Respektovat a být respektován – 1.část

(photo credit to Paul Synnott)

(photo credit to Paul Synnott)

Jako spousta moderních matek jsem v těhotenství přečetla spoustu knih o výchově. Jako věčná studentka jsem to brala důkladně. Dělala jsem si výpisky, dumala jsem nad tím a jen zkouškové období chybělo. Tedy chybělo. S narozením mé dcerky před téměř sedmi lety začalo dlouhé, náročné zkouškové období spojené s vědeckým experimentálním výzkumem (co takto? bude to konečně fungovat?) a psychoterapeutickým výcvikem spočívajícím v tom, že dojdete až na dřeň nějaké emoční reakce a pokoušíte se s ní nějak vyrovnat…

Jako matka i učitelka den co den narážím na jeden a ten samý problém: jak dosáhnout toho, aby děti, nabídnu-li jim svobodu a důvěru (což jsou hodnoty pro mě osobně zásadní a jako dítě jsem jejich nedostatkem kdekoliv mimo vlastní rodinu velmi, velmi trpěla), ji v hned v další vteřině nezneužily? Jak respektovat jejich základní potřeby, ale zároveň respektovat ty své? Jak propojit svobodu a zodpovědnost, svobodu být sám sebou se svobodou těch ostatních? Najít bod, ve kterém se setkávají opozita a žít napojen na něj. Nikdo to neumí. Alespoň jsem nikoho takového zatím nepotkala. Proto jsem slyšela jednoho teenagera, jak se po telefonu baví o tom, že „se přece nebude omezovat kvůli někomu“. Proto nám běhá po světě spousta sobců… ale na druhé straně spousta vyděšených lidí, kteří udělají pro druhé první poslední, ale pro sebe vůbec nic. A pak propadají depresím, život je pro ně slzavým údolím, kde za dobrotu na žebrotu… Znáte to?

Ani já to neumím. Netvrdím, že ano. Ale ta doba, kdy jsem se skrývala, abych si mohla sama dělat, co chci, je pryč. A doby, kdy jsem radši vyhověla a myslela si svoje, než bych řekla „Ne“, už jsou také pryč.

I proto je dobré mít děti: když to dovolíte, naučí Vás hledat tu správnou hranici, kdy respektujete sebe sami A ZÁROVEŇ respektujete i druhé. Protože vlastnímu dítěti utéct nemůžete a ani nemůžete dovolit, aby ve Vás kdy vyvolal pocit, že kdybyste ho nikdy neměli, bylo by Vám bývalo líp… A možná právě z těchto důvodů tu tenkou hranici i naleznete…

Pak mi přišla do ruky kniha Respektovat a být respektován (kolektiv autorů) a byla jsem na dvou kurzech manželů Kopřivových, kteří jsou dvěma ze čtyř autorů této knihy. Jeden kurz byl krátkodobý, když bylo dcerce tak dva roky, a jeden několikavíkendový někdy před dvěma lety.

A vždy když si na tu knihu a na ty kurzy vzpomenu, uleví se mi na srdci, protože vím, že někdo už popsal způsob, jak respektovat a být respektován, a učí ho mnoho let učitele a rodiče. Teď už jen dokázat ho převést do praxe. Ale je tu pár problémů:

  • Za prvé, spousta lidí to považuje za hloupost (netrestat? neodměňovat? jak jako? mně to neublížilo… a škoda každé rány, která padne vedle… a podívejte se na tu dnešní mládež, kouří, fetují, nic se jim říct nemůže a jsou nedotknutelní, kam se to ten svět žene, to my jsme si nikdy nedovolili k dospělým ani k sobě… ).
  • Za druhé, když už si někdo tu knihu přečte (většinou jsou natolik útlocitní, že jim vadí ty neustálé konflikty a bití, nebo jsou už tak zoufalí, protože vidí, že čím víc se hádají a bijou, tím větší problémy se objevují, místo aby se něco vyřešilo), záhy zjistí, že to znamená úplně změnit myšlení a mluvu. Protože to, co říkáme, je ovlivněno tím, co si myslíme. To je logické, ne? Opravdu nejde jen o slovíčkaření, slova jsou silnější než meč…
  • Za třetí, když už to nepovažuje za hloupost a knihu si přečte a dokonce se mu i daří krůček po krůčku měnit způsob komunikace a myšlení, tak nakonec narazí na největší kámen úrazu: na zákon rezonance. Na zákon, který říká, že to, co je váš největší problém, co vy samy vůbec neumíte a nezvládáte, se vám neustále vrací a vrací. Na čem to ještě lpíte? Protože život touží po tom, abyste byli OPRAVDU svobodní!  Používáte všechny techniky a pořád vás dítě nerespektuje? A co vy, respektujete někde hluboko OPRAVDU sami sebe, to nejvyšší dobro, které ve Vás je? Nebo prostě jen chcete, aby dítě respektovalo Vaše chtění a ne Vaše skutečné potřeby? Narazíte na to, že co Vás nejvíc štve, co vyvolává největší výbuchy vzteku a zuřivosti, nebo to, co ve Vás vyvolává největší pocit bezmoci a smutku (to podle Vašeho temperamentu, který je vrozený) jsou Vaše vlastní největší chyby, které možná ani nevidíte. A dítě je jen takové zrcadlo… zcela nevinné…   A postavit se tváří v tvář svým největším slabostem, to je umění.

