Chcete názornou ukázku toho, jak se člověk točí v kruhu? Jak se životní témata neustále vrací? A jak tvořivá síla, ať už prostřednictví kratičkých poetičtějších textů, nebo prostřednictvím delších článků (to je pro mě úžasná nová zkušenost, jak to i tady suprově funguje) dokáže tahle neustále se vracející témata podchytit a rozvést??
Když se ohlédnu zpět na články, které jsem za poslední dny napsala, vidím jedno: smrt (a změna), strach, zlo/dobro a jedna zásadní otázka: lze přestat bojovat s tím, co člověk vnímá jako zlo? Lze přestat stále něco chtít, víc a hloub a lépe? Ono je totiž nakonec jedno, jestli chcete víc peněz, nebo více informací, nebo lepší auto, nebo být lepším člověkem.
Pořád je tu ta představa, že to, co je, je špatné, a že to může být ještě lepší.
Vypadá to tak přirozeně, že? Když máme více peněz, můžeme si koupit lepší auto, lepší počítač, lepší oblečení, jet na lepší dovolenou, dát svému dítěti lepší vzdělání. Bez peněz do dnešní společnosti nelez… Peníze Vám otevřou dveře ke spokojenému a šťastnému životu…
Když máme víc informací, můžeme se lépe rozhodovat, když máme lepší vzdělání, můžeme dostat lepší práci, práci, která nám dá nejen více peněz, ale možná i lepší pocit seberealizace. Více věcem rozumíme a můžeme se nechat méně manipulovat.
Když budu lepším člověkem, budu šťastnější, zdravější a určitě i bohatší a budu mít lepšího partnera a budu se cítit po všech stránkách lépe.
Co by za to kdo dal, že??
Ovšem rubovou stranou téhle jistě cenné mince je, že čím častěji s ní platíte, tím víc se Váš život mění ve sled okamžiků, kdy je už zase něco špatně, už zase se Vám něco nelíbí a život a lidi se Vám propadají do temnoty. Jak moc chcete takový život žít?
Bez vyvážení tohoto temna světlem je to opravdu, věřte mi (nebo se prostě jen rozhlédněte kolem a třeba i v sobě), hodně temná a stresová jízda.
A o jakém světle mluvím? O vděčnosti. O tom vážit si (respektovat :-)) to, co jste prožili nebo prožíváte jako dobré. Radostné, přínosné.
Kdy je člověk opravdu šťastný? Když pořád něco chce, když pořád myslí na to, co chce (tedy na to, co nemá), a když je smutný, naštvaný, vystresovaný kvůli tomu, co nemá a chce? Nebo když cítí vděčnost a radost z toho, co má. Teď a tady. V to profláklé, ale tak pravdivé, teď a tady.
Židé mají za den říct i 100 tzv. brachot, požehnání. Vlastně takových poděkování za jídlo, pití, za vše krásné, co vidí, hezké vůně, ale i za povinnosti, které vyplývají z jejich náboženství.
Ty klasické křesťanské modlitby před jídlem se mohou zdát zvláštní, ale jednou před lety jsem seděla s křesťanem a židem u oběda a když se spontánně rozhodli poděkovat za jídlo, byl to pro mě silný zážitek. Najednou se člověk zastaví a uvědomí si, že je opravdu za co děkovat. Hlavně když se Vám to přihodí v Egyptě. Již tenkrát tam člověk na rohu běžně potkával žebráky a při posezení v kavárně kolem pobíhaly děti a prodávaly papírové kapesníčky. Jak moc máme být vděční právě v těchto dnech, že nejsme ani těmi bohatšími Egypťany, o tom není třeba ani diskutovat.
Kdysi dávno jsem se ocitla v situaci, kdy jsem měla opravdu velkou žízeň, došla mi voda a na další jsem už neměla peníze. Nikdy jsem nepila nabídnutou vodu (obyčejnou vodu!) s takovou slastí a s takovou vděčností. Ten den jsem cítila také ten největší klid a mír ve svém životě, jistotu a vděčnost. I okolní moře, na kterém jsem tenkrát plula z Egypta do Jordánska, jako by ten klid v mé duši odráželo. Bylo úplně klidné, rovné jako zrcadlo.
