Energie je něco, bez čeho se prostě neobejdeme.
Hodně lidí se neobejde bez té, za kterou platíme. Kdo si umí představit život bez elektřiny, bez plynu a bez uhlí, ten se nemusí bát blackoutu. Odejde do lesů a přežije stejně, jak přežil pračlověk. Lidstvo přece přežilo i dobu ledovou…
Ale nikdo, vůbec nikdo se neobejde bez té, za kterou se penězi neplatí. Stačí se jen nadechnout, stačí vzít do úst něco dobrého… a šup, energie je tam. A už to frčí.
Opominu teď, co a jak dýcháme. Opominu i to, co a jak jíme. To je na x různých článků, kroucení hlavou, případně bušení hlavou do zdi a volání: Mea culpa, mea maxima culpa (neboli „má vina, má velká vina“).
Chci psát o tom, jak tu energii získáváme a jak jí můžeme šetřit. Tedy o tom, co se lze čchi-kungem (prací s energií) naučit, a k čemu je to vlastně dobré. K čemu je to mně osobně dobré.
- O tom, jak přežít horko s energií na bodě nula, jsem psala v článku Chvála spánku – 2. Tady jsme energii čerpali.
- O tom, jak přežít vysokohorskou turistiku s energií na bodě 10, když byste normálně potřebovali aspoň stovku, napíšu teď. Tady budeme energií šetřit, co to dá.
Jak jsem se k tomu hazardu se zdravím dostala? Manžel s kamarády vymysleli super akci, pochod po slovensko-česko-polských hranicích. Dcerka byla u babičky a já se rozhodla také jet. Po několika letech na mateřské, kdy jsem tak maximálně pochodovala s kočárkem po okolí, a občas vyrazila za nějakým tím sportem. Ale hory mě vždycky lákaly…
A tak jsem vzpomněla na poctivou přípravu před výstupem s lékařskou výpravou na Adam’s Peak na Srí lance a přesvědčila sama sebe, že těch 4-5 dní pochodu po horách stylem prudký kopec nahoru, procházka po vršku, sestup dolů určitě dám.
A jak je vidět, jsem tu. Nikde, ani tam těch lesích, jsem bídnou smrtí nezahynula. Jak se to podařilo?
Takže:
1) Chce to práci s myslí (typická čchi-kungová věc)… věřit a NEMYSLET :-)
Na rozdíl od holčiny, která na tom, tuším, byla po fyzické stránce úplně stejně jako já (ale ne ještě po sportovním lenošení na mateřské a asi o 10 let mladší (což spíš asi byla nevýhoda té nezkušenosti?)) jsem já nechodila po lese a nedumala nad tím, jak by mi někde jinde bylo líp. Jak je ten kopec prudký, jak se mi do něj vůbec nechce, jak mě bolej nohy, jak mě ten udělal to a tamten tohle, co si chci zítra přečíst a kde budu pozítří. Věřte mi, mně, která má pořád tendenci nad něčím dumat, by nikdy bylo nenapadlo, jak je to dumání vyčerpávající! A tak mně to šlapalo naprosto nádherně. Vnímala jsem jen dech, nohy, záda a les. A bylo mi tak nějak krásně.
2) Chce to trošku čerpat
V zoufalství, abych každý den ušla určenou dávku kilometrů (nešlo to prostě někde v půlce – mimo civilizaci – vzdát), jsem si řekla: No co, zkusíme vizualizovat a čerpat. A tak jsem vizualizovala, jak divá, s nádechem jsem čerpala okolní energii.
3) Chce se to trošku uvolnit
Výdech, výdech, výdech. To je na uvolnění super věc. Člověk přestane plýtvat energií na udržování zbytečných napětí v těle, na myšlení zbytečných myšlenek (z kterých může být člověk v napětí raz dva) a naopak jen šetří a šetří. Že je člověku, který je uvolněný, mnohem líp, o tom není sporu, že? Jen se podívejte na jeho přihlouplý „vyrelaxovaný“ výraz v obličeji…
4) Chce to trošku regenerovat
Masáž, mana to nebeská. Každý večer protažení a masáž bolavých nohou (s chemickým podvodem speciálního krému), každé ráno totéž. Já, která si nejradši přispí, jsem vstávala mezi prvními a cvičila! Trochu čchi-kungu a hodně protahování.
Manžel zíral. Čekal, že se budu za nimi někde ploužit a skučet, že mě všechno bolí. Že budu koukat s kyselým obličejem na ty prudké výstupy.
A ono nic!
Ovšem přiznávám, že teprve tehdy, když jsme si posedali u nádraží a čekali na vlak domů, ze mě spadlo to úplně největší napětí: otázka, zda tohle všechno přežiju ve zdraví :-) Asi budu muset v tom čchi-kungování ještě přitlačit :-)
Žít je umění 
no počkej, další level je roztávání sněhu do kterého se posadíš bez oblečení :P
S tím nám pravidelně hrozí :-) Ale protože bychom jim hromadně vymřeli, tak myslím, že to tak daleko nedojde :-)
Jsem ještě lepší turista nežli ty avi, vydržím absolutně každou zátěž, pomocí čchi-kungové přípravy na kanapi, zvládám i pětitisícovky. Tedy již jen virtuálně ale i tak, mě to baví.
Jo, virtuální turistika, to je poslední dobou také moje parketa :-))
Hned jsem se šla podívat na ten kopec na Srí Lance, co o něm píšeš, těžko bych zvládala to teplo a vlhko džungle ale ty cesty, někde, i schody tam jsou a tak před deseti lety? Bych to dala?
Starší lidé tam chodí… je to poutní místo. Oni jsou ale zvyklí jak na podnebí, tak na výstupy, protože většina buddhistických svatyň, které jsem tam navštívila, byla někde na vysokém kopci. Nechci si vymýšlet, já si čísla moc nepamatuju, ale byl to tuším 4 hodinový výstup (vycházeli jsme kolem druhé ráno a přišli jsme na východ slunce, tj. cca v 6 hodin?). Naštěstí tak byla cesta za tmy, kdybych věděla, kam jdu… A ty schody, ty schody, o těch se mi snad dnes bude i zdát, když jsi mi je připomněla :-) To je ta závěrečná, nejprudší část. S veškerou přípravou (doktoři to měli po téhle stránce zmáklé), ale i poté, co jsem na Srí Lance už nějakého půl roku žila a pravidelně šlapala ty schody na budhistické svatyně nebo na Sigiriyu (to si najdi, to je nádhera, bývalý královský palác na skále), i tak mě pak několik dní bolely nohy. Uf.
Nepřipadá mě to místo nijak náročné, jen jak říkáš, velká skála a chrám, s trochou dobré vůle zvládnutelné a krásné. „V příštím životě určitě„ ???
Hm, a nebylo by jednodušší vzít si s sebou tatranky.rar?
Kdepak. Tatranky a hroznový cukr byly už v základní výbavě. Bez toho do kopců nelezu :-)
Pingback: Co je to vlastně ten čchi-kung? | Žít je umění
Pingback: Jaké cvičení je nejlepší? - Život bez hranic