A co se tedy učí v knize Respektovat a být respektován a co se dovíte ve stejnojmenných kurzech?

O tom zase příště….

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Paradox se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

36 reakcí na Respektovat a být respektován – 1.část

  1. petr napsal:

    Jak dat svobodu a nedockat se jejiho zneuziti?
    To fakt nejde…po prve
    Po prve je zneuziti zakonitosti,ani ne tak z vypocitavosti,jako vubec z nesnalosti,co se svobodou…
    A stejne tak to nepujde ani po druhe a po treti..
    Ale jednou–budu-li s tim po prve a po druhe a po treti pracovat,budeme-li pracovat spolu…taxe dockame uspechu…

    Zdarek,vrabcaku,mas tu pekne hnizdecko
    Papadev
    … … … … .
    xia

    • avespasseri napsal:

      Pravdu díš. Svoboda a zneužití jdou ruku v ruce a svoboda a neznalost, co s ní, jdou také ruku v ruce. Já to jako malá měla v mnoha ohledech jednoduché, protože v mnoha ohledech jsem svobodu ve mně vloženou nezneužívala, prostě proto, protože mi to tak holt bylo dáno. Spousta věcí, které mé spolužáky lákala, mě nelákala. Jakékoliv restrikce jsem tedy vždycky chápala jako výraz nedůvěry vůči sobě a tedy jako urážku. Tento svůj přístup jsem musela velmi rychle prohlédnout a změnit v okamžiku, kdy se mi narodila dcera a hlavně v okamžiku, kdy jsem začala učit děti zcela jinak geneticky vybavené, než jsem já, manžel i dcera. Mé zlaté pravidlo: čiň druhým, co chceš, aby oni činili tobě, se ukázalo být jako neprůchodné :-) A je to právě o tom krůček po krůčku ukazovat, co s tou svobodou mohou dělat a co ne. Vůbec si nevybavuji, že by mě nějak rodiče dávali nějaké hranice (s tím se koneckonců tak trochu potýkám stále), ale nějak mě naučili, vzorem či jak, že nějaké věci se prostě nedělají. A já nemívala potřebu je dělat.

  2. malé srdce napsal:

    Přiznám se, že s tímto nemám žádnou zkušenost, protože jsem nedostal dar manželství a tudíž jsem „ošizen“ učit se od dětí. Ale otázka, kterou jsi v tomto svém článku nastolila byla pro mne osobně rovněž zásadní, protože jsem se jako malý kluk celé dětství potkával s nedostatkem svobody a důvěry, co mě jistě v pozdějším věku poznačilo. Například nikdy nezapomenu na jeden zážitek: Někdo u nás doma sundal ze stěny takové obrovské těžké zrcadlo a otec mi řekl, že když jsem ho sundal, ať si ho zavěsím zpátky. Jenže já jsem ho prostě nesundal a jelikož jsem od malička bojoval za spravedlnost, nemohl jsem to zrcadlo zavěsit, protože bych tím přiznal, že má otec pravdu. Ale já jsem to opravdu nebyl. No a když jsem odmítl uposlechnout, dostal jsem do tváře takovou ránu až jsem odletěl 2 – 3 metry a od té doby mi přeskakuje čelist. Nakonec jsem to těžké zrcadlo přeci jen šel zavěsit, ale velmi jsem plakal z té kruté nespravedlnosti! Ó, jak důležitá je správná výchova dětí! Já bych své děti, kdybych nějaké měl vychovával úplně jinak.