I každý dech (kolik jich v jedné minutě běžně je?) je něco, zač můžeme být vděční. Protože bez dechu není života.
Tak často zapomínáme, že NIC není samozřejmé. Že každý okamžik, každý dech, každý doušek vody je něco, čeho bychom si měli vážit. Být za to vděční. A ne se jen za něčím hnát.
Jenže. Ono se to všechno lehko řekne, ale hůř se udělá. Mozek si jede ve svých zajetých kolejích a když si člověk jednou na něco zvykne, z toho rozjetého rychlíku se nevyskakuje úplně jednoduše. Je hezké si teď sednout a začít psát, zač vše jsem vděčný, nebo vděčná. Určitě to bude mít nějaký vliv. Minimálně na chvíli pocítíte tu mocnou sílu vděčnosti a velmi rádi ji budete zase vyhledávat. Až ji ztratíte. Protože jak dlouho s takovým předsevzetím vydržíte? Jak dlouho obvykle vydržíte se svým předsevzetím, pokud si ještě vůbec nějaké 1.1. dáváte???
Ale není čeho se bát, myslím. Věřím, že to právě ta naše touha po dokonalosti, to hnaní se za tím lepším a dokonalejším, nás jednou dovede právě k té mocné síle vděčnosti. Protože jen tam, v hájemství nepodmíněné lásky, se nachází dokonalost. Možná v té největší temnotě, v tom naprostém zoufalství, se zaleskne světlo vděčnosti. V té chvíli, kdy si přiznáme, že my sami nakonec nezmůžeme nic.
Jen se otevřít. Na webu dreamlifu jsem našla krásný citát:
„Od nynějška budu pohlížet na všechny věci s láskou a znovu se narodím. Budu milovat slunce, protože hřeje mé kosti, ale budu milovat i déšť, neboť očišťuje mého ducha. Budu milovat světlo, protože mi ukazuje cestu, ale budu milovat i tmu, neboť díky ní vidím hvězdy. Budu vítat štěstí, protože činí mé srdce větším, ale snesu i smutek, neboť otevírá mou duši. Ocením odměnu, protože si jí zasloužím, ale přivítám i překážky, neboť jsou pro mne výzvou. Dnešek přivítám s láskou v srdci.“
Krásné, což? Je tak jednoduché (zdánlivě) být vděčný za to, co považujeme za dobré. Ale být vděčný i za to, na co obvykle nadáváme???
Vděčné srdce dokáže přijmout nejvíce. A proto také dokáže dávat. Nemusí jen brát a shromažďovat, cítit tu prázdnotu a snažit se ji zaplňovat věcmi, lidmi, zážitky, ale dokáže dávat. Protože je spokojené, svobodné a nebojí se, že mu bude něco scházet. To nejpotřebnější již totiž má – vděčnost a z ní vyplývající radost.
Neustále hledám ten zdroj vnitřní motivace. Motivace, která nevychází z touhy a strachu (což jsou beztak jen dvě strany jedné nešťastné mince), ale z jiného zdroje. Možná je tím zdrojem právě vděčnost, respekt k životu, k druhým lidem a hlavně k sobě.
- Vážit si života, protože nám dává život.
- Vážit si lidí, protože jejich společnost v nás dokáže probouzet pocit sounáležitosti a podpory. Dokáží nás inspirovat tím dobrým, co dělají, ale i tím špatným. A hlavně – spolu s nimi se kráčí lépe, i když to cesta je někdy hodně náročná.
- A vážit si sebe sama – vážit si vlastního těla a dát mu, co si za svou práci zaslouží. Respektovat dokonce i tu vystrašenou egoistickou část, která se nás jen snaží chránit. Ale hlavně nezapomínat na tu druhou, hlouběji uloženou, která si zaslouží, aby se konečně ujala vlády. Tu, která nám stále říká: ještě nejsi tam, kde bys měl být, ještě to nejsi ty, jdi dál a hledej. A my jí nasloucháme, ale mnohdy vůbec nerozumíme a hledáme ji někde jinde, než je.
