Když něco končí pádem do hlubin….

(ŠJů)

Mám nejradši, když věci končí tak, že dojdou svého přirozeného konce.

Když se člověk může otočit a jít jiným směrem, protože ví, že tudy už cesta dál nevede, že vyzkoušel vše, prožil vše, před ničím neutekl a nic si nevynucoval. Když vidí už jen to tiché, uklidňující prázdno.

Když jsem kdysi dávno toto tiché, uklidňující prázdno neviděla na obou stranách, trvala jsem na tom, že nic neskončilo. A udělala jsem dobře.

Ale dnes musím přiznat, že některé věci prostě nejsou v mých rukou, ač bych si to přála sebevíc. Když Vám trhá srdce hledět na člověka, kterého jste měli rádi, jak se řítí do těch hlubin a nemůžete pro něj vůbec nic udělat. Jen víte, že jedna etapa Vašeho života končí.

Copak já. Já vím, že pro mě je to tak dobré a že mě čeká něco nového a lepšího. Protože to nakonec vždycky tak mám. A protože jsem v hloubi duše věděla, že tohle ještě není to ono. Že mé místo je ještě někde jinde, ví Bůh kde? Jaká je ta práce, kterou bych opravdu, naplno měla dělat? Někdy závidím těm, kteří to již vědí a žijí a rozvíjejí právě to. Ale holt jsem Kozoroh a ti se prý doškrábou na kopec až později. Tak že bych tomu věřila??

A tak jen doufám, že ten člověk, který mi hodně pomohl, v mnoha chvílích pozorně naslouchal tomu, jak hledám tu svou cestu, a celé ty tři roky mi naplnil prací, která mě neuvěřitelně těšila a která mě neuvěřitelně hodně naučila, také jednou dojde klidu. Navzdory všemu, co se přihodilo a nejspíš ještě přihodí.

Trhá mi srdce stát proti takovému člověku, ale s milosrdenstvím chodí podle kabaly ruku v ruce i spravedlnost. Akce a reakce.