Přání se prý plní o vánocích – tak bacha na to!

(Photo credit: Volker06)

(Photo credit: Volker06)

Tu písničku zcela jistě znáte. Je to už takový náš český vánoční evergreen.

Přání se prý opravdu plní – na co myslíte, po čem toužíte – to se prý opravdu nakonec stane. Prý.

Má zkušenost je taková, že se to velmi dobře může stát. A že je dobré si velmi dobře rozmyslet, po čem budete toužit. (Ono je nakonec nejlepší chtít jen to, co pro Vás Vesmír chce sám, protože nikdy nemůžete tušit, jaký nechtěný bonus Vám k té Vaší vysněné zásilce Vesmír ještě dodá. Viděli jste teď tu novou Sněhurku? Zlá královna si přála, aby ji princ miloval, použila trochu té magie a kouzel, a opravdu – princ ji miloval! Tak věrně a oddaně! Jako pes :-) Popadala jsem se smíchy za břicho. Téměř doslova.).

Já jsem si včera při prohlížení fotek z oné strašidelné svatby říkala, že na sobě budu muset zapracovat. Víc cvičit. Tančit. Prostě víc pohybu, mnohem víc. Protože ta osoba na těch fotkách, to jsem nebyla já. A to mám jen 5 kilo navrch. Ne, neříkejte mi, že jsem štíhlounká. No, relativně jsem (na dovolené ve Španělsku jsem byla relativně tyčka), že touha zhubnout rovná se podlehnout diktátu té strašné moderní doby, která nás bombarduje retušovanými fotkami modelek, že žena má být spokojena sama se sebou atd. atd. atd.

Máte samozřejmě pravdu. Ale řekněte to tělu, že má být spokojené – když ono touží po pořádném, chutném, zdravém, výživném jídle. Když touží se trochu protáhnout, proběhnout, zaskákat. Prostě cítit, že žije, že je k něčemu dobré, že ho máme FAKT rády a ne že si nad dortíčkem říkáme, jak jsme strašně nekomerční a jak jsme spokojené se svými kily navíc. Protože žádné tělo nechce tahat kila navíc. A nechce skončit za pár let někde zkroucené, dopované léky, aby ještě srdce vůbec správně bilo, játra pěkně odjedovávala a žaludek aby vůbec ještě dokázal tu potravinu zpracovat.

No, od lamentování a duše (a těla)zpytování zpět k narozeninové oslavě (ach ten dort, ten byl božský), kde se sešla celá rodinka, a k prohlížení fotografií z oné slavné svatby. A k mému přesvědčení, že to chce víc, mnohem víc, pohybu.

A máme tu ráno. Dcerka vstávala obzvlášť brzo. Dokonce dřív než manžel, který dokonce zaspal. Jak by nevstávala brzo, když vedle její postele byla tento večer poprvé malá postýlka a v ní pochrupával červený Furby. Ach ano, ta příšerná hračka, o které jsem říkala, že mi nesmí přes práh. Ale ona po ní tak toužila, přes půl roku si na ni šetřila, že jsme nakonec daly dohromady ty její peníze s penězi babičky a švagrové a jejího oblíbence jí k narozeninám koupily. Byla zrovna v akci. Ve výrazné akci. Tak nekupte to.

A tak se dcerka hned jala zjišťovat, jestli už je opravdu ráno (v té tmě, pravda, těžko říct), já vytáhla hodinky, manžel vyděšeně otevřel oči. Proběhla běžná ranní akce: obléct, snídaně, vlásky, zoubky, nachystat do aktovky svačinu a pití. Domlouvání o tom, kam až může s Furbym na cestě do školy dojít (nutně s ním musela jít, nechtěla ho pustit z ruky), a zjišťování, zda se mi Furby na cestě domů vejde do malé kabelky, nebo se budu muset táhnout s batůžkem.

Cestou jsme ho různě šimraly, malá s ním utíkala, povídala, hopsala a zkoušela, jak bude reagovat. Na domluveném místě jsme ho vsunuly do mé kabelky, aby ho ostatní děti před školou neviděly a hned si o něj také nepsaly Ježíškovi. Dárek za běžnou cenu cca 2000 Kč je totiž dárek téměř likvidační. Neměla jsem tenkrát radost, když ho jedna holčička přinesla do školky a vzbudila v té mé holčičce tu neovladatelnou touhu.