Až jednou dokážeme být opravdu vděční a tu vděčnost pak projevíme (aniž bychom se ptali, co za to dostaneme zpět, co z toho získáme MY?) – životu, lidem, sami sobě – bude náš svět mnohem hezčí :-)))
Žít je umění 
Nádherný článek o vděčnosti k životu a vůbec ke všemu, co se nám nabízí v každé chvíli. Děkuji za Tvá slova, díky nimž si mohu připomenout, kolika požehnání se mi dostává. Cítím hloubku duše zpěvavého ptáčka a prostor pro její let.
A já ti díky moc za krásný komentář! Mám dojem, že jsem dneska rozlouskla, čeho si na životě (kromě všech těch věcí, za které člověk může být vděčný) můžu vážit obzvlášť :-) Už by to zase chtělo se pořádně s úsměvem rozletět :-) Zatím se totiž cítím spíš jak ta holoubátka, co u nás na balkóně vychovává holubice :-) (Neměli jsme srdce ji vyhodit i s vajíčky, když jsme se po delší době vrátili do bytu. Vyhodili jsme původní hnízdo, ale oni si během další naší nepřítomnosti udělali hnízdo z nepoužívaného truhlíku na kytky…ta vytrvalost…. to je asi ten přírůstek do rodiny, který si dcerka ve Španělsku vymodlila u Montserratské madony :-) A to se jí všichni smáli. Tak čekáme, až vylétnou z hnízda a přidají se k ostatním holubům v parku u kostela.) Slepá a olysalá :-)))))
Moc hezké shrnutí Vašeho poznání.Jen bych dodal pár drobností: naše touha po dokonalosti je klam mysli, neb my už jsme dokonalí, jen naše mysl to odmítá připustit. Polarita (dualita protikladů) v nás vytváří iluzi, že něco je dobré a něco není, a tak máme sklon vidět např. některé své vlastnosti jako nežádoucí. Přestaneme-li ale s jejich hodnocením a přijmeme-li je jako součást své osobnosti, přestaneme se pokoušet jich zbavit a ony samy časem zaniknou, nepodporovány naší odmítavou reakcí.
Srdce, „zdroj vnitřní motivace“, se projevuje hlasem intuice, jež je snáze slyšitelný, podaří-li se nám zklidnit (třeba meditací) překotně běžící mysl, jež vnitřní hlas snadno popře nebo zamítne (a to mnohem rychleji, nežse stačíte vědomě rozhodnout).
Mockrát děkuji za příspěvek. Se vším naprosto souhlasím… jen to zatím neumím vnést do života :-) Hlava má pořád tendenci šrotovat… ovšem pravda je, že díky tomu šrotování jsem se nakonec třeba dobrala tomu (i když ten konečný krok byl jistě krok intuice, nápadu přicházejícího zevnitř), že krok za krokem prakticky zjišťuji přesně to, co říkáte. Že tak, jak jsme, je to v pořádku. Že není třeba nic měnit. Už kolikrát jsem se přistihla při tom, že jsem si řekla: No jo, takhle to je vlastně správně. Takhle to má být. Například: kdysi jsem řešila, že se něčeho bojím. Říkala jsem si: „nemáš čeho se bát, nic se ti nemůže přece stát! Je to jen iluze! ČLověk BY MĚL být statečný!. A bla, bla, bla. Byla jsem nespokojená, naštvaná, že se nedokážu pohnout z místa. A pak mi to došlo: mám právo mít strach. Pokud tu je, je tu z nějakého dobrého důvodu. A tak místo toho vyčítat si, že se bojím, a přát si, ať je to jinak, jsem se začala ptát: „Proč máš strach? Před čím se chráníš?“ A odpověď mě uklidnila. Nechat strach přijít a pak ho nechat jít, to ještě většinou neumím :-)))))
Strach je energie, kterou si sami přivoláváme svými myšlenkami. Následná emoční reakce tyto myšlenky zase posílí, což opět zesílí emoce :)
