Ty děti… a ti rodiče! Také s Vámi cloumá hněv?

angerKaždý máme nějakou svou slabinu. Něco, co nám nejde, ač se snažíme jakkoliv. Něco, co nás vytočí, kdykoliv se s tím setkáme. Nějaký povahový rys, který se nás zmocní, když se svět netočí tak, jak si přejeme.

Někoho se zmocní vztek.

Někoho nenávist.

Někdo začne pořád řešit co a proč a kdo je vinen?

Někdo propadne lítosti, smutku, až depresi.

Někdo dostane strach, že už to tak zůstane navěky. A ten strach ho ochromí.

Čínská medicína připisuje jednotlivým emocím různé energetické okruhy: dřevo (játra a žlučník), oheň (srdce a tenké střevo), zemi (žaludek a slezina), kov (plíce a tlusté střevo) a vodu (ledviny a močový měchýř). Pokud u Vás převažuje jedna, dvě reakce na složité situace, Vaše fyzické orgány budou nejspíš stále ještě v pořádku, ale s  největší pravděpodobností se problémy nebudou objevovat pouze na té emocionální stránce. Budou se objevovat v celém energetickém okruhu, v různých disharmoniích a poruchách funkcí, které se k danému okruhu vztahují. Můžete si vyzkoušet, jestli to na Vás platí.

Zatím jsem jednotlivé čínské prvky pořádně nezpracovala, ale na tomto odkazu v rámci testu si můžete určitou základní představu o tom, co má podle Číňanů na co vliv, udělat: http://www.vylecimse.cz/index.php?id=cinska-medicina/pet-elementu

Je zajímavé, že nenávistí a depresemi netrpívám vůbec. Ale se strachem, vztekem a nadměrnou přemýšlivostí jsem dobrá kamarádka. O strachu jsem už hodně psala (zde, zde, zde, nebo zde.) Bojím se čím dál méně… ale do strašidelného zámku by se mi jít stále nechtělo :-) S přemýšlivostí je to také stále lepší… například už mě opustila touha po vědecké kariéře :-) Ale vztek?

Jako malá holka jsem byla velký vztekloun. Má touha po svobodě byla tak silná, že jakákoliv překážka mi postavená do cesty ve mně probouzela záchvaty vzteku. Ale nešlo jen o svobodu, pamatuju se třeba, jak jsem v první třídě zuřila a křičela, protože jsem kvůli zásadě – všichni za jednoho (hromadný trest kvůli komusi) – nemohla jít včas na hodinu tančení. Přišlo mi to nefér a přišlo mi, že já kvůli někomu, kdo nedodržuje pravidla, nemůžu dodržet to své. Přišlo mi to padlé na hlavu. A jinak jsem své rozhořčení dát najevo neuměla.

Později jsem se už tak nerozčilovala (ono to totiž není společensky vhodné)… zato hněv, na celý svět, jsem si s sebou nesla hodně dlouho uvnitř. Ten nezmizel tím, že se společensky vhodně potlačil. Prý se tomu říká studený hněv. No, nevím, ale rozežíralo mě to uvnitř dost a dost.

A tenhle potlačený hněv vyplul napovrch s narozením mé dcery.

  • Před dcerou se nemůžete někam schovat, vyhnout se jí, když s Vámi cloumá spravedlivý (no, on je přece vždycky spravedlivý, jak jinak? :-) hněv a počkat až vyšumí a vládu převezme zas rozum.
  • Po dítěti nemůžete chtít, aby bylo empatické a nevytáčelo maminku.
  • S dítětem můžete zapomenout na svobodu dělat si, co chcete a kdy chcete. Spolupráce dvou (tří) lidí je tu prostě nutná. Nejlépe dobrovolná z obou stran.
  • S dítětem můžete zapomenout na nějaké rozumné domlouvání – dítě je pohlcené ve své hře, ve svých představách, ve svých touhách, ve svém Teď a Tady a Vaše racionálno se o ně odráží jako ty perly o zeď.

