O mimoňství

Jakou malou (to tu ještě vládli komunisté) mě trochu trápilo, že jsem jiná, než ostatní (psala jsem o tom jinde: http://baby-cafe.cz/39-skola/3677-byla-jsem-premiantka-tridy).

Jako dospělá jsem narazila na skutečnost, že v kapitalismu se naopak velmi cení být jedinečný. No, jak jinak, ve společnosti, kde se tolik zdůrazňuje individualismus, oproti tomu kolektivistickému komunismu. Jako správný kapitalista si totiž musíte najít tu jedinečnou díru na trhu, vymyslet nějaký jedinečný produkt, který opravdu, ale opravdu nikdo jiný nemá (a pokud má, tak ho musíte alespoň trochu pozměnit, třeba trošku jinou barvou?), vymyslet mu nějaké to jedinečné logo, aby se Vás nedejbože nespletli s Coca-Colou, zaplatit nějaké obzvlášť kreativní kreativce, kteří zařídí, že ten Váš, naprosto jedinečný produkt, bude mít i jedinečnou reklamu, a pak s ním vyrazit mezi lid.

A tak, když zabrousíte do nějakého toho supermarketu, uvidíte tam 50 druhů jogurtů, 50 druhů sušenek a všechny tak jedinečné. Jen si vybrat…

Jako malá jsem často naschvál odmítala být stejná jako druzí (asi v tom smyslu: Nejsem stejná? Já ani nechci být stejná. Abyste věděli!!) . A člověk se pak utápěl v té jinakosti hloub a hloub. A uzavíral se.

A přitom je to tak snadné. Člověk může být na první pohled úplně stejný jako ostatní, a přitom to dělat úplně jinak (hmmm, já fakt miluju paradoxy, bacha na mě :-)).

Chtějí všichni hubnout? Jsou tím posedlí? Počítají kalorie? Chodí na aerobik, nebo do posilovny? Dívají se na sebe do zrcadla a každé ráno stoupají na váhu se stejným sebezapřením jako by stoupali do schodů v domě plném zubařských ordinací?

Nemusíte si sednout před TV s pytlíkem brambůrků a říct si: „No to já bych nikdy. Já nejsem jako oni.“ A tloustnout a říkat si, že „Já to vlastně chci“.

Můžete dělat přesně totéž, ale úplně jinak. Hubnout ne kvůli váze, ne kvůli šatům, ne kvůli příteli, ale prostě proto, že vnímáte, že máte pár kilo nadváhy a že by se Vám žilo líp bez nich. Je to tak prosté… Není nutné se kvůli tomu stresovat, říkat si „Já jsem ale tlustá„, honit se za něčím. Ale prostě jen konečně poslechnout ten hlásek uvnitř, který Vám říká, ať o své tělo s láskou pečujete, protože je Vaším velkým darem.

A pak se Vám třeba jednoho dne poštěstí, že se Vám přímo hmatatelně ukáže, jak mimoňští jste. Například že místo toho, abyste chodili s dcerou do školy kolem té čtyřproudové silnice, kde auta většinou stojí (a díky tomu můžete odpočítat deset stojících aut a představit si, jak dlouhý je největší dinosaurus), ale i tak dělají hrozný rámus a o tom zápachu ani nemluvím, můžete zjistit, že chodíte cestou jen o pár metrů mimo, kde je mezi stromy a vzrostlou travou relativně ticho. A Vy do té školy dojdete po „lesní“ cestičce,  přes trávu… a přes parkoviště (tomu holt není úniku).