Řešením je soustředit se na věci, při kterých cítíte radost, štěstí, spokojenost a ignorovat ty myšlenky, které způsobují opak. Vím, že to zní snadno :) Čas od času si emoční tělo vynutí negativní em. odezvu, která posiluje ego i em. tělo, třeba formou hutné hádky. Po jejím skončení neulpívejte na řečených „argumentech“, nevymýšlejte nové, pusťte to z hlavy. Jo,chce to trénink :)
Jestli jsme již dokonalými, proč máme v sobě tendenci se neustále zlepšovat? Ukažte mi jednoho člověka, který by toto nejvnitřnější puzení v sobě neměl? Možná by bylo dobré trochu konkrétněji definovat, co přesně v člověku je dokonalé. Jistě bychom mohli říct, že je vše dokonalé, neboť vše vychází z Prazákladu a z Prapříčiny všech příčin. Naše nejvlastnější podstata je nejúplnějším zárodkem nejúplnější podstaty všeho. A přesto se Dokonalost Boží manifestuje i v jednotlivých dokonalých „nedokonalostech“ Stvoření, bez kterých by nebylo rozpohybování života a její pulzace! Tato zdánlivá „nedokonalost“ je tou nejvlastnější dokonalostí bez které by nebylo možné životní hmotné projevení. Dokonce i duše, ač je ve své nejúplnější zárodečné podstatě dokonalá, potřebuje ke svému postupnému vývoji a dalšímu svému rozšiřování jistou „nedokonalost,“ kterou je třeba chápat ve smyslu zhuštění. Pokud porovnáme energii Prvotní Prapříčiny ( Stvořitele, Boha… atd ) a duši jako individuální entity, potom míra energie mezi Bohem a duší je neporovnatelná a zde vidíme, že duše potřebuje jistý vývoj, aby se její energetický základ mohl rozšiřovat stále více a více… Proto si myslím, že ač je vše dokonalé, je tu i jistý vývoj individuální duše.
Ten můj komentář byl reakcí na první komentář od Est ( 10:03 ), kde píše, že jsme již dokonalými. Chtěl jsem to jen trochu rozvést. Jaksi se mi to nezatřídilo tak, jak mělo:-)
Klam nedokonalosti vzniká porovnáváním, jinak hodnocením druhých. Ale my se nemáme s kým porovnávat, jsme každý „originál“. Rodíme se s jinými fyzickými dispozicemi i talenty, s jiným životním plánem, a každý je jinak ovlivněn výchovou a okolnostmi zrání (zkušenostmi). Jste dokonalý i jako tělesně nebo mentálně postižený, neboť jste si zvolil to zažít. Bližší vysvětlení byste nepřijal.
Svou úvahou o „nedokonalosti“ si vlastně odpovídáte. Nedokonalost je zdánlivá, proto ji můžete ignorovat. Proces sbírání zkušeností na Zemi s tím přímo souvisí.
Pingback: Fórek na pondělí | Žít je umění
Nádherný článek, moc za něj děkuji. I já se snažím děkovat a být vděčná. už dávno vím, že NIC není samozřejmost. Děkuji za každé nové ráno, za to, že mě zrovna nic nebolí, že mohu vstát, za své děti, za to, že mám co jíst, za úsměv mých dětí..každou minutu je za co děkovat…Snažím se to naučit i své děti. Třeba to jednou pochopí.
„Jak být sakra vděčný za to, co je, když je toho tolik co zlepšovat????“
Ono se to vzájemně nevylučuje :)
Tak takhle: jak být vděčný za to, co je, když mám dojem, že by to mělo být jiné… a hlavně lepší :-))
Furt to platí :) Přijměte věci, jaké jsou, protože UŽ takové jsou.
To vám nemůže bránit v zlepšování čehokoli.
Já vím. Ale ještě neumím :-)))
Hezkou poučku měli Borgové ze Star Treku: Resistance is futile. :)
Jo, to je krásné. To si pamatuju. A taky jsem četla stokrát, že bránit se tomu, co je, je zbytečné. Ale ještě se mi to úplně nezarylo pod kůži. Ale je to pravda jak hrom. Mockrát díky za připomenutí. Jéžiš, nejradši mám, když mě nějaká moje natvrdlost rozesměje… to se pak často stane, že se i pohnu dál :-) Díky!