Co vydrží déle? Jeho hravost neuvědomující si běh času, nebo Vaše trpělivost? Hádejte dvakrát.

To, že se nějak musíte se svými slabostmi popasovat, pokud tedy nechcete ubližovat sobě, ani svému dítěti, je jedním z úžasných darů rodičovství. Hodně jsem se už za těch 7 let naučila, studený hněv snad už úplně zmizel. Ale co ten horký????

Nedávno mi přišel do FB status ze stránek Nevýchovy:

Říkala mi:…
Náš taťka vaří polívku a vždycky ji dá do velkého hrnce. Dá tam spoustu vody a ona je pak řídká a není dobrá. A mamka se na něj pak zlobí a křičí na něho.

Tak jsem si jednou vzala mamku stranou a říkám jí: „Mami, ale Ty když na tátu křičíš, tak on Tě neslyší. Já to znám. Když křičíš na mě, tak mě to je hrozně nepříjemné a začnu myslet na něco jiného. Já Tě pak taky neslyším.“

Mamka šla za tátou a omluvila se mu. A řekla mu, že to nechá na něm. A táta už vaří polívky, které jsou dobré.

Prostě když se křičí, tak člověk neslyší. Jenom se snaží, aby už to bylo za ním.

Tak prosté, ale někdy člověk potřebuje, aby ho něco vysloveně trklo do očí, aby mu to došlo. No jasně: neslyší! Ale člověk přece nekřičí proto, že chce, aby byl slyšet… křičí proto, že už je prostě na pokraji sil, řeknete. Taky bych řekla. Ale jaký to má tedy smysl? Co dobrého to přinese? Mně? Všem nám rozhněvaným matkám? Nebo otcům? Dětem?

Uleví se nám tím křikem? Zvedněte ruku, komu se uleví? Ha, ha, spíš naopak, že? Fyzicky i psychicky (i energeticky) je to absolutní záhul. Proč by to měl člověk dobrovolně podstupovat??? Proč by tomu měl podléhat?

Dosáhneme tím křikem něčeho? Většinou ano. Jenže to je jen a jen o těch hranicích. Někdo je má nastavený na jednu přes zadek, někdo na zvýšení hlasu. Dokud k téhle hranici nedojdeme, dítě si myslí, že ještě může jít dál. Takovou má totiž zkušenost.

Zkusme najít jinou hranici. Dostatečně srozumitelnou i mrňavému dítěti, ale nevysilující ani nás, ani dítě.

A zamysleme se, co skutečně chceme? Ono je to totiž křičet za pokojné spolužití stejně absurdní jako bojovat (nebo třeba bít, spravedlivě, že, jak jinak) za mír nebo souložit za panenství.

Znáte ten „fór“, jak tatínek vrazí synátorovi pohlavek se slovy „furt ti říkám, ať slabší nebiješ!“? Dal by se upravit asi takto: tatínek zakřičí na syna „furt ti říkám, že řevem si nic nevynutíš!“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Ty děti… a ti rodiče! Také s Vámi cloumá hněv?

  1. jolana88 napsal:

    noo – mě se křikem uleví. Dostanu ze sebe všechno špatné, můžu se vydýchat, nic mě nedusí. Pravda je, že ječím veelice sporadicky – cca 3x ročně, víc to nebude. Kdysi jsem používala staré květináče – házela jsem s nima proti zdi, abych se vybila – pud sebezáchovy :)) Mezi rozhořčením (kolektivní trest) a vztekáním se (prosadit svou vůli za každou cenu) je veliký rozdíl. (vycházím z vlastních dětí). Ne každý vztek na dítě je spravedlivý. Což musím přiznat i sama sobě, nejen že to vídám kolem sebe. Pokud už se u nás stane ( a stane, jsem taky „jenom“ člověk) – synkovi doporučím, aby se na 10minut vzdálil – poskytnul mi prostor a čas. Tím neříkám, že křik je forma diskuze. (u nás se nekřičí a nezvyšuje hlas, Logik to nesnáší. Zkuste někomu vyčinit s úsměvem :( ) Veliký rozdíl je i mezi rodičem, kterému je dvacet a přes třicet (rovněž osobní zkušenost). Máte pravdu – křikem si ještě nikdo nikdy nepomohl..

