Návraty k diktatuře pozitivity…

Kdesi na počátku mé blogerské aktivity jsem uveřejnila následující článek… myslím, že do týdne věnovanému kritice kritizování se jako taková antiteze náramně hodí :-)

Tak si ho užijte:

Před nedávnem jsem na http://www.ceskapozice.cz četla tento článek ve kterém se mluví mimo jiné o tom, že naše společnost neumí prožívat smutek. A propadá depresím. A ty léčí čím dál více antidepresiv.

A to přitom žijeme v nejlepší možné době (nebo byste dali přednost třeba středověku?) a v té bohatší části zeměkoule. Netrpíme ani hlady, ani zimou, nerobotujeme za strašných podmínek na cizích polích, nechodíme kilometry pro vodu, nezavřou nás na dlouhé roky do vězení, když z hladu ukradneme kus chleba, nemučí nás kvůli víře, nepereme na valše, nedožíváme se 30-40 let a neumíráme na zápal plic (většinou).

Také Vám kdysi dávno přišel e-mail, díky kterému jste pochopili, že máte to ohromné štěstí, že patříte mezi velmi malé procento (tuším to bylo dost pod 10%) obyvatel této planety, které má střechu nad hlavou, co jíst, co na sebe a dokonce i TV, mobil a e-mail?

Tak proč i my bohatší (ano, jsme bohatí!) žijeme s pocitem, že jsme na tom tak mizerně? A kdy budeme mít pocit, že máme dost?

Naše společnost žije v zajímavém rozporu – na jednu stranu propadá negativitě (to neustálé stěžování si a mračení se a “Jak se máš?”-”Ále, jako každý dneska, nestojí to za nic” a záplavy negativních zpráv završené hrajícími si zvířátky) a na druhou stranu si zbožnilo pozitivitu. Také jste si všimli té diktatury pozitivity? Toho, že se od nás očekává, že budeme mladí a ještě mladší, krásní, štíhlí, zdraví a bohatí? Vždy usměvaví? Plní pozitivních myšlenek, pozitivních afirmací? Budeme mít život ve vlastních rukou, žít svobodně a mít všechno, nač pomyslíme, protože myšlenky mají moc se zhmotnit?

Když vidím někoho, jak si z té pozitivní masáže utahuje (a la asi začnu ráno mávat slunci na pozdrav rukama), tak se mé srdce zatetelí radostí (každá legrace má úžasnou moc, taky cítíte, jak jste najednou lehčí?), ale zároveň je mi to líto, protože to všechno člověk opravdu může mít, jenže čím víc se mu to vnucuje, čím víc se do toho tlačí, tím méně je pravděpodobné, že toho kdy dosáhne. Akce a reakce.

Před nějakou dobou jsem seděla doma a snažila se přijít na to, proč si proboha pořád volím zlo (mám prý přece možnost volby, že?), když moc dobře vím, co bych měla dělat, abych byla opravdu šťastná? A pak mi to došlo. Tedy došel mi jeden z důvodů, proč to dělám (a snad mi někdy dojdou i ty další…). Došlo mi, že mám naprosté právo se bránit takovému “dobru”, protože to není skutečné dobro. Protože nejde o nic jiného než o strach, o vyhýbání se utrpení. O to, že jen vyděšeně tluču na vrata vedoucí k údajnému štěstí a dožaduju se vstupu, hned a teď, chci mít všechno a být v “poho”. A nechci, proboha nechci být SMUTNÁ. Tváří se to velice duchovně, ale je to vlastně tak úplně zápaďácky normální. To nenasytné mít víc a mít se líp, i když už jsme téměř na vrcholu toho, co na téhle Zemi znamená mít se DOBŘE… a ještě bez stínu utrpení. I z utrpení se udělá “zkouška”, nebo “chybami se člověk učí”.

Ale dokud hledáme způsoby, jak uniknout utrpení, jak ho přeznačkovat, odvysvětlit, odmítnout a zadupat, tak opravdového štěstí asi nedosáhneme. Minimálně pro mě to, jak už vím, není zcela jistě cesta ke štěstí. Bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijetí je prostě bezpodmínečná láska a bezpodmínečné přijeté. Ale kdo dokáže bezpodmínečně milovat i tváří v tvář tomu, co je pro něj naprosto nepřijatelné?????

