Kámoš život?

(photo credit: Rennett Stowe)

(photo credit: Rennett Stowe)

Někdy se téma týdne přehoupne do absurdní hry na to, jak moc věřím tomu, co píšu…

Někdy se téma týdne přehoupne do kapitálek: JAK DLOUHO ČLOVĚK VYDRŽÍ V TOM SVÉM SM SALÓNU?

Právě jsem se dozvěděla, že známá, nepříliš dlouho známá, a přece snad mohu říct i kamarádka, má studentka, žena velmi citlivá, nadaná zpěvačka (krásnou portugalskou písničku si můžete poslechnout tady – play najdete nahoře na stránce), cílevědomá a svědomitá, žena, která na sobě byla ochotná hodně pracovat, ten svůj život předčasně ukončila….

Možná na sobě chtěla pracovat až moc – viděla spíš ty chyby, než všechny své dary.

Vzpomínáte na první článek z Absurdistánu 2014? Byl psaný s nadhledem, abychom se svým chybám zasmáli… a šli dál. Ale teď najednou není možné se nad ním pousmát… protože je to najednou smrtelně vážná věc….

Proč si pořád tak ubližujeme? Proč někteří lidé mají sklon k depresím? Nemluvím o „depce“, ale o celkovém útlumu, dlouhodobém strachu a úzkosti, které člověku brání fungovat. Prý je to způsobené mnoha faktory, dědičností, výchovou, psychikou, životními zkušenostmi, včetně biochemických (nedostatek neurotransmiterů – serotonin, noradrenalin, dopamin).

Někdo je možná citlivější na všechno to negativní a stresující prostředí – a případné geny se pak ozvou…. tím víc je mi líto, že takové prostředí sami sobě vytváříme…

Pozitivní myšlení je samo o sobě hezká věc, ačkoliv jsem ho kdysi v jednom článku trochu zpochybnila. Na všechno je potřeba jít opatrně a nepropadat extrémům…

Ale negativní myšlenky a negativní emoce a negativní chování (případně „negativní“ výsledky své práce) berte, prosím, stejně opatrně… tady jde opravdu o život…

A kámoš život? Co ten na to? Jak má člověk přijmout skutečnost, že svět je takový, že někdo tak mladý (relativně), šikovný a nadějný, ho nezvládl?? Je to opravdu kámoš? Nebo nám jen hází klacky pod nohy a pak se dívá, co my na to? Neměla by být každá zkouška jen tak těžká, aby ji člověk zvládl?

Kdo ví… tváří v tvář smrti jsou všechny otázky na život bez odpovědí.

Protože život je život a smrt je smrt. Co je po životě, je pro mě irelevantní – dokud jsme zde, důležité je to, co je zde. Život – ne ten, který vidíme na první pohled, ale ten hluboko pod povrchem – nám podle mě vždycky nabízí alternativu a pomoc.

A vždycky je jen na nás, jestli je naše žízeň po životě dost silná.

A možná se prostě jen rozhodla, že z toho domu, který nebyl od dětství v tom správném stavu a který přes veškerou snahu i pomoc od domácího nedokázala opravit… ve kterém vždycky někde něco prasklo, sotva se někde něco jiného uvedlo do pořádného stavu… že z toho domu odejde… ne proto, že by tento odmítla, ale protože konečně pochopila, že má OPRAVDU právo na nějaký lepší. Že si ho zaslouží, že není k ničemu.

To je tak maximum, kam mohu za hranici smrti dohlédnout… a doufat, že mám pravdu…

A velmi doufám, že ti truchlící, ti nejbližší z nejbližších, které za sebou zanechala, se s tím jednou dokáží vyrovnat…  nezanevřou ani na ni, ani na život samotný.

Protože právě souzení byla její velká chyba… soudila až příliš… a hlavně sama sebe.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized, život se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na Kámoš život?

  1. Sedmi napsal:

    ty jo… to je tezke, nikdy nevime, co se v druhem cloveku deje…

    • avespasseri napsal:

      Kdepak… já to jako její učitelka věděla moc dobře… měla by sis přečíst její poslední domácí úkol – téma feelings. Psala o tom, jak člověk zažívá depresi. Věděla jsem, že má problémy, naposledy jsme spolu dvě hodiny mluvily po telefonu a řešily to, byla u svého psychologa, na krizovém centru… když mi její přítel psal, ať zavolám (nemá na mě tel., jen FB), tušila jsem, že je zle. Ale že takhle…

  2. jolana88 napsal:

    Vím, že to příliš nepomůže – ale v tom čtivu o depresích se ztrácí docela podstatné zjištění .. a to, že když hnus fialovej vyhodnotí smrt jakožto nej řešení – není cesty zpátky. v tomhle stavu můžou zbrzdit farmaka.. na čas. (a ty psycholog nepředepíše). slovo zbrzdit je důležité. je to něco zcela odlišného než sebeusmrcení v afektu. a v duši se rozhostí mír

    • avespasseri napsal:

      Hnus fialovej? ˇˇRíkala jsem si, že když člověk zajde na krizové centrum, nebo za psychiatrem, že je v krizi, jestli mu můžou hned předepsat antidepresiva (kór, když už je někdy bral). Aby se právě zabránilo tomu nejhoršímu. Já mám totiž obavu, že to byl opravdu afekt… spoutěč přišel někdy minulý týden a zasáhl zrovna v tom nejcitlivějším místě… asi tam, kde viděla jeden z možných smyslů, který chtěla svému životu dát. Bylo to náhlé a poměrně rychlé… v okamžiku, který už vypadal spíš jako cesta „vzhůru“ ani ne ze dna, ale z nějakého už celkem vyššího vybalancovaného místa. Ale člověk asi fakt po nějakém depresivním onemocnění zůstává už prostě křehčí. Se mi tomu nechtělo moc věřit…

