Co si přeješ, to dostaneš?

(photo credit: Peter Zelizňák)

(photo credit: Peter Zelizňák)

Hmmm, to je otázka. Už vidím (a také jsem takových pár lidí potkala) ty nešťastníky, kteří si úporně přejí lepšího partnera, lepší auto, lepší práci, lepší dům a fůru peněz. Samozřejmě, že si je přejí. Taky kdo by si to všechno nepřál, když žije z ruky do… úst, řekněme… když mají za partnera hulváta, který je nechápe, nepomůže, nepodrží, spíš naopak. O práci, domu a autu ani nemluvě. Kdo by nechtěl prima práci a pohodlné, příjemné bydlení? A fakt to nemusí být ten poslední sporťák, stačilo by bezpečné, hezké, funkční novější autíčko. Ne ten starý křáp, co mi stojí před domem.

Tedy ne mně… já žádné auto nemám. Fakt, i když mi to jeden kamarád nevěřil, fakt ho nepotřebuju. Aut je v republice dost a dost. Manžel má jedno své a jedno služební.  Spousta dalších rodin má minimálně jedno.  A když je nejhůř a ani ten vlak, nebo autobus, nebo tramvaj, nebo metro nezabere, aut kolem frčí dost a dost a většinou v něm sedí jen jediný opuštěný řidič. Sám a sám. Ale to je jiný příběh… ne příběh o tom, že co si přeješ, to dostaneš….

Co se super partnerů, aut, domů, práce a peněz týká, asi všichni si něco takového přejí, pokud to nemají.

No… tak proč to tedy všichni také nedostanou? Pokud je tedy pravdivá věta, kterou jsem tento článek nadepsala??

Nebudu sahat do svědomí ostatním lidem. Ono stačí sáhnout si do toho svého…

Ale přece jen… v mém životě se již poněkolikáté ukázalo, že věta uvedená v titulku, může být i pravdivá.

Když jsem před mnoha lety dělala státnice na VŠ, a byl to už můj úplně poslední termín (už uběhla maximální doba studia), šla jsem do toho s tím, že toho ještě neumím dost, ale na druhou stranu jsem zase celou dobu studia byla lepší než mnoho z těch, kteří ty státnice udělali už přede mnou. Přišlo by mi nespravedlivé, kdyby mě po osmi letech vykopli a na všechno to dobré zapomněli. Ádié… dnes ti to nejde… smůla. Udělala jsi v pohodě všechny ty desítky zkoušek předtím?? No to je nám ale líto… ta jediná důležitá je jen a jen tahle!

Tak jsem k těm státnicím šla s tím, že by mi to měli dát i neměli zároveň.

A jak to dopadlo? Nejdřív mi to nedali, minutu na to řekla vedoucí komise, že si můžu zažádat disciplinární komisi o přezkoumání (no, ono to u té zkoušky nebylo všechno úplně košer… jak už to tak ve vědě bývá… jen ti úplně nejlepší vědci, a zažila jsem to na vlastní kůži, dokáží zastávat úplně opačná hlediska a brát to jako obohacení diskuze a ne jako: Ten je ale blbej a nic neví), a nakonec jsem dostala ještě jednu šanci tu zkoušku dělat. A tak jsem studovala 9 let :-) Já vím, je to dlouho, ale já byla mezi tím na studijní stáži a ono se to pak všechno dost natáhne.

Takže jsem dostala přesně to, co jsem chtěla: dali mi to a nedali zároveň. Ono je opravdu možné spojit protiklady. Fakt to není buď A, nebo B, i když tomu věda nevěří :-)

A má instruktorská zkouška? No, tak to bylo dost podobné :-)  Když tam jedete s tím, že se chcete učit, že lejstro není důležité, ale důležité je to zažít a umět, na zkoušku, nebo o něco málo později, na tom přece nesejde. Hlavně být v klidu a zbytečně se nestresovat (věnovat čas raději tomu, co Vám v dané chvíli přijde jako stěžejní, např. se usmířit s dávným přítelem a dojít vnitřního klidu a moci ho pakt šířit dál). Tak pak se Vám může stát, že opět dostanete přesně to, pro co jste si tam přijeli. Ne pro papír, ale pro klid v srdci a konečné usmíření a pro velkou dávku nových zkušeností a chyb, ze kterých se člověk učí zcela nejlíp. Tedy aspoň já.

A tak můžu říct, že víkend to byl po všech stránkách úspěšný. A tu drobnost, ten kousek papíru, ten už brzy určitě získám taky. Protože si to přece přeju :-)) A konečně nadešel ten správný čas se tomu věnovat :-) Jupí!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Paradox, život se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Co si přeješ, to dostaneš?

