Když je dobra příliš, aneb ti extrémisti…

File:Ctiněves, kolotoč.jpg

(photo credit: ŠJů)

nemáme je rádi. Tedy většinou. Extrémní pravici, extrémní levici, extrémní fanatiky….

A přece hrajeme tu samou hru.

Do určité míry.

Každý máme ten svůj názor, tu svou pravdu… a ten náš rozum (a to naše Ego) nám moc nedovoluje přistoupit na nějaký jiný. Zhroutil by se nám svět. Protože co jiného je svět než náš úhel pohledu na něj…

Představte si velké kolo. Jeho loukotě se setkávají uprostřed. Takové velké kolo od vozu. Dokud jsme na kraji (na jedné „extremity“, dalo by se anglicky možná říct), musíme se při otáčení kola držet zuby nehty, aby nás odstředivá síla nesmetla z kola pryč. Čím blíž středu, tím menší síla… a uprostřed jen klid a mír.

Pamatujete se se na labyrint? Často v něm bloudíme, jen tak při okraji. A přitom stačí jít do středu.

Nebo z povrchu do hloubky. Podle toho, jak si onen labyrint představíme…

Někdy (vlastně nikdy) není zrovna lehké se do toho středu dostat. Kdo ví, jaké překážky nás v tom labyrintu čekají.

A tak se zatím potácíme ve větru různých sil a nic není takové, jaké by to mohlo být. Svoboda žen? Na jedné straně máte zahalené ženy (a spousta si to pochvaluje a na nás pohlíží jako na pomatence), na druhé straně emancipaci zahnanou do extrému. Společnost, ve které je vše „v našich rukou“ (a tak zasahujeme, kde se dá, bez ohledu na následky), a společnost, která věří, že vše je jen v rukou Božích.

Takových extrémů, do jakých lze zahnat původně „dobré“ myšlenky, můžete najít spoustu…

Někdy je příliš dobra prostě příliš…

 

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Paradox se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

18 reakcí na Když je dobra příliš, aneb ti extrémisti…

  1. annapos napsal:

    Kompromis avi, to je to slovíčko, jinak nevím proč by jsi dělala blog? Aby k němu lidé došli, musí vést alespoň dialog, ne-li diskusi a nenajdeš-li na tom svém kole protiváhu, spadneš a natlučeš si nos? A to, co by jsi chtěla tím článkem propagovat, tomu se pro změnu říká sebestřednost?

    • avespasseri napsal:

      Nenazvala bych to kompromisem, spíš splynutím protikladů… nebo ještě lépe a srozumitelněji: zlatá střední cesta. K tomu je potřeba právě naslouchat tomu druhému, nedržet se ani jednoho extrému, nemyslet si, že mám sám tu jedinou pravdu a postupně dojít do středu. Tam už ale protiváhu dost dobře hledat nemůžeš… tam už je rovnováha. Zdá se nemožné být svobodný a zároveň spoutaný (a jiné protiklady), ale jde to… Dokud tohle lidi nenajdou, tak se budou jen hádat. Pokud nebudou ochotní alespoň přijmout skutečnost, že každý má právo na svůj vlastní názor a že i ten opačný, než je ten náš, může být pravdivý….

      • annapos napsal:

        Víš co bych ti jako křesťan řekla, ty si myslíš na „Boží království na zemi„ To si ještě musíš počkat. A zatím, je potřeba pro to něco udělat, ne si sednou do toho svého tichého středu a čekat, jak se to vyvrbí?
        Četla jsem i tvůj článek o médiích, máš-li sílu vypnout, vypni všechno, i své rodině a přece tomu neutečeš, naše debaty se točí v kruhu? Když půjdeš na Krym, hlásat pozitivní myšlení, ukamenují tě, když nepůjdeš, mohli by to přijít udělat k tobě domů. Ty by jsi v podstatě chtěla svatý pokoj ale on ti to svět nedovolí, vypni počítač, zhasni, zamkni, a přece tě to dožene a proto slušní lidé nesmí mlčet a sedět ve svém tichém středu. Jednou, možná, snad, pochopíš, že třeba já, nemyslím negativně? Nechci aby se stříleli, chci aby se smířili, všichni, všude a ve všem. Tedy nejsme odpůrci ale spojenci? To co spolu stále vedeme není spor, to je ta diskuse a ta má vést ke kompromisům, že všichni, každý trochu sleví, ze svého já a pak si plácnou?

        Hauk, domluvila jsem a byla to jen alegorie.

