedívala jen tak negativně…

Možná roste agresivita… ale možná roste také povědomí dětí o tom, že proti zlu se musí bojovat. Že svět není jen tancování mezi květinami, ale že je to mnohem drsnější hra. Jen se podívejme na pohádky, i ta Červená karkulka je pěkný horor. Pokud ji necháme v její původní podobě a nezjemňujeme ji tím, že se např. babička schovala pod postel a společně vlka zahnaly, i ony jasně ukazují, zač je toho na světě loket.

O boji dobra proti zlu si sice myslím svoje (tahle striktní dualita je také jen západní vynález), ale na druhou stranu, pořád lepší, když dítě vybavíte odvahou a sebedůvěrou se proti zlu postavit, než když bude mít strach, že ho vlk sežere, pokud vystrčí růžky.

A tak dnes běhají malé děti ve školce po zahradě a bojují kouzly proti Temnému pánu (ne, nejde o Harryho Pottera, ale o víly Winx ze školy víl Alfie), případně se proměňují v teenagerskou verzi agenta 007 (Kim Possible) a zachraňují svět.

Tyxo.bg counter

(photo credit to enedeese.mihost.eu)

(photo credit to enedeese.mihost.eu)

Možná proto všechny ty katastrofické velkofilmy o záchraně světa, všechny ty Páni prstenů a Harry Potterové. Možná je tahle malá generace vychovávaná k tomu postavit se statečně proti zlu, ať už se jim zdá, že je utlačují Ukrutní nespravedliví rodiče, nebo Mocní zlopáni.

A pak teprve možná nadejde čas si uvědomit, že i to zlo je jen odrazem nás samých…

Takže nevím, jestli se radovat, nebo být z toho vyděšená. Ale ono je to asi jedno, protože všechno je vždycky tak, jak má být….

A jak se o tom zmíním někdy příště, ony takové Winx, když dítěti vysvětlíte, že být tak vyzáblá není vůbec zdravé, běhat na podpatkách je tak o přelámání si nohy a nosit tričko, ze kterého Vám čouhají břicho i záda, je zase záhul pro ledviny… tak i na těch Winx se dá najít něco dobrého. Třeba to, jak 5 úplně rozdílných holek drží za jeden provaz a neohrnují nad sebou nos, ač jedna myslí jen na šminky a druhá je počítačová maniačka :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Filmy se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Zabít krtka…

  1. annapos napsal:

    Vlk sežral babičku a nemyslím si že bych byla jako dítě tímto ovlivněna, doba se mění a hrdinové, kladní nebo záporní s ní, v tom to není. Problém je v respektování hodnot, jako je rodina a cit? Citové závislosti se bojí i mladí, zamilovaní, protože je to ta nejpevnější vazba, tam, kde není, vše se rychle zbourá a znovu, bez problémů postaví jako lego, a to je chyba. Za pár dnů, budu se svým mužem čtyřicet sedm let, ne že bychom nikdy nechtěli bourat, ta stavba ale byla pevná, nedala se? Neopouštět s lehkým srdcem cokoliv, je dobrá výchovná metoda. Máte panenky ze svého dětství Avi? A budou je milovat i vaši vnuci? Citové vazby jsou nejdůležitější……..Co si myslí lidé v obchodě, když se vaše dítě vzteká není důležité, důležité je jestli ho v té chvíli milujete, obejmete a kašlete na mínění několika prudérních neurotiků?