    • avespasseri napsal:

      A to mě říkávali (př.Kr., tj. před narozením Kristýny :-)), jak jsem neuvěřitelně trpělivá :-) Jako učitelka mi nikdy nevadilo, a dosud nevadí, třeba desetkrát dokola něco vysvětlit… asi že jsem vnímala, že tam hrála roli jen to, že to holt někomu v jazycích tak rychle nepálí (případně nedostatek mé schopnosti pořádně to vysvětlit). Tak nechci ani domýšlet, co se děje v rodinách těch netrpělivých :-)
      U nás se zvyšuje hlas mnohem častěji :-) Jsem holt malý vztekloun – už jako dítě jsem byla. Naštěstí ale ne cholerik :-) Ale zároveň mě konflikty velmi vysávají. S manželem jsme na tom podobně a přece se nehádáme… právě proto, že s tím umíme zacházet v tom slova smyslu, že když máme blbou náladu, stahujeme se do sebe a pryč. On ví, já vím, že rýpat do toho by v té vášni nikam nevedlo. Konstruktivně řešíme až druhý den :-) S dcerou to bohužel takto nejde, tam je potřeba dojít včas k nějakému závěru a řeší se hlouposti, které s manželem řešit nemusíme, neb už jsme dospělí a třeba víme, kolik je hodin :-))))) A tam ta trpělivost drží podle momentálního rozpoložení. Dcera je ale vnímavá a už mi říkává: Nemluv, nemluv. Protože ví, že když přestanu mluvit, přestanu sama sebe vytáčet do vyšších a vyšších obrátek. A když přestanu mluvit, přestanu i přemýšlet a ten hněv opadne. Což je velký, velký pokrok od dob, kdy mi trvávalo dlouho, než jsem se vytočila, ale zato jsem to pak v sobě ještě hodně, hodně dlouho přiživovala a s odpuštěním jsem měla velký, velký problém :-)

  2. est napsal:

    Stále pokládáte egoické podněty za „vlastní názor“? :)
    Při troše pozornosti si všimnete, že hněv vzniká nezávisle na Vaší vůli, stejně jako myšlenky, které byly jeho původcem. Vy jen podlehnete :)

    • avespasseri napsal:

      Jasně že jo :-) Podléhám neustále. Když jsem v dobré náladě, nepodléhám téměř vůbec, když jsem ve špatné náladě, jsem jak suché dříví – stačí jiskřička. Tak zatím hledám cestu přes tu náladu, protože ta mě ukotvuje velmi dobře… a zlepšit si náladu je docela snadné :-) Když se chce :-)
      Zkusit si vzpomenout na ego a na myšlenky by taky mohlo pomoct… díky.

  3. Sedmi napsal:

    já jsem ten typ, ze to neumim dusit v sobe. proste zarvu, ale za pet minut uz se nezlobim. Nechapu lidi, kteri v sobe zivi vztek i roky, to by me asi zabilo…. ale teprve diky detem jsem nucena se to snazit ovladat a ventilovat jinak a jinam, ne na ne. Rekla bych, ze se mi to ted uz vetsinou i dari. Ale je to boj a konkretne May vi naprosto presne, jak me dostat, kdyz chce (no jo, asc Stir…)… ale taky vi, ze se nevydrzim zlobit dlouho a ze si to pak vzdycky vysvetlime a omluvime se…

    • avespasseri napsal:

      Jsi spíš cholerička? Ti to mají jednodušší, natlakování, výbuch a klid :-)
      Děti jsou super, jsou to ti nejbližší, tak bezbranní, jsou velkou motivací… :)
      Jo a ta moje má taky asc Štír :-) Je mnohem emotivnější, než já. Ale spíš do smutku, než do hněvu.

  4. Pingback: Já bilancuju pravidelně, tak proč ne i teď? | Žít je umění

Napsat komentář k est Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s