    • avespasseri napsal:

      Tělesné tresty u dětí je třaskavé téma, kdekoliv se objeví, tak se sešikují dva tábory a buší do sebe :-) Rodiče kolikrát opravdu netuší, co dělají, kolikrát se snaží dělat to nejlepší, co mohou, a kolikrát prostě propadají zoufalství a jednají zkratovitě. Mohla bych ti vyprávět, jak jsem vždycky „moudře“ kroutila hlavou, když jsem slyšela sestru, jak pokřikuje na děti. Já vždycky byla za tu trpělivou, všichni to vždycky říkali. Trpělivá a tolerantní (to zas říká dosud manžel). Ale děti? To je síla, vytáhnou z tebe všechny zasuté problémy, i mou potlačenou vzteklost, touhu, aby bylo po mém. Ale tělesné tresty já neprovozuju, už jen z toho důvodu, že děti jsou jak opičky a rodiče se pak kolikrát diví, proč je ten malý prcek bouchá, když se mu něco nelíbí. Na mě dcera tak maximálně zvyšuje hlas :-) Tak ji učím, že to opravdu není ta prvotní strategie, jak prosadit svou, že je možné se mnou i normálně mluvit :-) Krůček po krůčku. Jak jsem už v jednom komentáři říkala, snažím se učit ji, že násilí není způsob řešení konfliktů. Ale i to je třaskavé téma :-) Téma na celý článek a nejspíš i víc. Pokud se člověk setká s nedostatkem důvěry a svobody u rodičů, je to problém, protože to je to první místo, kde se sama důvěra má tvořit. Já se s ní setkala mimo domov, o to snazší to trochu je. Ale poznamená to zcela zásadně všechno. Ztráta důvěry v lidi, ztráta důvěry ve svět… člověk pak i ztrácí svou vlastní svobodu, když se pořád něčeho bojí….

      • annapos napsal:

        Je tady mnoho aspektů, které na výchovu mají vliv, nikdy neuhlídáte všechny, ty co mají vliv negativní, ty přijdou později, aniž je budete znát a vědět o nich a vaše děti je budou přísně tajit. Kdo zavrhuje víru, nebo spolu s ní, vkládá lidem do hlavy demagogii, je hlupák. Já mám svou vlastní zkušenost, že dítě, pokud je malé bere boží přítomnost bez výhrad a svá chybná rozhodnutíčka zváží, pokud je o tom, že bůh ho vidí přesvědčeno rodiči, časem jistě přijde doba vlastního rozhodování, jestli bůh je nebo není. V útlé výchově to ale hraje roličku. U malých dětí svoboda? Jdi kam chceš, dělej co chceš, ne, to prostě není možné, od školních let, je to možno uvolnit a korigovat, dnes, s patřičným dohledem, vlivů je tak obrovské množství. Dobrá? Nebo špatná paní učitelka, a to již od té školky, dobrá, nebo špatná, paní doktorka, zubař, kamarádi, nikdy nebudete vědět příčinu vlivu a povaha a charakter dítěte, každé, i v jedné rodině je jiné. Nejvíc, co si cením je, když děti důvěřují rodičům natolik, že jsou jejich důvěrníky, v pubertě se to vždy rozhodne, jaký směr výchova dostane, tam dochází k prvním konfliktům autorit? Já ji ztrácím u dětí, oni ji ještě nemají u mě ? A dál ? To je již samostatná kapitola, nic se již nedá dohnat, co se zameškalo?

  3. avespasseri napsal:

    To máte pravdu, těch negativních vlivů zvenčí je dost a dost a nad nimi už nemáme moc. Co je stihneme naučit do té doby, to jim může pomoci. A nejvíce právě ta důvěra, kterou v nás budou mít, aby přišli a svěřili se. Když jsem se rozhodla psát o respektujícím přístupu, našla jsem na internetu i jeden starší článek s jednou z autorek, které se ptali, jaké výsledky taková výchova má. A ona popisovala příklad, kdy holka, která se touto výchovou doma naučila vyjadřovat bez obav a slušně, co se jí líbí a co se jí nelíbí, a nepodřizovat se ze strachu tlaku zvenčí (nejdřív rodičů) – to je to, čemu oni říkají slepá poslušnost na rozdíl od zodpovědnosti, tak v pubertě se nepodřizovala tlaku svých vrstevníků a nesvezla se s partou. Věděla, co baví ji, a dokázala si stát za svým. A to je ještě víc než se svést (nechat svést) a teprve pak jít s důvěrou za rodiči.

