Obdivuju tu neuvěřitelnou schopnost života předkládat Vám zrovna to, čím se v hlavě zaobíráte. Také máte takovou zkušenost?
Stávalo se mi to už dřív, ale ne tak okatě (např. máte přeložit text a zjistíte při tom, že se Vám díky tomu textu připletla do cesty odpověď na otázku, kterou řešíte).
Kdysi jsem pracovala s tarotovými kartami… a jednou jsem dostala takový nápad vzít si na každý týden jednu z 21 základních karet. Postupně. A věnovat se jen jí. Snažit se ji prožít, objevit její negativní stránky, naladit se na její pozitivní stránky. Bývaly to velmi zajímavé doby, život jako by se mnou v těch chvílích komunikoval… :-)
No a pak jsem přišla s nápadem na Absurdistán 2014. Jak vidíte, tarotová inspirace je zde velmi zřejmá. A jak se ukazuje, začíná fungovat i ona komunikace se životem.
Je to sranda.
Tak třeba si uvědomíte, že se chováte jak blázen. Že máte spoustu negativních návyků… věcí, které prostě musíte dělat, pořád dokola, ačkoliv víte – ten Váš děsně chytrý rozum to přece ví až moc dobře – že Vám štěstí, zdraví, dlouhá léta nepřinesou.
Pak si uvědomíte, že i Vaše dítě se chová jako blázen. Že Vás to točí – všechny ty negativní návyky, všechny ty snahy vysvětlit, ty marné snahy něco změnit. Sami ze sebe se „netočíte“ tak zjevně jako ze svých dětí, že? Zato ten mrňousek má ještě celý život před sebou – má si ho taky tak pokazit? Vy přece víte velmi dobře, že jsou možnosti jak být spokojenější, šťastnější, zdravější atd. atd. Chcete pro své děti jen to nejlepší. Přesně to, co chcete pro sebe. Snažíte se ho to naučit, ale když to Vy sami neumíte, nemáte šanci. Všechny ty Vaše slabosti prosakují navenek… a ti nejmenší, ti nejnáchylnější, ti nejvíc nasávající… se neučí podle toho, co říkáte, ale podle toho, co děláte. Podle toho, co vidí, co zažívají, každou minutu.
A pak narazíte na video Školy návyků. No jasně, návyky! Pustíte si ho. No jasně, emocionální Já! To je přece ten Slon, o kterém jste kdysi dávno četli… ta knížka, kterou jste otevřeli v knihkupectví a během hodiny ji tam proletěli celou. Jmenovala se Proměna (jak věci změnit, když je změna zdánlivě nemožná). A pak zjistíte, že recenzi k ní napsal autor Školy návyků.
A tak si znovu připomenete, že na to své dítě (to skutečné, i to vnitřní) prostě musíte jinak. Že žije jen v přítomnosti. Že důležité je pro ně jen ta přítomná radost (nemohla jsem ten ohryzek odnést, protože ta TV byla tak zajímavá). Dlouhodobý důsledek (život na smetišti) je mu upřímně fuk. A je velmi, velmi silné. Můžete se uplácat, ukřičet, narozčilovat, nazakazovat, nepovede to vůbec nikam. Je totiž dost mazané a zná takové fígle jako je racionalizace a vůbec samé výmluvy.
Je absurdní to Vaše dítě peskovat. Je absurdní strkat rukama do slona, ať jde tím směrem, kterým mu říkáme.
A je absurdní si myslet, že naše pevná vůle něco zmůže. Tady máme co do činění s jinačím kalibrem… a musíme být fikanější.
A pak možná dokážeme vyjít jak s tím naším živým dítětem, tak s tím vnitřním. Naučit jak jeho, tak sami sebe těm správným návykům. Které nám ze života udělají mnohem příjemnější místo k žití.
Žít je umění 
mívám posledních pár let silný pocit, že hodně lidí, rodičů a „mladých“ rodičů, se chová stejně, jako hráčka tenisu ve Vámi zmiňované knize. Hledají techniky, způsoby, vysvětlení .. a přitom kolikrát stačí „uvolnit křeč“, jak říkají zkušenější hráči.