      • jolana88 napsal:

        nerada Vás zklamu – ale takhle to fakt nefunguje. (největší únava se, btw., dostaví právě při cestě vzhůru – paradox). ne každý, kdo vystudoval psychologii je klinický psycholog, (množství lidí, kteří si „píší“ titul je hrozivý) a může praktikovat, antidepresiva Vám nepředepíše ani obvoďák – nehledě k tomu, že mají náběhový čas – a po většině bývá zpočátku hůř než líp. PS: deprese – klinická – je nevyléčitelná. Nikdy zcela nezmizí ..

        • avespasseri napsal:

          Já jsem právě byla překvapená tím, že prý příznaky prostě vymizí a najednou už člověk v depresi není a může vysadit léky. Že je to v podstatě neléčitelné je pro mě novinka… mám to chápat tak, že ve většině případů je prostě osobnostní a genetické uzpůsobení člověka takové, že do toho může zase lehko spadnout zas? Jak když dáte člověku, který byl závislý na alkoholu, panáka? A s těmi léky… tak jsem si myslela, že právě k tomuhle by se právě hodily… jako taková první pomoc…

          • jolana88 napsal:

            takhle jednoduché to není. je rozdíl mezi dystymií – např., protrahovanou depresivní reakcí, endogenní depresí.. Vidíte sama, že návštěva odborníka je nutná. AD zabírají po týdnech (nikoli okamžitě) – v začátcích se lidem až přitíží. . Ano, takhle by se to dalo chápat. Protože ani farmakoléčba bez psychoterapie nemívá účinek (krátkodobě změní neurofyziologické procesy)- ale nikoli individuální nastavení (osobnost, predispozice). mmch. Pamatujete SEDM – smrtelný hřích lenost? – no, jedná se o historickou analogii.

            • avespasseri napsal:

              Zdá se, že je to hodně komplikované…

              • jolana88 napsal:

                snad jsem aspoň trochu osvětlila, proč mi vadí „všezachraňující“ krizová centra .. a odborníků je žalostně málo.

                • avespasseri napsal:

                  Aha… tak to, že Vám vadí, jsem pochopila až teď :-))))) Já to brala spíš tak, že AD prostě nejsou řešením, jak by si ho člověk představoval. S odborníky je to na pováženou kdekoliv….

                • avespasseri napsal:

                  To mi ještě připomíná, že jsem si kdysi dávno dělala kurz telefonické krizové intervence… jako zkušenost samo o sobě zajímavé. Učili nás právě to, že máme s volajícím promluvit, vyslechnout (což je samo o sobě přínos)… a pak nasměrovat na nějaké odborné pracoviště. Tenkrát mi to přišlo strašně málo… z mnoha důvodů… dnes mi přijde, že i to může být pro spoustu lidí velká pomoc.

      • ustlanopodruzi napsal:

        „Říkala jsem si, že když člověk zajde na krizové centrum, nebo za psychiatrem, že je v krizi, jestli mu můžou hned předepsat antidepresiva (kór, když už je někdy bral). Aby se právě zabránilo tomu nejhoršímu.“

        Obávám se, že na tuto hypotézu sis, byť v článku, odpověděla sama: „A vždycky je jen na nás, jestli je naše žízeň po životě dost silná.“ (Ačkoli já si nemyslím, že je to vždy jen na nás. Ale ta žízeň po životě – lust for life – tu cítím jako rozhodující prvek, ano.)
        V nejhlubších krizích, myslím si, není rozhodující, co se stane po interakci s krizovým centrem, ale zda k ní vůbec dojde, což může být – pro člověka v těžké depresi – zásadní problém. Aneb pokud není možné vstát z postele, není možné zvednout telefon, obléknout se, sednout na metro, komunikovat, … (Další důležitá poznámka by se měla týkat antidepresiv jako takových – nejsou účinná ihned, obvykle se jejich vliv projeví až po několika týdnech užívání, takže jejich okamžité předepsání nemá vliv na aktuálně akutní situaci.)

        • avespasseri napsal:

          S těmi AD jsem to již slyšela… dost mě to překvapilo. Myslívala jsem, že jsou právě pro tyto akutní případy. Hodně lidem asi může pomoci už jen to, že si mají kam s kým jít popovídat… kdysi jsem byla na kurzu telefonické krizové intervence, takže vím, že není nutné hned někam chodit, někdy v té krizi stačí zavolat. Oni pak přeposílají dál, když ty nejsilnější emoce pominou. Ale jak říkáš, někdy je to asi tak silné, že člověk nemá ani sílu zavolat. A někdy je to tak hluboké, že člověk tam i dojde, ale beztak mu to nepomůže…

  3. Pingback: Co je to vlastně ten čchi-kung? | Žít je umění

  4. Pingback: Víte, co vede Váš život? | Žít je umění

  5. Pingback: Síla mysli a vnitřní motivace | Žít je umění

  6. Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit | Žít je umění

  7. Pingback: Život nebo smrt???? | Žít je umění

  8. Pingback: Proč je společnost v krizi a 5 kroků, jak tuhle absurdní hru změnit (Návraty) | Žít je umění – ENjoy!

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s