        • avespasseri napsal:

          Nejde o to, že člověk sedí ve svém tichém středu, nic se ho zdánlivě nedotýká, a jen čeká, jak se to vyvrbí. Jde o to, že právě v tom tichém středu vnímá, oč opravdu jde a co pro to lze pro zlepšení dělat. Nepropadá iluzi, že zlepšení světa pomůže, když budou všechny ženy chodit zahalené, nebo naopak budou všechny emancipované a bojovat za ten svůj ideál. Nejde o to vypnout a nevědět a nic nechtít vědět. Zavřít se a předstírat, že se nic neděje a že nás to neovlivní. Jde o to otevřít oči a vidět, že vše je propojené a že vše souvisí se vším a že právě zevnitř lze hodně změnit. Že pravdu stejně nepoznáme. Nejde o pozitivní myšlení a negativní myšlení, jde o myšlení, které není černobílé…
          A nebyl to Kristus, který říkal, že máme milovat své nepřátele???? :-))))
          Ale to je nakonec něco jiného… tak moc po nikom nechci :-))))) To už hodně zavání královstvím Božím :-)

          • letitia napsal:

            To hej :)
            Milovať nepriateľov je náhodou super cesta ku šťastiu. :)
            Ale máš pravdu, je to niečo iné.

            • avespasseri napsal:

              No, je a není :-) To už je taková klasika, na kterou ale moc nedosáhneme. Ale je to ryzí pozitivní myšlení :-)
              Kdysi jsem říkala známému muslimovi v debatě o islámu a křesťanství, že co si na křesťanství vážím je právě postava Ježíše. Ten nevedl nikoho do boje, změnil celý svět tím, že šel dobrovolně na smrt…. a ještě řekl „oni nevědí, co činí“.
              Blbé ovšem je, že teď děsí křesťanský svět ten svět muslimský, jejichž vůdce na to šel jinak :-( Pravda, oni ani křižáci, inkvizitoři a spol. na to nešli právě Ježíšovou cestou…

        • avespasseri napsal:

          Ale v jednom máš pravdu: vždycky jsem toužila po Božím království, nebo po nirváně, jak si to kdo přebere. mít svatý pokoj. Život jsem považovala za krutý žert. To nejlepší, co jsem uměla, bylo se mu a všemu tomu negativnímu vyhýbat. Některé lidi, války, rozbroje, vraždy a krádeže jsem nechápala. Proč se to proboha děje? Dělo se to většinou daleko ode mě, většinou se mě ta velká dramata nedotýkala. Ona u dítěte stačí i ta menší… jak u jedné kamarádky mé dcery: hodná holka, která nechápe, proč jsou ostatní takoví, jací jsou. A neumí se mezi nimi pohybovat. To samo o sobě není žádná slast. Když jsem se zamilovala a chtěla jsem toho, kterého jsem milovala, „měnit“ ve smyslu „pomoci mu, aby se otevřel atd.“, zjistila jsem, že to nemá smysl. Že člověk druhého změní jen v okamžiku, kdy se změní uvnitř sám. Úhel pohledu, způsob přístupu k člověku a ke světu. Téměř 20 let to trvalo, než se náš vztah ustálil a dosáhl nějaké rovnováhy. Já dosáhla nakonec toho, co jsem opravdu chtěla… ale jen skrze změnu v sobě. A naučila jsem se jednu věc: chápat to negativní, najít si k životu i s jeho negativy láskyplnější vztah, nezavírat před tím oči a neutíkat před tím… ale zároveň pochopit, že Boží království je opravdu věčné. Tj. je tu teď a tady. Stejně jako nirvána. To jsou koncepty, ve kterých čas neexistuje. Na zemi možná ještě dlouho nebude… hodně dlouho… ale pokud kdy má být, je rozhodně větší pravděpodobnost, že se na světě objeví právě skrze království Boží v srdcích lidí. Největším zlem na světě je totiž lidské ego, jeho touhy, jeho strachy, to věčné Já CHCI, které vede jen k hamižnosti a k nejrůznějším obranným mechanismům, o kterých věděl už Freud dost a dost. Dokud tohle budou lidi v srdci mít, tak jakákoliv vnější změna nebude k ničemu… ta touha a strachy se jen přesunou. Z peněz a materiálna jen někam jinam. Nejspíš ale není jiná cesta pro lidstvo než si právě tímto stejně projít. Pokud se tedy nezničí už v této fázi. No, snad ne. Ale obávám se, že vážnější krizi, a la krize celých civilizací (ať už staroegyptské, římské apod.) se lidstvo beztak nevyhne. Ale z nich většinou vyrostlo něco kvalitativně lepšího, i když od ideálu stále ještě hodně, hodně vzdáleného. Ke krachu celé Země mnohem bližšího. A přece, ta globální síla může Zemi smést, ale také ji uchránit. Co my víme…

  2. Letitia napsal:

    :)
    „Čím blíž středu, tím menší síla… a uprostřed jen klid a mír.“
    Hmm… nechcela by som sedieť v strede. Určite by sa mi veľmi točila hlava. Naopak, ak budú lúče (loukotě) dosť dlhé, na okraji to môže byť celkom príjemná jazda. ;-)
    Toľko k použitému obrazu. Inak súhlasím – všetkého priveľa škodí. Aj priveľa „umiernenosti“, „pacifizmu“, alebo „neutrality“.