Tak

(Photo credit: Zanthia)

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Štěstí se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

21 reakcí na Návraty k diktatuře pozitivity…

  1. Sedmi napsal:

    to ale nejde jinak… ta věčná nespokojenost, touha mít víc, být mladší, krásnější a bohatší, je motor naší společnosti… protože na lidech spokojených s tím, co mají se přece nedají vydělat milardy na antidepresivech, anti-aging krémech a oblečení, spotřebičích, které už dávno neslouží původnímu účelu (telefon) ale k potvrzení společenského statutu… atd atd atd…

    • avespasseri napsal:

      Já se někdy děsím toho, co říkám… protože kdyby se tím všichni fakt řídili, tak tu teprve máme krizi jako hrom….
      Přesně jak říkáš, tohle všechno je motor naší společnosti… a dává to spoustě lidem práci…

      • annapos napsal:

        Jen jestli je ta práce účelná, a jestli dává, co má člověku dát (chleba a vodu)?
        Já vidím to, jak Země pláče, naříká a brání se zuby nehty, člověk je slepý, hluchý a ona, ho bude jednou chtít zahubit, Bůh mu pomoz.

        • avespasseri napsal:

          Ta práce má bohužel do účelnosti hodně daleko… kde jsem to jen teď četla? Asi na Tribunu. Že ta užitečná práce je nejmíň placená, že reálně fakt pracujeme nějakých 15 hod., zbytek je jen úředničina. A že bobtná právě ta úředničina… a počet firemních právníků. (a to je tu ještě ten problém toho, že práce není pro někoho – pro čím dál více lidí – žádná, a ti, co pracují, tak z toho dostávají žaludeční vředy, jak jsou přepracovaní…).
          Upřímně řečeno, já soucítím spíš s tou Zemí, než s těmi slepými a hluchými :-( Jenže to by byla ta lepší varianta. Ta horší nás vrátí do doby kamenné…

          • annapos napsal:

            Jestli ten krok, maličko vzad, není ten smysl toho všeho?

            • avespasseri napsal:

              To jistě je. Ale do doby kamenné se mi nechce :_)

              • annapos napsal:

                Napsala jsem maličko. To nám to dneska jde, ty řečičky že? To mám ráda takové rozhovory, z očí do očí, by jsme si vjeli možná do vlasů, takhle je to kultivované, že?

                • avespasseri napsal:

                  To víš… u mě na vztek nejlépe funguje prásknout dveřmi, zavřít se a vydýchat to. A pak mohu kultivovaně pokračovat dál :-) Zatím sice vztek necítím, ale někdy to u mě začíná zcela nepozorovaně… třeba tím, že přehlédnu „maličko“ :-)))))

                • annapos napsal:

                  Máme v tom rozhovoru trochu zmatek, ty poslední moje komentáře patřili k tvému článku a jsou u mě, tak mně to promiň, nějak jsem mimo (únava). Hezký večer a také milou neděli. Anna

                • avespasseri napsal:

                  To ničemu nevadí :-)
                  Tobě také :-)

  2. annapos napsal:

    A také pozdrav rodinu, tady je dárek pro tvou holčičku.
    http://czpohadka.blogspot.cz/

  3. letitiatiba napsal:

    Mám podozrenie, že toho nariekania a negativizmu – a vlastne aj ten „nanútený pozitivizmus“ je tu práve preto, že už „nevieme čo od dobroty“, ako hovorievala moja babička.
    Kým ľudia riešili existenčné problémy, nemali čas na nejaké depresie, alebo závisť. Boli vďační za každý deň, ktorého sa dožili. :)

    A to vlastne môžeme aj teraz. Uvedomovať si za čo všetko môžeme byť vďační. Bezohľadu na nevďačnosť, ktorá sa nám núka spolu so závisťou, čo všetko by sme ešte „mohli mať“ a nemáme… Ale je to „všetko“ naozaj dobré? Neboli by sme (nie sme) šťastnejší bez toho? :)