No jo, asi jsme zvyklí, že všechno se nějak musí vědecky vysvětlit a že prostě existují na vše nějaké návody a techniky. Na ten „růst“. Manažerská mentalita. Ale častěji a častěji mám dojem, že se to nakonec vždycky scukne jen na to, že děti se narodí s nějakou povahou, my máme také nějakou povahu, a ty se nějak střetnou a my to beztak neovlivníme. A místo hledání způsobů jak na děti bychom možná měli hledat spíš způsoby jak na sebe – jak mít ty pozitivní návyky, po kterých u těch dětí tak velmi toužíme, my samy… a tím být přirozeně vytrvalí a důslední v jejich dodržování (a stáhnout tím příkladem i děti), a prostě být emočně víc v klidu a věci tak neřešit. Což se lehko řekne a hůř udělá. A nic moc nepřehánět, aby to pak nedopadlo jak s tatínkem od Sedmikrásky :-) Mně se líbí ta naše čchikungová poučka: uvolnit se, uvolnit se, uvolnit se. A taoistická: nezasahovat :-) Jen to zatím moc neumím :-)))
historie se opakuje – povídal Konfucius i pan Jung:“Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve zda to není něco, co byste měli změnit u sebe“. – (zajímavé je, že už tehdy – a mockrát potom – měli dojem, že problém doby je přílišná „výchova k osobnosti“). U nás demokracie končí u vstupních dveří a jejich svoboda přesně tam, kde začíná moje. (Větu podobnou té s ohryzkem by těžko rozdýchávaly. Jednoduché pravidlo – zkus to, uvidíš, co to s mámou udělá). jakožto optimální se mi jeví rčení:“dokud nejde o život..“. PS: znáte tp://fotruv-denik.blog.cz/1312/navod-na-pouziti-ditete? příjemné čtení
No, já si často říkám, jak to tedy někteří ti rodiče, kteří si úplně nechají dítě „skákat po hlavě“, hlavně aby z něj vyrostla osobnost, vlastně dělají?? To přece není soužití k přežití. Ale ono to bude asi hlavně tím, že já zrovna nejsem ten obětovávající se typ. A přitom si myslím, že jsme s manželem oba natolik svobodymilovní (v rámci možností si děláme, co chceme – tak, aby ta naše svoboda neublížila tomu druhému), takže tohle já určitě naše dítě „učit“ nemusím. To odkouká… bez jakýchkoliv výchovných praktik :-)) Teď jde jen o to, jak rychle se naučí, kde je ta hranice její svobody. Pokud možno bez těch velkých sporů. Ale že to nejde tak rychle, jak bych chtěla, je samozřejmě dané tím, že nikdo nejsme dokonalí :-) Ani ona, ani já.
přeci byste se nechtěla připravit o pubertu? to je teprv žúžo :)) vděčný námět puboš pro vyprávění a vzpomínání ještě v domově důchodců :DD
Nestrašte :-)))) O pubertu nestojím… v některých kulturách prý ani není… to jen ti naši se chtějí individualizovat a bouřit :-))) Asi nastolím diktaturu paternalitátu a přestěhuju se do Číny :-))))))) No, to snad radši tu pubertu :-))))
Hezky clanek… taky mi to funguje nejak tak podobne… ale teda ten chlapec v tom videu me trochu desi… raketovy rust, osobni rozvoj, idealni stav???
Děvče… a to jsi neviděla jeho první video. Já z něj pustila pár sekund a musela vypnout :-) Je to takový ten klasický osobnostněrozvojový přístup. Já vím, žádní sláva… ale inspirovat se člověk může dobrými nápady třeba i z pekla… oni tam mnohdy netuší, jaké skrývají perly, které nakonec vedou k tomu, že tam nikdo nemusí :-)
Jo a jeste jsem zapomnela… s tim zrcadlenim mych spatnych navyku a vlastnosti a tim, jak moc me to vytaci u Mayky… je to mazec… i diky tomu, ze jsme narozene ve stejny den, je to zrcadleni az prilis presne… ale je to ten nejlepsi trenink a nejlepsi skola osobniho rustu :D
No, to je prostě ono. Aspoň si to myslím. U mně to alespoň přesně takhle vždycky funguje. Furt řešíme, co s nimi, zatímco bychom měli řešit, co se sebou. (Klasika – nevinit druhé) A ukončit to tím, že řešit přestaneme a ono si to sedne. (Druhá má klasika – nevinit sebe) Jo… hezky se mi to radí :-)))))
jo jo :D to je presne duvod, proc uz nezeru detske psychology, kteri nikdy nemeli vlastni deti… proste je to jine…
No… jim se podle mě ty děti taky sejdou přesně podle toho, co se jim má nazrcadlit…. :-) Všechny ty fígle jsou i fajn věci, co člověk může vyzkoušet. Ale dokud si to podle mě nevyřeší v sobě, tak se mu to dříve nebo později někde omlátí o hlavu :-))))
presne :P
Pingback: Dcera na mě prdí a manžel na mě kašle… | Žít je umění
Pingback: 3. Strašidelný zámek (Absurdistán 2014) | Žít je umění
Pingback: Síla mysli a vnitřní motivace | Žít je umění
Pingback: 15. Jahodový ráj, aneb bláznivá barevná voda života a jedno předsevzetí… | Žít je umění
Pingback: Proč vzpomínat na hezké časy??? (Aneb o ranních návycích) | Žít je umění