Strach milovat

(credit to Gartenlaube)

What are you afraid of?

Tak jsem se na závěr ptala v “básni”, nebo snad spíš “zamyšlení”, které jsem uveřejnila včera. Čeho se bojíš? Proč se neotevřeš životu a jeho lásce? Proč se neotevřeš lásce?

Stalo se Vám to někdy? Že jste se dotkli té lásky v sobě, té ochoty milovat, rozdat se, přijmout a zapomenout na sebe? Zní to krásně a zní to tak dokonale, že? Tak by to přece mělo být?

Love means letting go of fear. Love means letting go of yourself.

Věty, na které často narážím.

A přece je tu ten strach. A přece nemůžete pustit své Já a nechat ho rozpustit.

A tak si můžete říkat: To je děsné, neměla bych se bát, vždyť není čeho. To je děsné, strach je špatný, tak proč ho cítím? To je děsné, nedokážu přestat lpět sama na sobě, a na svých touhách a představách. Nechci ten strach a nechci to Já. Jsou jen překážkou k opravdovému štěstí.

Atd., atd.

Jenže jak už jsem jednou psala. Strach není nic špatného, strach může být i rádce. Strach může být tím, kdo Vás hlídá, abyste nesešli z cesty, nebo si dokonce vážně neublížili. Strach může být jako takový alarm, který začne blikat v okamžiku, kdy Vám hrozí nebezpečí: Nechoď tam! Pozor!

A tak jsem se ptala sama sebe, proč vlastně cítím ten strach? A jeden nedávný zážitek mi na to dal odpověď: protože kdybych ho necítila, rozdala bych se. Dala bych se cele, bez toho, abych něco požadovala zpět. Přesně tak, jak to láska dělá, když se na ni napojíte. Lásku nezajímá kdo miluje koho, ani ji nezajímá, co za to dostane. Láska zcela přijímá a zcela dává. Samu sebe. Je silná tak, že když vstoupíte do jejího rajónu nepřipravení, smete Vás. Nezbude z Vás vůbec nic.

Hmmm, ale tak je to přece správně, řeknete si možná? Člověk nemá myslet jen na sebe, má myslet i na druhé? Člověk má mít trochu toho soucitu s druhými, trochu té empatie. Člověk nemá být sobec, nemá myslet jen na své potřeby, ale také na potřeby těch druhých. Nebo snad ne? Co všechno už lidské Ego napáchalo? Nebo dá se vůbec nějak spojit potřeby těch druhých a ty Vaše, když se tedy jako máte “cele odevzdat”???

Vstoupit do “dravého proudu lásky”, jak o něm píšu v textu Moře, bez ukotvení ve světě Nepodmíněnosti (svět Pravdy, Harmonie, Míru, Respektu, ale i té Lásky) vede jen a jen k utrpení. Láska totiž vše, co není Láskou, stráví. Pokud se sami nestanete Láskou, zemřete a nezůstane z Vás vůbec nic. A stát se Láskou znamená, že budete respektovat Pravdu. Že půjdete jen tam, kam Vás ta Pravda povede. Že budete dělat jen to, co ve Vás bude vzbuzovat Mír a Harmonii.

Nikdy, nikdy nesmíte zaměnit lásku k druhému za obětování toho nejdůležitějšího, co ve Vás je.

Protože tím ublížíte sobě, i tomu druhému. A lásku tak beztak doopravdy nepoznáte! A že by to byl způsob, jak si „užít života“, tomu fakt nevěřím…