Kde je dnes ještě možné nalézt respekt k autoritám?

kung fuDikuze o školství mě nadmíru baví. Protože mám prvňačku a protože sama učím a učila jsem. Ne sice na plný úvazek někde v ZŠ (upřímně řečeno, mám za sebou krátká učící extempore v MŠ, ZŠ, SŠ i VŠ… i na Univerzitě 3. věku – no, kdo to má?? :-))

Otázka respektu mě také dost baví. Ono skloubení respektu k sobě samému s respektem k druhým lidem. To není vůbec lehká věc… sama to pořádně neumím a hodně lidí se kloní buď k jednomu extrému (myslí hlavně na sebe), nebo k druhému (myslí hlavně na ty druhé).

A tak jak vstoupím mezi děti, začne tahle otázka respektu probublávat na povrch a projevovat se různými způsoby. Koneckonců, jak často zabloudí diskuze o školství k tomu, že „dnešní děti nemají respekt k autoritám“. A rodiče a děti k učitelům?

A tak mě včera večer pobavilo, když mi má dcera vyprávěla, jak zdravili sebe… a mistry :-)

Ano, zatímco maminka předcvičovala čchi-kung (jestli nevíte, o čem to teď vykládám, přečtěte si, co to ten čchi-kung vlastně je), tak dcerka vyrazila s babičkou na svou první zkušební hodinu kung-fu.

Toužila vyzkoušet nějaké bojové umění – judo, karate, nebo kung-fu. Beztak doma hopsala po gauči a po obyváku a bojovala s medvědem – velkým plyšákem (to jsou ty akční dětské bojovnické pořady a la Pokemoni, nebo Kim Possible – její bývalá hrdinka). Tak místo boje skrze figurky (šachy) vyrazila do skutečného boje.

Je pravda, že asijská výuka je prostě jiná (i když ji učí Češi): důraz na respekt k učiteli je tu cítit už z různých rituálů. Že budou zdravit i obrázky zakladatelů školy, to jsem ovšem nečekala :-)  Zajímavé je, že té mé dcerce to nepřišlo vůbec zvláštní. Prvňáci ještě asi nemají pocit, že učitelé jsou nějaká prapodivná sorta otravů…. :-)

A tak tiše doufám, že skrze baletní umění s Japonkou (která je neuvěřitelně milá a přesto si holčičky netroufnou vyskakovat) a bojové umění s Čechem v mé dcerce alespoň určitá míra respektu k učitelům zakoření.

Respektu k těm, kteří je vedou a učí to, co se oni sami naučili a zvládli na vysoké úrovni, a učí je to s respektem k jejich povaze a s náklonností.

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, V pohybu se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Kde je dnes ještě možné nalézt respekt k autoritám?

  1. Sedmi napsal:

    Když to máš těžké s tím respektem… a autoritou. Někdo to má přirozeně, a kdo nemá, nic s tím nenadělá… problém podle mě je, že ve školách je velmi málo takových Igorů Hnízd a naopak spousta zakomplexovaných osob… a nebo lidí, kteří jsou v probírané látce dvě kapitoly před dětmi. Nebo dokonce daleko za nimi… například v počítačích, nebo jazycích. Já si dodneška pamatuju, jak mě (dítě intelektuálů) v páté třídě nesnášela ruštinářka, zarytá komunistka. Ruština mi taky moc nešla. Po revoluci najednou byla ruština zrušená a naše ruštinářka se honem rychle přeškolila na angličtinářku. Jenže to narazila, protože já jsem v té době uměla už docela slušně (i přesto mi pak o půl roku později v letadle americká letuška nerozuměla ani slovo, jak jsem měla příšerný přizvuk). Takže jsem pak v hodinách opravovala učitelku… nesnášela mě ještě víc, ale nemohla nic dělat…

    • avespasseri napsal:

      Je respekt a respekt… respekt coby úcta k druhému člověku, vzhlížení k němu jako k vzoru, jako k někomu, kdo pro nás hodně znamená. K někomu charismatickému, schopnému. To nemá každý, ale dá se to u některých lidí získat. Pak dejme tomu ještě takoví ti lidé, kteří jsou od přírody dominantní, přesvědčiví vůdci. To už je do značné míry otázka vrozeného daru.
      A pak je repekt jako ohleduplnost a slušnost. Takový respekt si zaslouží i dítě, i každý dospělý. Neponižovat ho, neposmívat se mu, nezraňovat naschvál, jen proto, že je slabý a nemůže se bránit.
      A to je něco, co se, podle mě, předává i výchovou… ale hlavně společností, ve které to dítě vyrůstá. Zda tam panuje slušnost mezi lidmi (jak u těch Japonců), nebo zda se tam preferuje právě ta nezřízená svoboda a rebelství, jak o tom někdo psal. A právě o tomto respektu mluvím a to je právě to, co mě nejvíc chybí. Nezadupávat slabé, ale třeba jim naopak pomoct vzůru, nebo podpořit.