  4. avespasseri napsal:

    Jo… a co se svobody týká, nejde tak ani o to „dělej si, co chceš“, ale spíš o to, nechám tě dělat, co chceš a budu věřit, že to, co chceš, nebude špatné. A ono to vždy skončí na tom, co všechno to dítě bude chtít :-) A také na tom, kde má rodič hranici. Někdo ji má velmi úzkou, protože je hodně ovlivněn nejrůznějšími obavami (do kina sama? ani náhodou, určitě bys pak dělala to a to; lést na strom? ani náhodou, určitě spadneš)… a pokud ty obavy nejsou oprávněné, může to dítě cítit jako nespravedlnost a omezování svobody. Ale ono je zase strašně těžké přestat se bát…

  5. vimneok napsal:

    RaR jsem taky obdivovala… do té doby, než jsem narazila na realitu… žádná knížka nejde univerzálně napasovat na každé dítě.

    • avespasseri napsal:

      To mi pověz, to mě zajímá. V čem jsi narazila? Hodně jsem četla o tom, že děti nereagují tak vzorově, jak si autoři představují. Ale nedokážu si pod tím nic konkrétního představit…

  6. Pingback: Co zcela jistě nemá smysl – 1. část | Žít je umění

  7. Pingback: Jak být sakra vděčný za to, co je, když je toho tolik co zlepšovat???? | Žít je umění

  8. Pingback: Tak už jedem do finále… prázdnin a druhého měsíce… | Žít je umění

  9. Amelie napsal:

    Knihu mám doma už několik let, ale ne a ne se k ní dostat. Ale pevně doufám, že své děti respektuji i bez přečtení této knihy. A tělesné tresty neprovozuji, nemám to ráda. Jako bitému dítěti se mi to velmi, velmi příčí. A navíc – mí autisté na plácnutí, bití reagují ještě větším afektem a ještě mnohem horším chováním, takže tohle nezabírá. Nasadit mantinely, ano, ale s láskou.

    • avespasseri napsal:

      Já jsem to právě u své dcery zažila také tak. Jednou jsem to ze zoufalství chtěla řešit „ručně stručně“, to byla ještě malinká. Už jsem to pak nikdy znovu neudělala. Nefungovalo to, naopak. A tak jsem ráda, že ta hranice, kdy mě začne poslouchat, není až u toho „ručně“. Protože podle mě se to buď postupně stupňuje, až se pak dítě – bohužel ze strachu – podřídí. A dělat něco jen a pouze ze strachu není to pravé ořechové…. Nebo se nepodřídí a už jen rebelují. A dělat něco jen a pouze proto, abych vzdoroval tomu, co se po mě chce, to také není nic moc.

  10. Alinka napsal:

    Mě R&BR taky oslovuje a víceméně (spíš více, než méně) pozoruji, že to na děti opravdu funguje. Na manžela už méně :)). Nicméně také narážíme na realitu (nevím, zda stejným způsobem jako Sedmi a též by mě to zajímalo). A totiž na realitu „tam venku“. A nemusím chodit ani tak daleko – stačí, když přijde babička, která s Matyáškem komunikuje úplně jiným způsobem. Obdobné to bude třeba s učitelkami ve školce nebo škole. Prostě ho naučím, že nějaký způsob komunikace funguje a on tomu věří (právě díky tomu, že ke mě má důvěru). A ono ouha, vystrčí nos ze dveří našeho domu a zjistí, že to zdaleka nefunguje tak dobře, jak jsem mu já tvrdila a že svět podle zásad R&BR rozhodně nejede.

