Respektovat a být respektován – 2. část

(photo credit to Paul Synnott)

Co to vůbec znamená někoho respektovat? Co všechno bych měl(a) respektovat, abych tedy vůbec respektovala? Respektovat potřeby své i těch druhých? Respektovat člověka takového, jaký je? I s jeho chybami? S jak velkými chybami? Kde je ta hranice toho, co respektuju, a co už je pro mě nezkousnutelné? A mohu, nebo musím, respektovat i člověka, který se chová způsobem, který je pro mě nezkousnutelný?

To jsou dost zásadní otázky. Ale také dost složité. Možná by nejdříve stálo za to začít tak nějak jednoduše…

Autoři knihy Respektovat a být respektován rozlišují přístup respektující a přístup mocenský.

• Buď člověka respektuji jako člověka… nebo s ním jen manipuluji tak, aby vyhověl mým přáním. Aby skákal, jak já pískám. Nevidím v něm člověka, vidím v něm jen objekt, skrz který dosáhnu toho, co chci. A když už skrze něj nedosáhnu toho, co chci, rozhodně nedopustím, aby mi v tom zabránil!
• Pokud člověka (ať již jde o dítě, nebo dospělého) respektuji, očekávám od něj zodpovědné chování. Pokud člověka nerespektuji, očekávám od něj slepou poslušnost. Řekl jsem a tak to platí. Bez odmlouvání, bez vysvětlování. Skákej.
• Pokud člověka respektuji, kladu důraz na jeho vlastní vnitřní motivaci. Aby on sám vnímal smysl svého konání. A také jeho důsledky. Přirozené. Pokud člověka nerespektuji, tlačím ho do konání vnějšími pobídkami. Uchyluji se k vnější motivaci. Přikazuji, zakazuji, trestám a odměňuji.

Na kurzech i v knížce mají namalované takové panáčky… velký je ten autoritativní, malý je ten poslušný. Jen pokud jsou oba panáčci stejně velcí, je to respektující přístup. A autoři nám také kladou na srdce, že pokud dítě naučíme vzor velký-malý, místo velký-velký, budou ho praktikovat i oni. (Koneckonců jsou to takové malé opičky. Myslí si, že víme, jak na tomhle světě žít, učí se tomu „umění“ od nás, ale my neumíme vůbec nic…). A že se pak lehko může stát, že aby se i oni někdy (alespoň někdy) cítili jako ti velcí, budou se k někomu tak také chovat. Také si hned představíte ty dětské snahy o manipulaci (v počátku ještě nevinné, protože neuvědomované), ty nadávky a to bouchání do druhých, to urážení?

Začíná to velmi, velmi brzy. Ta představa, že můžeme druhým vládnout, manipulovat jimi, získat to, co my sami chceme prostředky, které mají do slušného jednání daleko!

A přitom mnoho rodičů to myslí taaaaaak dobře. Všichni víme, co je správné, a co je špatné. Všichni víme, co by děti měly dělat a co by dělat neměly. Všechny ty naše požadavky, které na ně máme, jsou velmi často zcela oprávněné.

Ale to, jak je vyžadujeme, je neefektivní.

Nebo jsou děti přesně takové, jaké bychom chtěli  (a jaký by měl kolikrát být prostě každý slušný člověk), i když nad nimi zrovna nestojíme a nehlídáme je? Nevyhrožujeme, nebo neuplácíme?

Jak říká mé oblíbené přísloví: Fighting for peace is like fucking for virginity (bojovat za mír je jako souložit za panenství).  Pozitivní vlastnosti v člověku nevzbudíme negativními pobídkami. Tak to prostě nefunguje.  Navíc strach (z trestů) člověka spíš zdeformuje, než zformuje. Stejně tak, když se naučíte pracovat jen tehdy, když za to něco dostanete, a ne z radosti, kterou Vám ta práce přináší.

Jaké jsou tedy ty efektivní způsoby komunikace?

A které způsoby, a proč, nevedou k tomu pozitivnímu cíli, ale spíš k tomu negativnímu?

O tom zas příště :-) Naleznete ho zde.

(První část cyklu o respektujícím přístupu najdete zde