      • Sedmi napsal:

        Aha :) tak ja jsem spis myslela ten prvni respekt, ten druhy beru asi jako samozrejmy :D

        • avespasseri napsal:

          No, já ho beru také jako samozřejmý. ALe zjevně spousta lidí ne :-))))))

          • annapos napsal:

            Respekt ze strachu, to je ten krátkodobý, tedy ten k ničemu nevedoucí a potom je respekt z „lásky„ , trvalý a tvořící charakter, ve škole, rodině, dobré partě kamarádů, nemám-li ty lidi ráda, nedočkají se respektu? City a sympatie, hrají obrovskou roli a respekt je potom přirozený, nehraný, je to i o výběru okruhu lidí pro soužití?

            • avespasseri napsal:

              Pak je tu ještě láska, která je bezpodmínečná. Nepadá tam v úvahu, že narazím na někoho, koho bych neměla ráda. A automaticky pak z toho vyplyne, že toho člověka respektuji (jeho city a jeho potřeby, jeho problémy), neodvracím se od něj, mám s ním případně soucit…
              Ale jde o ten druhý respekt, ne o ten první, kdy druhé respektuji (uctívám) pro jejich kladné vlastnosti.
              A ani o ten třetí respekt, který vychází ze strachu a společensky dané hierarchie.

              • annapos napsal:

                Rozlišit, co a kdo je pro nás úctyhodným se učíme celý život, tomu, koho máme rádi, odpouštíme i neúctyhodnost? (alzheimerova nemoc) úctyhodna není, přesto je respekt projevem lásky a výchova k respektu i u věcí, nedůstojně vypadajících je důležitým výchovným prvkem i přes naprosté vymizení úctyhodnosti?

  2. jolana88 napsal:

    Japonsko bych si jako vzor „respektu“ osobně nevybrala. Respektovat mohu i lidi, které jinak upřímně nesnáším – pro jejich znalosti, dovednosti, postoje.

    • avespasseri napsal:

      No… já bych nerada, aby to vyznělo, že mi je japonský hierarchický způsob „respektu“ sympatický. To není :-) Kdysi mi vyprávěla kamarádka – koreanistka – jak to chodí (včetně mnoha různých koncovek podle společenského postavení toho, se kterým mluvíme, pokud si dobře pamatuji). Já – arabistka, kde v zásadě tykají i prezidentovi (tedy ten odstup se vyjádří, ale ne koncovkami) mám osobně trochu jinou představu o respektu než tu japonskou. Co je mi však sympatické je právě ona slušnost sama o sobě. Kontext je jistě důležitý… ono se zase nakonec totiž dostaneme k dilematu, jak respektovat zároveň sebe a zároveň ty druhé. Brát ohled na pocity a potřeby své i těch druhých. A jak jsem říkala u Sedmi – je respekt a respekt. Když už nesnáším, stále respektovat mohu, tím prvním způsobem. Když snáším, můžu i tím druhým :-) Teoreticky můžu tím druhým, když nesnáším, ale to je o dost těžší :-)

      • jolana88 napsal:

        víte – „respekt“ ano – ne – de facto řeším každý den. zřejmě i proto mám hodnoty od-až jinak nastavené ..

        • avespasseri napsal:

          Já myslím, že v praktickém životě si každý vzhledem ke svému vlastnímu nastavení určí, co bude a co už nebude (nemůže) respektovat… vlastní psychika také totiž neustojí všechno.
          Ale vzhledem k tomu, že i mně se to nastavení v průběhu života mění, troufám si tvrdit, že nakonec si ten základní respekt (slušnost, ohleduplnost) zaslouží každý. Ale chápu, že někdy, u některých lidí, je to nad lidské síly…

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s