A tak poučení, mí milí čtenáři, zní, že svět kolem Vás se může třeba zbláznit, lidi se odcizovat, kvalita potravin neustále zhoršovat, automobilová doprava zahušťovat, ale ten Váš svět bude tak trochu mimo: plný milých lidí, kteří si vždycky najdou čas si s Vámi popovídat, dokonce i cizích lidí, kteří Vám vrátí ztracenou peněženku, známých, kteří Vám darují domácí mrkev a plný „lesních“ cestiček uprostřed velkoměsta. Ten vnější svět možná nezměníme, možná ne hned, možná nikdy, ale ten vnitřní svět, ten, který vnímáme, ten, který prožíváme, může být zcela mimoňský. A za to bychom měli být vděční.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice život se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na O mimoňství

  1. Sedmi napsal:

    jo jo… koukam, ze toho mame dost spolecneho :] Ja jsem si casem tou svoji jinakosti vyslouzila vsude hlasku „No jo, ta xxx musi mit vzdycky neco extra…“ Mivala jsem i dost extra prijmeni. Jsou asi jen 4 dalsi v republice… ted uz se hrany trochu obrousily, ale stejne mam pocit, ze at se snazim sebevic, nikdy uplne nikam nezapadnu…

    • avespasseri napsal:

      Jo, jo, s věkem se to zlepšuje. O mně tuším neříkali, že musím mít pořád něco extra (jestli ano, tak jsem to neslyšela, nebo radši zapomněla :-)), to spíš já sama jsem si pro sebe z legrace říkala, že „zas musím mít něco extra“. Pamatuju si třeba, jak jsem ke konci vejšky, druhého oboru, to už mi bylo přes 26, řešila cosi na VZP. Našla jsem si vyhlášku, či zákon, či co to bylo, ofotila, vzala to tam a pomohla jim vyjasnit, co tedy se mnou. Nějak jsem jim tenkrát z nějakého důvodu (už si to přesně nepamatuju) nezapadala do normálních kolonek :-) A museli jsme složitě dohledávat, co tedy platí pro mě osobně. A tuším to nebyl jediný příklad. S mými státnicemi to bylo tenkrát dost podobné :-)))

      • Sedmi napsal:

        jeje, na hledani klicek a skulinek a nebo na zjistovani, jak nejlip napasovat ruzne zakoy a vyhlasky na moje vymylsy jsem taky expert :D a VZP je z mych dotazu pravidelne dost na vetvi :D

        • avespasseri napsal:

          No mimoňky, no :-) O kličkách bych nemluvila, je to opravdu spíš zjišťování, jak mimoně napasovat do škatulky dané zákonem :-) nemají to ti úředníci snadné a nedivím se, že se společnost snaží škatulkovat a zařazovat. Vždyť jim v tom děláme jen bordel :-))))

  2. Intuice napsal:

    Každý je jedinečný. Ať chceš nebo nechceš. :-)

    • avespasseri napsal:

      Že jo? Jen si kladu otázku, kde se tedy bere ten průměr? Ty davy těch průměrných, zaškatulkovatelných? Už velmi brzy ve školách? Odpověď snad ani nechci znát…

  3. annapos napsal:

    Jsem tak trochu samorost, obrůstající mechem a kapradím, ne vždy jsem byla, tak některé starosti mládí, jdou kolem mě bez povšimnutí, spíše mě pudí k jakési virtuální činnosti a i o tom mám pochybnosti, že vedou k nějaké smysluplnosti? Za jedinečný smysl života, považuji pokračování a na to bych mládí potřebovala, je ale dobře, že nic nelze vrátit na počátek a výběr, co je důležité a co méně, je na vás mladých?

  4. avespasseri napsal:

    Ne, kdepak, nejsem mimoňka. Tedy ve srovnání s těmito lidmi :-) http://www.stream.cz/nejnovejsi/fenomen/10000017-extremni-modifikace

  5. Pingback: Také už víte, co všechno Vám přinesl říjen? | Žít je umění

  6. Pingback: Svět je jiný! | Žít je umění

  7. Pingback: Přání se prý plní o vánocích – tak bacha na to! | Žít je umění

  8. Pingback: Říjen, aneb popel nebo Fénix????? | Žít je umění

  9. Pingback: Mimoňská cesta do školy… | Žít je umění

  10. Pingback: Nejlépe se rozjaří, kdo na jaře bruslaří… | Žít je umění

  11. Pingback: Když se ráno probudíte a zjistíte, že jsou všude kolem mimoušové… | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s