  2. avespasseri napsal:

    Najít tu správnou rovnováhu mezi důrazem na rodinu a důrazem na sám sebe je velmi těžké. Když se to přežene, je to problém… na jedné straně pak máte sobce, kteří se bojí citových vazeb, aby je nějak neomezily. Na druhé straně pak máte rodinné svazky, které lidi v nich přímo dusí. Opičí láska, vraždy ze cti atd. Muslimské rodiny drží velmi při sobě, i rodiny kdekoliv na východě, ale na úkor svobody. Ovšem ne že by to dle posledních výzkumů, co jsem četla, těm dětem moc vadilo. I když těžko říct, ego (coby obranný mechanismus) si kolikrát říká „nevadí, nevadí“, protože pro přežití je to zásadní.
    Co se panenek týká, u mé matky v garáži jsou „poklady“. Hračky po mě, po mé sestře, po mých neteřích (mají 20 let), dokonce i po mé matce. Dcerka miluje si s nimi hrát. Jsem ráda, že je kde tu horu věci skladovat…. :-)
    A co se týká vztekání? Já sama jsem byla jako dítě vzteklá, znám to, znám, co dítě cítí a vím, že v těch úplně prvních chvílích, než na to začnou lidé reagovat, to není žádné „vymrčování“, dítě prostě dává najevo, co cítí, a dlouho trvá, než se naučí s tím zacházet. Dcera například teprve teď v šesti letech přestává „hystericky vřískat“, když se někde bouchne a je na sebe pyšná, že už to zvládá. „Tekla mi krev a vůbec jsem neplakala,“ říká. Takže mně je jedno, co si kdo myslí, miluju ji, ale že bych ji objala a byla v klidu, to jsem, upřímně řečeno, byla málokdy. Většinou mi to lezlo na nervy, ten fakt, že nerespektuje mé rozhodnutí a nevěří, že kdybych mohla, tak jí to koupím… :-) A nejde ani tak o peníze, ale o to, že prostě nepovažuji některé věci za potřebné. Takže můžu zcela jistě říct, že to nedělala, aby něco získala. Když začala vyvádět, mohla si být jistá, že v tom okamžiku zcela jistě nic nedostane :-)

  3. malé srdce napsal:

    Já mám pocit, že když jsem já byl malý kluk, pohádky měly větší kouzlo a byly lidštější. Byla v nich větší krása, něha a hodnota, kde dobro vždy vítězilo a zlo se trestalo. Já vím, je jiná doba i lidé jsou jiní. Ale jaký velký je rozdíl mezi např. naším českým krtečkem anebo pokémonmi. Vždyť ten náš český Krteček vychází z našeho myšlení a Země, kde žijeme; z naší vlastní kultury. A vždycky nám byl tak blízký. Nebo takový Křemílek a Vochomůrka, Hurvínek se Spejblem, včelí medvídci nebo ony nezapomenutelné Krkonošské pohádky o Trautenberkovi a Krakonošovi. Vždyť já jsem celé své dětství prožil na Malé Úpě a ještě dodnes si pamatuji na Ty cestičky se sochami Krakonoše vyřezávanými z dřeva na různých tamějších cestičkách. Ó, jaké blízké pro mne potom byly takovéto pohádky. A i přesto, že je jiná doba, já prostě nemohu pochopit, proč dnešní mládež upřednostňuje americké či japonské animované splašky:-( Cožpak nevidí ten diametrálně odlišný rozdíl mezi českými pohádky, které ještě v sobě stále mají své jemné kouzlo a cit pro krásno a tou americkou pseudokulturou? Nepopírám, že některé japonské animáky mě okouzlily, ale stále je to pro mě cizí kultura, které rozumím daleko méně než té naší, vycházející z našeho vlastního kulturního prostředí a našeho cítění. Mám velký strach z toho, že až opravdu zemře u našich dětí náš český krteček, tou dobou bude velmi těžké žít na zemi, kdy kultura smrti bude určovat co je nebo není krásné. Doufám, že se té doby nedožiji.