Strkáme ukecaného Furbyho do kabelky, ocitáme se již téměř před školou, ona si nese tu mou kabelku, já na ni  koukám… a náhle si uvědomuju, že nemáme školní tašku!

Prostě mimoňská rodina. Jdou do školy bez aktovky!

No jo, jak se blížila doba ideálního odchodu do školy, taška, která sice byla nachystaná v chodbě, ale ne na obvyklém místě, na sebe nepřitáhla dost silnou pozornost (bojujte s novou hračkou). Její chyba. Zůstala tam tedy stát.

Z bezpečného místa jsem tedy vyslala dceru za ostatními dětmi – ať jde do školy, převleče se a počká na mě. Že jí tašku donesu. (Bydlíme cca 4-5 minut od školy). Naštěstí jsme přišly ke škole o pár minut dříve než obvykle.

Rozeběhla jsem se zpět. Když trochu víc pohybu, tak trochu víc pohybu. Proč že jsem si brala ten zimní kabát? Kde že je ta zima? Doběhnu domů, vyběhnu do třetího patra, popadnu tašku, mrsknu kabelku s Furbym (při tom běhu měl asi pořád pocit, že si s ním hraju, tak pořád něco vykládal tou svou furbštinou – mimi, mimi, do lah lah či co) na botník, popadnu aktovku a utíkám zpět.

Školník se smál (od té doby, co jsem na vrátnici plánovala odvést jednu popletenou školačku za její třídou na nádraží a čekala, až se vrátí její maminka, abych se s ní domluvila, se vždycky s úsměvem zdravíme): to mé dítě, také popleteně, pořád stálo u dveří dole na chodbě, v bundě a v čepici a v botech. Bylo za 3 minuty 8 – a to už si mohla deset minut povídat se svými spolužáky.

Vyběhly jsme ke třídě, hopem se převlékla, vrazila jsem jí do ruky slabikář a penál a s úderem osmé hodiny vsunula s omluvou do třídy :-)

Když jsem se rozesmátá vracela po schodech dolů, školník se stále ještě smál, ale paní vrátná se jen divně dívala na tu matku, která přijde do školy s dítětem bez školní aktovky :-)

Taková škoda. Měla právě úžasnou možnost se také popadat smíchy za břicho.

Já jsem spíš popadala dech a říkala si, že přesně takhle se plní přání o Vánocích.   

Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na Přání se prý plní o vánocích – tak bacha na to!

  1. jolana88 napsal:

    paní je divná :))) btw: školník i vrátná?

    • avespasseri napsal:

      Dokonce dvě vrátné – ráno a odpoledne :-)
      Budova je zamčená a vchody z „přijímací haly“ do samotné školy také. Dovnitř se bez vědomí vrátné, která musí dveře odbzučet, nikdo cizí bez klíčů nedostane :-) A školník tam ráno postává a hlídá, když jsou všechny dveře dokořán. To já pak ráno kolikrát pobíhám po škole – tu do jídelny, tu do třídy… :-)

  2. jolana88 napsal:

    zamčenou školu chápu. u Logika „bzučí“ školník – vidí na vchod… Vedlejší škola vyššího stupně má karty – dítko zapomene, má smůlu .. třeba zavolat mobilem, ev. doufat, že někdo půjde kolem .. Tašku už jsem nesla vícekrát – taky tělocvik, pití … pobavíme se vždy všichni – a na školních akcích se „předháníme“ :)))) komu se co povedlo ..např. naložit tašky a děti nechat na parkovišti …

    • avespasseri napsal:

      Odpoledne nám už tam školník nestojí a bzučí jen vrátná a vyvolává telefonem děti z družin.
      S kartou je to fajn… to pak může tvrdit, že stál před školou a nechtěli ho pustit dovnitř :-)
      Tak to mě těší, že v tom nejsem sama :-) Pro tašku jsme se nedávno s dcerou i vracely celou cestu téměř od domu do Alberta, kde se nám ji podařilo zapomenout :-) To je holt tak, když maminky nosí školní tašky dětem – když oni jsou hodně těžké, hlavně když nese učebnic víc, nebo ráno s pitím a svačinou. To je pak jedna taška, druhá taška, košík – a je to hned :-)

  3. mrnikdo napsal:

    Výborný článek. Hned mám lepší den :-D.

