Respektovat a být respektován – 4. část

V minulém článku (to už je ale hodně, hodně dlouho) jsem vypsala 15 způsobů, jak s dětmi (ale ani s dospělými) rozhodně nemluvit. Tedy pokud se s nimi nechcete hádat, vyvolávat konflikty a vychovat z nich lidi, které pak  jednou, nedej Bože, můžou propadnout té Bláznivé lásce a najdou si partnera, který je bude urážet.

No ale jak jinak je naučit, že některé věci jsou správné a některé nejsou? Jak neskákat, jak si oni budou na tu svoji píšťaličku pískat, ale naučit je spolupracovat, být empatický k potřebám druhých a dodržovat nějaká pravidla slušného soužití?

Autoři Respektujícího přístupu s pár takovými nápady přišli. Můžete je vyzkoušet a uvidíte, zda zaberou. A netrapte se, jestli Vám to nepůjde hned napoprvé, nebo jestli to prostě někdy nepůjde vůbec. Jak ze strany Vaší (emoce jsou prevít), tak ze strany dětí (emoce jsou OPRAVDU prevít).

Skutečnost, že nakonec vše stojí a padá na našich představách o tom, co chceme a co je pro nás důležité (jak u dospělých, tak dětí), nelze opominout. Ale než narazíme hlavou na to tvrdé dno našich zatvrzelostí, můžeme zkusit, jak se tomu dnu vyhnout právě těmi způsoby, o kterých budu psát.

Takže místo příkazů a zákazů, místo vyhrožování, vyčítání a srovnávání, místo moralizování a zbytečného kritizování (ty jsi ale neschopný), urážení a shazování, se můžeme zaměřit prostě na to co je TEĎ A TADY. Ne na člověka a na to, co mi kdy provedl, ale na to, co je TEĎ A TADY špatně. Ne, co ten člověk špatně udělal (však to on si už přebere sám, pokud na to sebere odvahu). Ale důležité je, aby se chyba napravila, ne aby se našel viník a omlátila se mu o hlavu. Nebo ne? Nechceme přece bojovat o to, kdo toho provedl víc a kdo míň, kdo má pravdu a kdo ne. Chceme nápravu. Nebo ne?

Dítě potřebuje pochopit zákonitosti. Copak se samo pořád neptá proč už od útlého věku? Proč je potřeba dělat to, či ono (ne protože to někdo mocnější rozkázal), ale protože je to k něčemu dobré. Že to má smysl. Nechceme vychovat lidi, které si zvyknou bez odmlouvání jít jak ty ovce tam, kam jim někdo přikáže, a nechají sebou manipulovat. Bez přemýšlení. Chceme lidi, kteří se dokáží vzepřít tomu, co je špatné a co smysl nemá. Lidi, kteří ty špatné věci nedělají proto, že chápou, že to nikam nevede, ne proto, že nad nimi zrovna nikdo nestojí a nehlídá je. Nebo ne?

Jen se podívejte na naši současnou společnost. Vidíte spíš lidi, kteří mají vlastní názor, nenechají sebou manipulovat a snaží se o nápravu, nebo spíš lidi, kteří nepřemýšlejí, rezignují, hádají se o své pravdy, navenek se tváří, ale jak je nikdo nevidí, kradou a lžou, a prostě se jen přizpůsobí tomu, co je?

A tak, když Vás přestane bavit trávit většinu času stěžováním si, kritizováním a hádáním, můžete použít tyto fígle:

1. Vidím (slyším), že…  (popis a konstatování)  a přizvat druhého k řešení

(Vidím, že jsou tu poházené nějaké hračky. Co s tím uděláme?)

2. Je…; Je potřeba…; Tohle děláme (tak a tak)…; Pomůže, když…; Když…, tak… (informace, sdělení) 

(Hračky je potřeba po sobě uklízet. Jinak se může stát, že na nějakou někdo šlápne a bude po hračce..)

3. Očekávám, že… Pomohlo by mi, kdyby…  (vyjádření vlastních očekávání a potřeb)

(Dost by mi pomohlo, kdybys po sobě ty hračky uklidila. Takhle tady o ně jen zakopávám.)

4.Uděláš to tak… nebo tak…? Můžeš si vybrat. (možnost volby)

(Uklidíš si ty hračky hned, nebo až po jídle? Zvládneš si to uklidit sama, nebo chceš, abych ti pomohla?)

5. Jirko,…!  (dvě slova)

(Jirko, hračky!)

6.Co s tím uděláme? A co si o tom myslíš ty?  (prostor pro spoluúčast a aktivitu děti)

(Na podlaze se povalují nějaké hračky. Já si nemyslím, že tam patří, co ty?)

Vidíte, nemusíte nikomu nic rozkazovat (já když rozkazuju, čekám, že malá hned skočí a poslechne… což málo kdy dělá, a já to pak chápu jako znevážení mé osoby: Ona si dovolí mě neposlechnout?????). Stačí jasně poukázat na to, co je špatně. Ona pak, v záchvatu pocitu, že je to její vlastní nápad, skočí a uklízí. Nebo se mnou začne vyjednávat, což mě většinou pobaví natolik, že zapomenu na to, že jsem zas šlápla na nějakou tu hračku válející se na zemi. Většinou se dohodneme.

Já dosáhnu toho, co chci opravdu chci, a ona také. Navíc bez rozčilování, bez pláče a ještě má pocit vlastní autonomie. A to je prý jedna z nejdůležitějších lidských potřeb.

 

První část série o respektujícím přístupu naleznete zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Respektovat a být respektován – 4. část

  1. Pingback: Respektovat a být respektován – 3. část | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s