    • avespasseri napsal:

      To je asi tou globalizací. Dceru učí balet japonská baletka a vždy, když ji vidím, tak si říkám, že je zvláštní, že vyrůstala na stejných pohádkách jako moje dcera. Pokémoni aspol., to je opravdu drsné. Já když to viděla poprvé, tak jsem přepínala. Zdá se, že se tam nic neděje, jen se bojuje. Teď už se občas i na nějaký díl podívám, ale ne natolik, abych dokázala říct, že jsem tam vystopovala nějaká pozitiva. Pozitivem je, že děti pak neběhají a nestřílejí po sobě zbraněmi, ale jen různými útoky. Bojům jako takovým bych se úzkostlivě nevyhýbala a to z pohledu asijských bojových umění: tam velmi dobře vědí, že dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince, a ti nejlepší bojovníci nejsou krutí a nebojují s nenávistí. Podle mě je dnes tohle cesta k světlejším zítřkům, ale bohužel k nim asi nevedou ty klasické cukrkandlové dobrácké české pohádky. Ačkoliv i já je mám ráda, hlavně ten humor, se kterým se díváme třeba na čerty. Myslím, že vlastně k tomu zlatému středu máme mnohem blíž než to hrubé rozlišování na dobro a zlo, které dnes světu vládne (a la, islámské země jsou zlo a musíme je vybít, nebo naopak Západ je Satan, musíme je změnit). A možná je to i vliv toho, že křesťanství u nás nemá takový vliv jako v USA, nebo jako islám v muslimských zemích… chybí nám totiž to „svaté“ nadšení za záchranu lidstva před peklem, což je bohužel to, co si z křesťanství hodně křesťanů bere a nevidí tu druhou stranu a to učení, se kterým Ježíš přišel: miluj bližního svého jako sebe sama. Winx (ty jsou italské), to je jiná. Kamarádka sice říkala, že měla pocit, že ani tam se nic neděje, ale kdyby se na ně teď malá dívala víc, určitě bych přišla s přehledem nějakých dílů. Zvykla jsem si na ně a nevadí mi, tedy kromě toho přehnaného důrazu na sexualitu (sexy oblečky, sexy pózy). To bude v dospívání silný podprahový vliv, obávám se.

  4. vimneok napsal:

    já jenom nerozumím tomu, proč je ta americká „kultura“ tak úspěšná všude jinde mimo svůj vlastní kontext…

  5. avespasseri napsal:

    To je fakt záhada… jak to, že všechny ty americké seriály, hamburgery a dokonce i Santa Klausové oblbují celý svět… že se ten svět nechá? Jsou snad hamburgery lepší, nebo levnější? Nejsou. Santa Klaus je, pravda, běžnému člověku přístupnější než neviditelný Ježíšek… a hlavně obchodně zdatnější. Ale Ježíšek se naštěstí u nás drží, i když se z něj někteří také snaží dělat druhého Santa Klause a prodávat s ním. No, o amerických seriálech psát radši nebudu, když píšu články o Dexterovi :-)))) Ale všimli jste si, jak na první pohled poznáte francouzskou detektivku, ačkoliv je okopírovaná z těch Kriminálek Los Angeles?

  6. Pingback: Smrt – ta neúplatná služebná | Žít je umění

  7. Letitia napsal:

    Za Krtkkom (a podobnými staršími slovenskými a českými rozprávkami) mi bude smutno… vlastne už je. Neviem čím to je, ale už prvé dysneyovky som ako dieťa odmietala. Napríklad Snehulienka – vedome na dysney spracovaní klasickej rozprávky nevidím nič „závadné“, ale niekde v podvedomí mi na nej niečo vadilo. Na tých obrázkoch a pochyboch… niečo podvedomé, vlezlé, podkožné… Všetci ich milovali, obrázky Snehulienky sa objavovali na stenách detských nemocníc a pod. To všetko napriek nevôli mocipánom ku všetkému americkému (myslím, že u nás bolo možné vidieť tie rozprávky len ak ich niekto priniesol zo západu). Ale mne bolo vždy nepríjemne, keď som ich videla. (moc podvedomia, nevedela som definovať prečo)