  1. vimneok napsal:

    mám to stejné… dokonce do té míry, že se mi stávalo a stává přesně totéž… a tu státnici jsem nakonec ani nedělala, protože jeden papír už mám a lezla jsem na tu školu ne pro papír, ale pro vzdělání… :D

    • avespasseri napsal:

      Fakt toho máme hodně společného, já zírám :-) Tak budeš jediný člověk na celém světě, který asi pochopí to, co jsem udělala, když jsem po tom půl roce přišla k těm státnicím znovu :-) Byla jsem dost zklamaná, že jsem udělala písemnou (ta bývala těžká a často ji lidi nenapsali a já to vždycky mívala tak akorát na trojku, tak jsem tajně doufala….) a že mě zvali dál na ústní. Já se totiž večer předtím rozhodla, že žádný papír nestojí za to, aby se kvůli tomu člověk udřel k smrti, aby dělal něco, co ho už dávno nebaví jen proto, aby udělal radost druhým nebo proto, že se to jakože dělá. Propadnout strachu, že bez papíru budu nic. Zaklapla jsem učebnici literatury a řekla si, že už nikdy, nikdy nic takového neudělám a budu dělat jen věci, které mě těší a vidím v nich smysl. Protože jsem cítila, že jinak bych nedokázala žít. Tu zkoušku jsem nechtěla, ale říkala jsem si, že vyzkoušet to můžu vždycky (ty roky studia, že..) a prostě se uvidí. No, vyletěla jsem na té autorce, kterou jsem se zrovna ten večer chystala opakovat :-)))))))))))

  2. est napsal:

    Mám vcelku zajímavou zkušenost, že snáze se vyplní to, co si přeju pro někoho jiného. Asi spasitelský syndrom :) Vlastní přání… zdá se, že spíše se splní ne to, co si přeju, ale čemu věřím, že si zasloužím. Kolikrát se mi splní i to, co jsem si nepřál, abych následně zjistil, že to vlastně dokonale naplňuje nějakou moji potřebu :)

    • avespasseri napsal:

      Tak si přejte pro mě něco dobrého… budu vděčná už předem :-) Máte pravdu, je to často spíš o potřebách, než o přáních. Ale v případech, o kterých jsem psala, to byly docela vědomá přání… to jedno bylo dost paradoxní, zdánlivě nevyplnitelné. Potřeba tu nějak splynula s přáním. Spravedlnost u mě kolikrát také hraje svou roli. I když o víkendu jsem vyjádřila představu, že bych si ten papír zasloužila :-) Ale ono to spíš byla tak nějak představa mimo čas… zasloužím, i když se zhmotní až v budoucnu :-)

      • est napsal:

        To bych vás musel lépe znát, abych aspoň tušil, čeho vám potřeba. :) Anonymně to nefunguje, aspoň u mě ne. Možná, že certifikát, získaný ve druhém kole, bude právě cennější o vaše úsilí, které byste původně nemusela vynaložit. Ale až se zhmotní, bude to opět v přítomnosti, jako ostatně vždy.

        • avespasseri napsal:

          Možná. Ona je situace ale taková, že to úsilí musím vynaložit tak jako tak. Protože jestli chci učit, musím to umět. Jestli teď, kvůli certifikátu, nebo později, kvůli studentům, to je nakonec vedlejší. Ale vzhledem k tomu, že to stažení do fyzického těla je u mě sice na dobré cestě, ale ještě tam nejsem, je pro mě vztah k lidem větší motivace, než čistě materiální papír :-) Úsilí tam bude nakonec vždy, jen přijde v jinou chvíli :-))

  3. hryhorij napsal:

    co se vyplní?

    vyplní se to,co potřebuju

    a kdo určuje,co potřebuju?

    z 80% má Duše,která se řídí plánem a mými výsledky ve studiu

    … … …x

    • avespasseri napsal:

      Vyplní se to, co potřebuju. Přesně tak.

      • petr napsal:

        Proc ale zda se,ze teda vic potrebuju cukrovku,infarkt,chudobu,hadavou zenu a kalouska,nez mercedes a dovcu v dubaji?
        Je vubec svepravna ta Duse,ktera to ma udajne na starosti?
        … … …x

        • avespasseri napsal:

          To se ptejte té Duše… nebo prostě toho v člověku, který si tohoto žádá .-) Infarkt může člověk potřebovat prostě proto, aby si konečně uvědomil, jak sám se sebou zachází. Cukrovka podobně. Atd. Možná až budete potřebovat, aby jste zažil, jak si toho mercedesa nabouráte (nebo ho někdo ukradne) a aby Vás v Dubaji v hotelu teroristi vyhodili do povětří, možná bude i to :-))) No vážně, kolikrát je hrozně těžké zjistit, proč to člověk má právě tak, jak to má. U dětí je to ještě složitější. Ale kdysi mě napadlo, že pokud je člověk touží po nepodmíněném štěstí, tak ho život nejspíš povede tak, že mu sebere všechno to, co mu mělo štěstí údajně dávat. Aby mu dal šanci objevit ji v sobě. Nebo spáchat sebevraždu. Ale ten pud sebezáchovy je hodně silný. Já osobně nevěřím, že to, co se mi děje, je náhoda, a že mi toho padá na hlavu víc, než dokážu zvládnout. Na pokraji sebevraždy jsem byla na gymplu… ale nešla jsem tam. A přece tam spousta lidí spadne… spíš by mě zajímalo, jestli tomu šlo nějak zabránit, nebo i tohle si Duše žádala???

        • est napsal:

          Kdepak:) K čemu by jí to bylo, když jsme přišli na Zem sbírat zkušenosti. Nedostáváme úkoly, které nemáme sílu zvládnout. Občas to holt vzdáme dříve, než vyzkoušíme všechny možnosti.

  4. Pingback: Bez obav a bez nadějí??? :-) | Žít je umění

  5. Pingback: S trpělivostí nejdál dojdeš! | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s