  11. Pingback: Respektovat a být respektován – 2. část | Žít je umění

  12. Pingback: Zasmát se vlastní blbosti… | Žít je umění

  13. Pingback: Respektovat a být respektován – 4. část | Žít je umění

  14. Pingback: Vnitřní rodič | Žít je umění

  15. Sedmi napsal:

    Jé, teprve teď koukám, že jsem to tady nedopovídala (nepříšlo mi žádné upozornění). Jak píše Alinka, jedna část problému je v tom, že okolní svět podle RaR nejede… Například moje tchýňka je velmi hodná a na jednu stranu dovolí skoro všechno (načít čtyři pribiňáky, sníst sušenku před jídlem, dívat se na TV v posteli, dokud neusnou atd.), ale jen pokud to není nebezpečné. Je totiž i hrozně úzkostná, takže to je pořád Nelez tam, spadneš, nešahej na ten nůž, pořežeš se atd… Nenaděláš nic. A moje mamka je náladová, někdy je to s ní super, s holkama řádí a někdy má pocit, že musí tzv. vychovávat za mně a zvlášť Mayu šíleně péruje (hygiena atd.,) takže ona už tam nechce u ní např. být přes noc. Taky nenaděláš nic. A to je nejbližší okolí.
    Pokud trochu odzoomuju, tak respektující přístup je v určité podobě praktikován ve Šv. už asi dvě generace. Výsledky jsou…. zvláštní.To by bylo na dlouho… zkusím možná u sebe. Zatím nedokážu říct, kolik dalších vlivů a jakých se na tom také podílí, ale každopádně není to všechno jen pozitivní.
    A i u nás to nefunguje pokaždé, někdy na to prostě nemám energii, když se sejde únava, problém s prací třeba a další starosti, jindy je třeba May přetažená a na všechno reaguje jen kňouráním a pod. Navíc máme trochu rozdílný přístup i s manželem, on chce hlavně klid, když je doma a já zase se snažím být důsledná a když už něco řeknu, tak chci, aby to holky dodržely. Pokud ani na potřetí, počtvrté nereagují (vysvětlím, dám na výběr atd.) tak prostě zařvu nebo počítám. Kupodivu to funguje pokaždé. Nevím, třeba mi někdo vysvětlí, co mám v ranním spěchu a vypravování udělat jinak, ale mám pocit, že pokud nebudou všichni vstávat o půl hodiny dřív, nebo manžel místo ranního cvičení nebude připravovat snídani a oblečení místo mě (a to je utopie) tak pak musí všechno „odsýpat“ jinak přijdou všichni pozdě. No a moc času na vysvětlování a prostoru na dávání na výběr, na nechání na nich, až si teda samy všimnou, fakt není. A na to, aby si hlídaly hodiny samy, jsou ještě malé obě. Tak to byl praktický případ, kdy mi RaR hapruje… Co vám? Daří se vám pokaždé?

    • avespasseri napsal:

      To s tím Švédskem mi přijde hodně zajímavé… budu ráda, když o tom u sebe někdy něco napíšeš.
      Já nemůžu moc sloužit, protože já mám ve zvyku vnímat, kde mi to funguje… vytahuju ty způsoby, když cítím potřebu, a zkouším je. Kde to nefunguje, neřeším :-) Ale ono to bude asi souviset s tím, co jsem kdysi, tuším, říkala i na tom kurzu, nebo známým, když se mě na RaR ptali. Že to nakonec všechno stojí a padá s našimi emocemi a reálným životem. Hlavně s těmi emocemi (hněv, strach atd., atd). Oni tam sice učí, jak s emocemi pracovat, ale to je jen část problému… ta větší část ledovce je pod hladinou. To, podle mě, nemá s RaR ale moc společného… ten přístup mi přijde (zatím) správný. Jen aplikovat ho je více či méně náročné, to podle toho, jak na tom jsme se svými strachy a hněvy a touhami a jak moc máme toho času na domlouvání a vyjednávání. Velmi často zjišťuju, že právě v okamžicích, kdy se ty naše děti snažíme napasovat do našeho dospěláckého honění, to nefunguje. A fungovat nemůže. Protože to není zdravé prostředí ani pro nás, ani pro ně. V tom případě holt nezbývá než nasadit drsnější techniky, ale bez urážení. Říkávám si, že alespoň uvidí rozdíl mezi „spolupracovat“ a „nespolupracovat“ :-))

      • Sedmi napsal:

        pokusim se :)
        a jinak to vlastne popisujes totez. co jsem se pokusila popsat ja, ale ze sveho uhlu… jo a mas recht, ve chvilich dospeleho spechani to nefunguje a asi ani nemuze… hmm

        • avespasseri napsal:

          Ještě mě k tomu napadá: nevadí mi ani to, že někdo podle toho jede a někdo ne (manžel třeba postupy nezná a nedodržuje, ale vlastně to tak nějak podobně taky dělá; tchýně a spol. jedou takovou klasiku)… beru to tak, že nezáleží na tom, zda to děláme všichni stejně, ale na tom, jaký je vztah mezi mnou a dcerou. Podle mě stačí i jeden… a možná tím líp, protože má v každém okamžiku možnost si uvědomit, který přístup je výhodnější, zda manipulace, kritizování, výhrůžky apod., nebo ten respektující. Je to náročnější v tom, že déle trvá, než se to zaběhá a že víc to může zkoušet i jinak… je to třeba znát,když to zkouším ve škole. Jak nejsou zvyklí, považují to zpočátku za slabost. Ale kamarádka učitelka mi nedávno říkala,že to naopak u ní ve třídě často budí u dětí němý úžas a funguje to dobře :-)
          A hlavně podle mě nelze nové přístupy zavrhnout proto, že nejdou v praxi dodržovat :) Od toho jsou nové, nezvyklé a v tom starém prostředí o to náročnější… vyžaduje to postupně měnit své zaběhané způsoby uvažování… a postupně se změní i to vnější prostředí. Ty třeba nemáš TV. Věř mi, to ti situaci dost ulehčuje :-))) A je to jen otázka toho, že jste si to tak udělali, že je to Vaše priorita. A hlavně nic by se nemělo přehánět .-))) Extrémy škodí :-)