    A detto prvé japonské animované veci. Včielku Maju som pozerávala, boli to milé príbehy, aj keď ma rušilo niečo vo výraze tých postavičiek (teraz viem, že to bolo vlastne prvé japonské anime). Detto Heidy, tam to bolo ešte výraznejšie.
    No a súčasné americké alebo japonské anime nie som schopná pozerať ani pár minút. Naše dieťa nikdy nebolo na animované rozprávky, tak som ani nebola nútená ;) Ktovie, možno by som si zvykla? Alebo by som v tom uvidela aj niečo pozitívne? Neviem. Nechcem posudzovať (už vôbec nie niečo, čo de-fakto nepoznám), vo svojej kultúre kde vznikali a z ktorej vychádzajú sú možno tieto príbehy patričné, neviem. Ale nám tu mi pripadajú cudzie. A stále sa pozastavujem nad tým, čo v týchto príbhoch je také, že to prináša producentom a hlavne distribútorom taký zisk, aby tým zaplavili celý detský mediálny priestor. Neviem. Radšej si asi nechcem domýšľať.

    Ešte poznámka k tomu bojovaniu. Osobne si nie som istá, či je lepšie, keď po sebe deti strieľajú imaginárnymi lúčmi z nejakých svetelných mečov a prútikov, ako keby sa oháňali skutočnou palicou (papekom, klackem). Iste, vyhnú sa tak modrinám z neopatrnosti. Ale čo to robí z ich vedomím, podvedomím, a vývojom… neviem. Nechcem sa vyjadrovať k tomu, čomu nerozumiem, ale intuícia mi hovorí, že tie palice boli tak nejak pravdivejšie, skutočnejšie. predvídateľnejšie(?)… Neviem sa asi dosť dobre vyjadriť, ale tie lúče neznámeho pôvodu ma v detských hrách desia viac ako modriny.

    • Letitia napsal:

      Jéj, akurát som narazila na jedno zaujímavé video.
      Možno zaujme aj vás: http://www.ted.com/talks/lang/sk/colin_stokes_how_movies_teach_manhood.html Je o rozprávkach a o tom, ako filmové príbehy vplývajú na naše deti a ich životné nasmerovanie.

    • avespasseri napsal:

      Musím říct, že POkemony apod. nemám vůbec ráda. A že boj, ať již zbraněmi, nebo kouzly, je pořád boj. Je to ta západní dualistická klasika : boj dobra proti zlu. V tom žijeme, tuto představu v dětech posilujeme… a dáváme jim nástroje, jak obstát. Jak porazit ty zlé, jak zvítězit. Už dítě může narazit na „to zlé“, máme tu i takové věci jako šikana. Ale i prosté braní hraček atd. Pokud jim někdy něco poví, nebo vidí ve zprávách… pak tu mají i větší Zlo – války atd.
      Já jsem na pochybách – přála bych si, aby se už děti učili, že dualita je jen iluze. Ale obávám se, že to nepochopí. Je to moc abstraktní, je to něco, co mohou pochopit až dospělí… a to jen někteří.
      A tak ji nechávám, ať si vybírá, co ji zaujme (pokud to není úplná příšernost) a sleduju, co si z toho odnáší. Zatím vidím, že si odnáší to, že lítá po obyváku a bojuje taky (dobré, má pohyb). Odnáší si to, že proti zlu je možné se postavit… a zvítězit. Že to není snadné, ale že může najít někoho, kdo jí pomůže (nebo prostě nějaký zázračný dar). Že dobro nad zlem zvítězí. Že není třeba se ho bát. A to je asi ten první vklad, který by to dítě mělo do života mít. A tak jsem ráda, že se jí líbí kung fu a radši ji dávám na kung fu, kde má šanci, pokud se tomu bude věnovat, přejít z vnějšího bojového umění na to vnitřní a pochopit, že věci jsou jinak. Protože to právě na Východě umí a mají k tomu své cesty…
      Je to pořád lepší, než přetavit si boj do válek, prosazování svého názoru (já mám PRAVDU), nebo do soutěží o to, kdo je lepší, rychlejší… a dostane pak tu medaili. Výkonostní soutěžní sporty mě trochu děsí.
      Ale na druhou stranu se mi líbí ono video, které jsi mi tam dávala… pán má pravdu. Chtělo by to trochu jiné pohádky a trochu jiné modely pro budoucí ženy i muže…

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s