Svět je jiný!

Před nějakou dobou jsem tu psala o mimoňství. O tom, že někdy se člověk ocitne ve světě, který je paralelní tomu většinovému – ono podobenství o tom, jak s dcerou chodíme do školy po cestičce mezi stromy a vysokou trávou, která je paralelní městskému okruhu, je podle mě krásným příkladem oné paralelnosti.

Svět ve světě, jiný životní způsob skrytý pod povrchem, téměř neviditelný. Jiná cesta – ta vnitřní cesta.

Ta se přede mnou objevila před mnoha lety, když jsem ještě byla ta vzdorovitá dospívající holka, jejíž vzdor se neprojevoval ve vnějším zjevu jako u punkerů nebo metalistů, ale v jakési opozici vůči vnějším požadavkům a ve vnitřním konfliktu slušné holky, která má dojem že musí, ale zároveň ví, že pokud se podřídí, tak ji to zabije.

(photo credit: tuxyso)

Tenkrát jsem pochopila, že se nemusím navenek chovat jinak, abych do světa vykřičela, co jsem, čemu věřím a co se mi nelíbí.

Že nemusím pohrdat tím vnějším, které si zlo a temnota přivlastnila, ale které samo o sobě není špatné. Mohu nosit vlasy jako všichni ostatní, nemusím jít do squatu, ani nemusím utéct od těch „přízemních“ peněz, od té komerční, ovcoidní společnosti, někam pryč … protože to, co je důležité, není vně, ale uvnitř. A je důležité, zda to uvnitř pracuje pro nás a pro druhé, nebo proti nám a proti druhým.

Včera na Artu jsme se s manželem náhodou zadívali na pořad o subkulturách. Minulých i dnešních. A tam mě to trklo. Už vím, co s manželem máme společné, ačkoliv on byl v mládí mezi těmi, co křičeli svou opozici do světa, zatímco já byla ta sci-fistka a nenápadná depešačka. Předtím jsem si hodně dlouho lámala hlavu tím, jak je možné, že se dva na první pohled tak odlišné světy – slušňáků a rebelů – sešly. A splodily potomka  :-)

No, mají společnou právě tu tzv. paralelní polis, jak to tam hezky nazval jeden z diskutujících. Podhoubí lidí, kteří žijí v tomto světě, ale nejsou z něj. Kteří se zapojili (s rodinou Vám málokdy zbude něco jiného) do toho šíleného poklusu, ale nechají se s klidem předbíhat, protože ho neberou smrtelně vážně. Kteří nestíhají, ale čas si vždycky najdou. Pro které je důležitější nový zážitek, než nové auto. Pro které je důležité nachystat ty Vánoce, uklidit a upéct, ale nenechají se úplně pohltit shonem a nakupovací mánií.

Protože to je ta skupina lidí, a je jich kolem nás velmi mnoho, pro které je důležitější něco uvnitř, svoboda spojená s láskou a zodpovědností, než ta vnější pozlátka.

A snad těch lidí může být i víc a víc? Stačí vědět, že tenhle svět existuje, že člověku dává vnitřní sílu nenechat se semlít honbou za věcmi, které nemají v posledku žádný smysl. Nenechat se semlít těmi vnějšími tlaky, tou zdánlivou ohromnou masou lidí, kteří – vždyť je přece taková doba – si myslí, že čas kamarádství, vzájemné pomoci a slušnosti, už je pryč. A že pro přežití v téhle „strašné době“ je nutné nabrousit lokty, obětovat se a upracovat se k smrti na toho rodilého mluvčího pro pětiletého syna. Zakopat tu vnitřní slušnost a svobodu někam hluboko, hluboko, kde ji snad už nikdy nenajdou. Protože dnes je přece taková doba.

Ne. Já musím říct, že každým rokem sleduju, jak je kolem mě těch lidí, kteří se odmítají nechat semlít, čím dál víc. Najednou mám dojem, že už nejsem ta mimoňka, která se musela bát říct, co si myslí, protože by si lidé řekli: „ta je úplně mimo„.

Ne, naopak, najednou mám dojem, že už většinou nemusím říkat nic, protože lidé kolem mě už vědí, co je důležité, a nebojí se o tom mluvit ze strachu, že je ta většina pošle do blázince. Možná si nacházejí cesty, se kterými ne úplně souzním. Možná i cesty, které je nakonec nezavedou úplně tím správným směrem. Ale co já vím. Všechny cesty nakonec vedou do Říma, nebo ne??

