Jak se dobrat vnitřního ticha?

calmVčera jsem psala o tichu – o tom, jak někdy přímo fyzicky potřebuju odpojení od všech vnějších stimulů. Nárok mají pouze přírodní zvuky… no, možná i to tiché hučení brněnského okruhu vezmu na milost…

Jenže… je tu ještě další hluk… a kvůli němu – prý (zdá se mi to až neuvěřitelné)někteří lidé neumí být sami. Bez TV, bez rádia, bez lidí.

Nevím, řekněte, jak jste na tom Vy?

To je totiž ten okamžik, kdy zůstanete jen sám se sebou… a se svými myšlenkami.

Zkuste si to. Zůstat jen se svými myšlenkami. Schválně, jak dlouho to vydržíte… tedy aniž byste se z toho dobrovolně přihlásili na nejbližší psychiatrické oddělení…

Občas medituji, občas čtu nebo se bavím s lidmi, kteří to také zkoušeli, nebo zkoušejí… a často slyším (čtu), jak mají najednou lidé pocit, že jim pukne z těch všech myšlenek hlava. Jak je neumí vypnout, jak se vlastně neumí soustředit – ani na dech, ani na svíčku ani na nic :-)

Když si je tam neprotáčí oni sami, protáčejí se mu tam nakonec ony samy (je to srozumitelné? :-)). Chvíli je ticho… a nejednou zas šup, něco „strašně důležitého“ se tam objeví…

A tak mě vždycky pobaví, když slyším, jak je ten náš rozum dobrá věc… tedy ne že by nebyl… ale jak moc vládneme my jemu a jak moc smýká on s námi????

Zkuste si to :-)

Tento týden má téma rozmazlené princezny, co pořád něco kritizuje… náš rozum tohle kritizování zvládá velmi dobře. Jak v té první třídě – porovnává, určuje, co je větší, co je menší, srovnává na žebříčku od nej po nej …. no, nechejme ho, co také jiného od něj chtít.

Ale čas od času ho nechme odpočinout… o obraťme perspektivu. Až bude zas chtít něco řešit, něco hodnotit, něco hledat, něco kritizovat (něco chválit), něco chtít (a něčeho se obávat)… podívejme se na něj s pochopením. Ano, stačí se jen podívat. Nepropadnout rozumu (koneckonců nejsme přece jen ten rozum… jsme i jiné věci… jsme i to vědomí toho rozumu), poodstoupit, podívat se na tu část sama sebe, která má potřebu pořád něco řešit, něco hledat, něco hodnotit a něco kritizovat. Něco chtít a něčemu se vyhýbat. Podívat se, usmát se a říct si: teď ne.

Zkuste to :-)

Mně to včera velmi pomohlo k tomu vrátit se opět k láskyplnějšímu pohledu nejen na druhé a na svět (což je samo o sobě ne zcela jednoduché), ale hlavně sama na sebe (což jsem si myslela, že umím celkem dobře :-)). No, neumím :-)

Zkuste se jen tak usmát… aniž byste se do toho museli nutit (bez toho, že byste to uvnitř opravdu cítili), nebo aniž by se Vám zrovna přihodilo něco radostného.

Zkuste to :-) A pokud to nepůjde, zkuste se vrátit do ticha své bytosti (zní to strašně, já vím, ale jak jinak to popsat???), odkud můžete tu kritizující část své osobnosti (že by?… no já tomu říkám Ego) sledovat.

S pochopením a s láskou. Stačí pouze sledovat…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized, Štěstí, život se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Jak se dobrat vnitřního ticha?

  1. Sedmi napsal:

    to je moje oblibena zabava… odzoomovat a pozorovat… akorat pak mam obcas problem se zase do tech vsednich dnu a starosti vratit… jinak tv nemame, radio taky ne. Ja sama od sebe si poustim hudbu jen obcas, kdyz mam naladu, podle nalady. radio v aute vetsinou vypinam s prvni reklamou… a ticho a spolecnost vlastnich myslenek mi vubec nevadi, jsem zvykla… ale to bude tim, ze v tom mam od detstvi pomerne slusny trenink…

    • avespasseri napsal:

      Bez TV a bez rádia už dnes asi hodně lidí není? Já TV úplně nezavrhuju, občas tam na něco zajímavého narazím, co by mě ani nenapadlo, že by mě mohlo zaujmout. Ale většinou si ji sama moc nepouštím. Rádio kvůli hudbě… když chci jen poslouchat a nevybírat :-) Být sama se svými myšlenkami, to asi dnes mnoho lidí taky nemá :-) Já jsem pozorování praktikovala hlavně jako dítě… pamatuju si, že jsem si pak říkala, že vlastně jen sleduju a neúčastním se. Tak jsem se trochu víc zapojila, ale to ho to pak zase docela vcucne. Udržet si tu správnou rovnováhu není zrovna snadné…

  2. est napsal:

    „Mistr Hyakudžo slíbil mnichům, že až obdělají pole, poví jim všechno o zenu. Když skončili práci, mistr mlčky rozpřáhl ruce.“ :) Jen tak dál.

  3. Myšák napsal:

    Jsem ráda, že patřím k lidem, kterým nevadí být jen sami se sebou a se svými myšlenkami. Postupem času jsem se je naučila sledovat a úspěšně ovládat, což jsem pak také viděla i v realitě. :) Není to zase tak těžké…
    Na Tv se už roky nedívám, písničky v rádiu mě spíše ruší, takže poslouchám své a s lidmi nemívám problém ;-)

    • avespasseri napsal:

      Že? Chce to jen trochu cviku… jako se člověk naučil číst, může se naučit i „číst“ (ztišit) své myšlenky… a hlanvě nebát se být s nimi….

  4. Pingback: 7. Jak pěkně bloudit labyrintem | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s