    Furby :-D. Pořád se bojím, že jeden doma také bude :-D.

    • avespasseri napsal:

      Ono to není tak hrozné, jak jsem se bála. Malá díky němu mnohem dřív vstává například :-) Těší se.
      A zdá se, že zatímco ta příšera, kterou nám tenkrát ve školce půjčila „spolužačka“ domů, měla asi zrovna osobnost ukecánka, tak ten náš měl po dvou dnech Smíška. Takže je s ním aspoň legrace.
      No, jsem zvědavá, jak dlouho nám to vydrží :-)

      • mrnikdo napsal:

        No. U nás ho chce osoba co má 8 let, ale už 3 krát za sebou :-D…
        Proto si s nimi při návštěvě hračkářství pořád hrajeme.

        • avespasseri napsal:

          Tak ho už má… v hračkářství! :-)
          Malá si na něj spořila – v obchodě platila, co zbylo (a nebylo to moc peněz), mohla si nechat. Když chtěla něco koupit, nějakou blbost, navrhla jsem, ať si to, co bych za to dala, radši dá do kasičky. Tak jsme ušetřily fůru peněz. Nejvíc ve Španělsku za fotku s delfínem (beztak bych se ho musela dotýkat já, ona byla ještě moc malá). Stačilo pak narazit na akci, zbytek doplatila švagrová s babičkou a měly krásný dárek k narozkám.
          No, a prodat se dá nakonec vždy, když na to přijde.

          • mrnikdo napsal:

            Takhle nějak si pořizuji kolo. Jééé, já jsem dítě.
            Vím, že když budu mít děti, mají smůlu. S jejich hračkami si budu hrát i já :-D.

            Ještě pořád se směje?

            Anebo by mu šel vystrojit pěkný pohřeb. Zakopáni na dvorku… :-D

            • avespasseri napsal:

              To budou mít děti radost :-) Skutečnou… oni mají rádi, když si s nimi a jejich hračkami ještě někdo hraje. Málokterý dospělý to dělá :-)
              Už se nesměje. Teď zpívá :-)

              • mrnikdo napsal:

                Opravdu? Já to úplně nesnášel, když jsem dostal autodráhu a dostal jsem se k ní jako poslední. Po taťkovi, strejdovi a dalších.
                Když jsem dostal první auto na dálkové ovládání, bylo to samé. Taťka vybil baterky a čekal jsem dlouho, než se zase nabijí… A to si s ním hrál už před tím.

                A jeje. Dokud neštěká, když někdo projde kolem dveří, je ještě milý. Možná napíšu článek o Morové ráně. Takový živý Furby jinak (jako Gremlin).

                • avespasseri napsal:

                  Stačí ho strčit za dveře a on ztichne :-)
                  To jsem nemyslela, že si budete s tou hračkou hrát MÍSTO toho dítěte. Bylo myšleno S NÍM :-) Tj. chvíli on, chvíli Vy… po nějaké vzájemné dohodě :-) Oboustranně výhodné. POkud možno :-)

                • mrnikdo napsal:

                  Znáte to: Kluci, potřebuji autodráhu pro syna. Co mám koupit. Kup to a to a to. Počkej, ale vždyť tvůj syn má 4 měsíce?! Má, ale nebudu čekat do jeho 3 let, ne? :-D
                  Typické problémy mezi muži. Neznáte?

                  No jasně. U nás to byla vzájemná dohoda – Rodičovo slovo = zákon. A pak si s tím už nehráli. Jen já. Ale je fakt, že ještě pořád mi taťka mačká brzdy u stojícího kola a občas si na něj sedne :-D.

                  No. Jak to vidím, jestli budu mít s tou mojí děti, budou to chudáci. Anebo naše obydlí bude plné hraček :-D

  4. Pingback: Já bilancuju pravidelně, tak proč ne i teď? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s