A tak vykřikuju do světa teď: zapomeňte na to, co Vám tvrdí v TV.  Jak je dnes strašně. Vždycky bylo strašně. Rezignací, ani únikem se to však nezmění. Nenechte se zotročit. Nenechte se zmást tím, co Vám říkají, nebo tím, co vidíte kolem sebe. Nemyslete si, že takoví jsou všichni a Vám nezbývá než se přidat, abyste mohli přežít.

Ne, když budete opravdu chtít, hodíte za hlavu zbytečné obavy, můžete v sobě najít vnitřní sílu stát tváří tvář všemu tomu zlu a utrpení světa a nepodlehnout mu. Nenechat se jím vcucnout, nenechat si zatemnit hlavu a srdce strachem, pochybnostmi a věčnými soudy, nenechat si jím namluvit, že jsou takoví všichni a že svět už má našlápnuto do pekel. Možná má, ale co my víme. Já vím jen jediné: že čím víc lidí se nechá tou negativitou nasáknout, tím blíže mu jsme.

A pokud v sobě tu vnitřní sílu najdete, ocitnete se pak ve skutečné jiné, úplně hmatatelné, dimenzi. Nejen té ezoterické.

Těch lidí, kteří tam již jsou, je fůra. Vždycky tam byli. Možná se kolikrát neprojevovali úplně košer způsobem, ale i to je jen o tom vnějším. Uvnitř jsou všichni stejní – prostě jiní a svobodnější. Některé to tam pudilo velkou silou, jiní v sobě museli překonat strach, že když se nepodřídí té většinové společnosti, nepřežijí.

Ne, nemusí to být pravda. Ten přechod přežilo hodně lidí a je to tu super! Rozhodně mnohem lepší než tam venku!

Četli jste mojí básničku, kterou jsem psala před mnoha a mnoha lety?? Právě v období, kdy jsem se sama sebe ptala, zda mám odvahu tou branou projít? Pokud ne a pokud sami váháte, přečtěte si ji. Třeba Vám pomůže. Najdete ji tady – Brána.

 

A jak se tam na druhou stranu dostat?

1) Uvědomte si, co SKUTEČNĚ chcete? Věci, lidi? Nebo svobodu, radost, lásku, harmonii, vnitřní mír, spokojenost, bezpečí a jistotu? Uvědomte si, co chcete a kde to můžete najít. Jaké jsou Vaše priority?

2) Uvědomte si, co má smysl a co nemá. Uvědomte si, že zcela jistě nemá smysl kritizovat a odsuzovat svět. A lidi kolem sebe.  Oni nemusí mít tu sílu Vám, tomu hluboko ve Vás, opravdu ublížit. (Vzpomeňte si na Frankla, jeho pobyt v koncentračním táboře a jeho logoterapii – i v koncentračním táboře bylo možno nevzdat se té dobroty a síly uvnitř!). Stejně jako Vás nemohou učinit šťastnými. Nic vnějšího tu sílu opravdu nemá, pokud jim ji Vy sami nepropůjčíte. A uvědomte si, že zcela jistě nemá smysl odsuzovat sám sebe.  To jediné, co má smysl, je obrátit se dovnitř. Najít ten jediný zdroj, ze kterého může svobodný slušný člověk čerpat a plně mu důvěřovat. Protože ono mu také nic jiného nezbývá. Kritikou lásku nevzbudí, příkazy a zákazy svobodu nedá, negativními myšlenkami se spokojenosti nedobere a jistoty už vůbec ne.  To jediné, co má smysl, je přijmout svět a sebe takové, jaké jsou, a důvěřovat tomu, že vesmír (Bůh, Universální síla, doplňte si dle libosti) vše srovná, když mu do toho přestanete kecat a místo toho s ním začnete spolupracovat. A jak? Že Vy sami se stanete těmi, kteří jednají svobodně a s láskou, bez strachu!