          • Sedmi napsal:

            To jo, změna starého myšlení je nejhorší… ale nemít tv není priorita, spíš jsme si zvykli mít všechno na PC… a u toho se taky dá zabít až příliš času :( uklidňuju se tím, že si alespoň trochu vybírám obsah a nejsem tak bombardovaná reklamami… ale i tak vím, že trávím víc času u PC než je zdrávo… jinak o té švédské výchově mám zase po dnešku možnost přemýšlet z jiného úhlu. Byli jsme dneska v zoo a ze všech těch dětí jen ty naše kňouraly, tahaly se a já jediná jsem na ně pokřikovala přes půlku zoo…

            • avespasseri napsal:

              Aha :-) No, TV má velkou výhodu. Můžeš ji vypnout s tím, že „tam nic není“. Tvrdit u PC, že tam nic není, dost dobře nejde :-) Je to strašný žrout času.
              S tou zoo… hmm… a čím to, že naše kňouraj, a ty jejich ne. A my pokřikujeme a oni ne? No, pokřikování bych ještě pochopila. Ale to kňourání… to přece ty švédské děti musí být děsně rozmazlené, že dostanou, co chtějí…. aha… takže ony dostanou, co chtějí, nekňourají a rodiče nekřičí. Hmmmmm. Mně by pak spíš zajímalo, jak ti švédští rodiče řeší to, že musí skákat, jak si děti pískají, a vůbec jim to nevadí…. když vidím, jak babička začíná být mírně nervózní z toho, že vnučka si s ní dělá, co chce….

              • Sedmi napsal:

                Já o té výchově ve Skandinávii přemýšlím snad kudy chodím :D ale nedobrala jsem se k jednoznačnému výsledku… nejspíš mix celkově volnějších rodinných vazeb, a jejich kultury, kde je hlavní se nestresovat a možná dalších vlivů, které zatím nejsem schopná identifikovat. Budu pátrat dál :)

                • avespasseri napsal:

                  Hmm… podle mě není žádná výchova jednoznačně dobrá nebo špatná… záleží na té dané zemi a lidech tam, co komu vyhovuje. Někde kladou větší důraz na samostatnost a individuální úspěch, někde zase na rodinné vazby, někde se nechtějí stresovat, někde naopak vidí zdravý stres jako znak toho, že to ten dotyčný Někam dotáhne. Z dob mých studií optimálního rozvoje osobnosti mi vyplynulo, že výchova je hodně spojená s tím, co ta daná společnost považuje za optimální, a k tomu pak výchovou směřuje. A vzhledem k tomu, že na světě, snad kromě pár jedinců, neexistuje člověk, který by byl optimální tak, jak si ho představuju, o společnosti nemluvě, tak se obávám, že na optimální výchovu nenarazím nikde. A ani ji sama neumím poskytnout :-(( Ale to se určitě změní!!! :-))))))))))

                • Sedmi napsal:

                  no počkej, to už jsi ale odzoomovala moc daleko :D

                • avespasseri napsal:

                  No právě a o to jde. Alespoň poslední dobou mám takový neodbytný pocit. Vykašlat se na podružnosti :-)

                • Sedmi napsal:

                  taky se snažím :) jenže jak odzoomuju, mám pak problém se zase snést zpátky na zem…

                • avespasseri napsal:

                  :-) Znám :-)

  16. Pingback: Předvánoční šílenství… | Žít je umění

  17. Pingback: Pochvala budiž pochválena | Žít je umění

  18. Pingback: Když se to s pravidly a tresty přežene…. | Žít je umění

  19. Pingback: Asi jsem moc útlocitná, či co… vždyť i ty děti už dnes vědí, JAK být upřímný… | Žít je umění

  20. Pingback: 21. Návrat k Já, já, já, jenom já… (Absurdistán 2015) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s