    Ja som vďačná za toľko vecí každý deň… teda pokiaľ si to nezabudnem uvedomiť. ;-)

    • avespasseri napsal:

      Vítám Vás u sebe na blogu! :-) Pamatuju se na jednoho arabského palestinského autora, který kdysi kritizoval západní existencialistickou literaturu. Prý o skutečných existenciálních problémech tady nemáme ani tušení.
      Se skutečnou vděčností je problém. Dokud se člověk OPRAVDU neocitne v nějakém velkém (s prominutím) průseru, tak možná ani opravdovou vděčnost cítit nemůže… vzpomínám, jak jsem byla tenkrát na lodi z Nuweiby vděčná za OBYČEJNOU VODU. Ale to již nikdy takto znovu neprožiju (doufám). Alespoň já to zatím moc nedokážu. Ale myslím, že alespoň jednu věc bychom mohli dokázat: a to je uvědomit si, jak moc máme a být spokojení. Nehamonit dál a dál…

      • Letitia napsal:

        Hm, cítit… Som presvedčená, že mnohé veci, ktoré chceme „cítiť“ sú v skutočnosti vecou rozhodnutia. Aj napr. vďačnosť. Je samozrejmé, že ak mi niečo veľmi chýbalo a potom to dostanem, cítim akosi prirodzene „pocit“ vďačnosti. Ale vlastne sa v každej chvíi života a v akýchkoľvek okolnostiach môžem ROZHODNÚŤ pre vďačnosť – alebo pre kritiku, reptanie, sťažovanie sa… ktoré vedú k smútku a beznádeji.
        Ako v situácii blahobytu a pohodlia ktoré viac-menej prežívame v našej západoeurópskej spoločnosti, tak aj v ťažkostiach, ktoré niekedy musíme prekonávať.

        Ale máš pravdu, keď ma trápi napr. choroba, cítim prirodzene väčšiu náklonnosť k vďačnosti za jednoduché veci (pohár vody, čaj, teplá perina, strecha nad hlavou, ľudia okolo mňa, alebo naopak ticho…, lebo ich o to viac „potrebujem“). – [A preto som vďačná aj za tú chorobu – lebo mi pomáha uvedomiť si dary, ktoré niekedy mám tendenciu prehliadať ;-) ]. Viac si uvedomím vďačnosť za tečúcu vodu, ak bola pred tým odstavená (pokazená) a pod. Ale môžem si všetky tie veci jednoducho vedome uvedomovať – viem, že všetky tie veci dostávam každý deň – a každý deň sa môžem znova rozhodovať byť za ne vďačná. :)

        • avespasseri napsal:

          To jistě ano… když jsem si uvědomili, že některé věci nejsou tak jisté, jak si někdy myslíme (nemoc atd.), máme mnohem větší možnost nezapomínat na to a rozhodnout se mít tu vděčnost na paměti i v jistějších dobách. Minimálně si přestaneme stěžovat a žádat víc a víc. Víme, že máme štěstí. A to je samo o sobě velmi důležité.
          Nicméně poslední dobou zjišťuju, že některé věci nejsou tak zcela v mých rukou a že rozhodnout se pro to dobré není tak zcela jednoduché :-)

          • Letitia napsal:

            Pred chvíľou som písala odpoveď, ale nikde ju nevidím…
            Tak som skúsila poslať ju ešte raz, a tvrdí mi to tu, že komentár je duplicitný. Stále ho tu ale nevidím, tak neviem. Voľajako mi to s tým wordpresom nejde. :-/

          • Letitia napsal:

            Skúsim ešte raz…

            Jednoduché to určite nie je.

            Ako hovorí (moja obľúbená autorka knihy Tisíc darov) Ann Voskamp: S každým nádychom bojujeme o vďačnosť, alebo reptanie…

            Ale to požehannie, keď ten boj vybojujeme a rozhodneme sa pre vďačnosť… :)

            Želám ti veľa radostných dní. Leti.
            (nevadí, že tykám?)

      • Letitia napsal:

        A vďaka, Aves, za návštevu a komentár u mňa. :)

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s