3) Nenechte si vzít svoje ideály. Říká se: splňte si své sny. Ale i ty mohou být jen vnější. Já říkám: nerezignujte na své ideály. Neříkejte: to jen v pohádkách vítězí dobro nad zlem. Možná dobro nikdy nezvítězí, možná jen zjistíme, že sami nemůžeme rozhodovat o tom, co je zlo a co je dobro. A necháme toho věčného souzení. A ten klid a mír, láska a radost, spokojenost a bezpečí, se rozhostí v našem nitru. Pokud to my sami neumíme, jak to můžeme chtít po druhých? Jak to můžeme chtít po celém světě? Naplnění toho ideálu je v nás. Teprve pak je možné ho šířit dál. Pokud na ten ideál úplně rezignujeme, kde se má objevit? Když už ani nedoufáme, svět nabývá temných barev a to jiné se v něm těžko rozeznává.

4) Uvědomte si, že za každým Vaším hněvem, nespokojeností, smutkem, nebo strachem se skrývá právě tento ideál. Ideál svobody, lásky a radosti, harmonie a vnitřního míru, přijetí a sounáležitosti, spokojenosti, bezpečí a jistoty. Že ten je tu vždy, jen je potřeba otevřít oči a vidět ho. Stejně jako vidět, že stejný smutek, strach, nebo hněv v sobě mají i ostatní. I stejný ideál skrytý za ním. A vnímat, že trpící lidé zaslouží spíš podporu, než výčitku. Ať je to bližní, nebo Vy sami. A že je to těžké? Že se ti druzí mají chovat lépe? Že svět je zkažený? No, je to těžké. A ano, mají se chovat lépe. A ano, svět je prohnilý. Ale kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.

A pak, když na té druhé straně budete – a k tomu stačí si jen uvědomit, že negativita a důraz na to vnější, nikam nevede – se můžete začít postupně učit, jak nalézt tu vnitřní rovnováhu.

Možná půjdete cestami, které Vás dovedou jen k poznání, že tudy cesta nevede. Nevadí. Tím se Vám otevře jiná cesta. Jak mně, když se mi díky cvičení Orla v hnízdě (styl čchi-kungu), jedna cesta, po které jsem roky šla, najednou propadla do prázdnoty, a ukázala se jiná – možná náročnější, ale zato je to mnohem rychlejší a někdy dost adrenalinová jízda. Ale stejně jako se říká, že nepřijde nic, co byste nezvládli, stejně tak s náročnější jízdou přišly i nástroje (právě díky Orlovi), jak ji zvládnout – dal mi pocit uvolnění, pocit síly a pocit klidu…

 

I Vám přijde s cestou, kterou se vydáte, i pomoc. Nikdy na to nebudete sami. Není čeho se bát!

• Potkáte lidi, kteří Vám pomohou stejně jako já jsem během uplynulých 20 let potkala mnoho lidí – a některé jen jedinkrát v životě v té nejtěžší chvíli – kteří mi byli inspirací nebo pomocí.V Dhahabu, v Jeruzalémě, v Brně.

• Objevíte knížky, které Vás osloví a ukáží cestu. Přečetla jsem jich spoustu. Jednu jsem dokonce i sama napsala  – Žít je umění milovat (záchranný kruh ve chvílích nejistoty) a k ní i ebook TRÁPENÍ MŮŽE BÝT DAR . A dnes již nejen ty :-) I Vám třeba jednou přijde takový příval inspirace. A i ony samy jsou i pro mě dál inspirací! Kdykoliv mám pocit, že toho mám až nad hlavu a ztrácím se v tom, není nad to mít knihu, která pomůže.
• Té pomoci a podpory přijde tolik, že ji sami pak budete chtít předávat dál! Podobně jako já tímto blogem, nebo s bývalým projektem měsíčního magazínu Aves či ročním projektem Absurdistán (které se dnes již proměnily v knížku a projekt STROM ŠTĚSTÍ). Nebo s online měsíčním minikurzem ZDARMA  Mimoňská cesta. Ten je dokonalým vyjádřením toho, co všechno nám to mimoňství, když ho prožijeme naplno a do hloubky, může dát :-) Seznamte se s nimi, napište si o ně. Nabízím jich ohromnou část zdarma prostě proto, protože takhle to na té druhé straně chodí. Vlna pomoci a podpory se pak jen šíří neustále dál a dál! I když se Vám někdy nebude dařit.

Když se na tu druhou stranu ale jednou dostanete, zcela jistě již nad Vámi ten vnější svět nebude mít takovou moc. A Vy budete svobodnější a láskyplnější, což jsou základní lidské potřeby. A Vaše okolí to pozná. A Vy to poznáte na svém okolí.

Váš svět bude najednou jiný!

Hodně štěstí!