    • Letitia napsal:

      Ešte jeden obraz, ku ktorému ma inšpirovala annapos. Život, to je neustály pohyb, vyvažovanie, labilita… Nemôže byť statický. A keby všetka váha bola v strede, potom by stratil stabilitu, potrebuje to vyvažovanie… Paličku nepostavíš na hrot. Ale vĺčka (česky tú hračku voláte myslím Káča) môžeš roztočiť a bude sa otáčať pekne na hrote… až kým nestratí rýchlosť. :)

    • avespasseri napsal:

      Stát ve středu nemusí vždy znamenat „být neutrální“ :-) Může to znamenat (mimo jiné) i to, že se stavba nezhroutí…
      Ta představa kola byla trochu smíchaná i s představou hurikánu, v jehož oku je klid. Je totiž pravda, že člověku uprostřed kolotoče by se asi brzo udělalo dost zle :-)) Nicméně v mikroskopickém pojetí se střed kola nehýbe.
      Představa života jako neustálého vyvažování… s tím souhlasím… proto nemohu vnímat rozdíl mezi pozitivním a negativním, protože nic takového ve skutečnosti není. Každá strana má v sobě zárodek té druhé (což je tedy taoistický koncept, nicméně mě přijde logický i běžně viditelný), nelze je oddělit. Žádný extrém sám o sobě nemá dlouhého života, jde o to, co je vyvažuje a co jim dává právě tu možnost se neustále točit.

  3. avespasseri napsal:

    Ale sleduju, že je dobře, že otázka souladu paradoxů na tomto blogu ještě naplno nezazněla, ačkoliv to byla jedna z prvních věcí, kterou jsem sem chtěla vnést :-) Protože to byla jedna z prvních věcí, které mi otevřely oči a které mi umožnily přestat přešlapovat na místě a někam se hýbat… protože jinak jsem se stále houpala mezi: a mám dělat to, nebo ono? A je správné tamto, nebo tohle? Jak ten Buridanův osel z Absurdistánu, pamatujete?? :-) Naučit se propojovat protiklady pro mě bylo zásadní, mám to tak dané (ať už geneticky, nebo horoskopem, to je celkem fuk, jen na tom horoskopu se ten kříž krásně vyjímá :-)).
    Ale blog si nakonec řekl o trochu jiné články… ne tak kontroverzní a tak velmi špatně pochopitelné :-) A myslím, že ještě nějakou dobu u toho zůstane :-) Ačkoliv jedno z témat Absurdistánu je právě o tom… nevyhnu se tomu :-)))))

  4. Sedmi napsal:

    zajimava diskuse… ale mam trochu pocit, ze jsme jak ti vedci, co se pokousi popsat kazdy jinou cast slona… a pak se akorat dohadujeme, kdo ma pravdu. Po te debate u me na blogu zacinam mit podezreni, ze neni v nasich silach videt slona celeho…. btw ten taoisticky pohled mi je velmi blizky… a hledani rovnovahy je mym celozivotnim tematem… sranda je, ze dokonala rovnovaha tj. nehybnost = stagnace = smrt…

    • avespasseri napsal:

      Přesně. Není v našich silách vidět slona celého. To jsi řekla naprosto přesně. Je zbytečné se dohadovat… každý má tu svou pravdu a pokud je pro něj ta pravda dobrá a přínosná, je to tak dobře. Každý jsme jiný… těžko chtít po slonovi, aby lezl po stromu (a vyčítat mu, že to nedělá :-)).
      Fór je, že dokonalá rovnováha asi nakonec nikdy existovat nebude… jak říká Letitia, je to spíš jak ta káča :-) Stagnace se, myslím, bát nemusíš. Káča se točí… dokonale… přesně tak, jak má… a nekymácí se a nepadá :-))))))

    • avespasseri napsal:

      K té rovnováze mě napadá ještě jedna věc…. když jsem mluvila o tom dvacetiletém vztahu. Pravda je, že dokud v rovnováze nebyl, tak se neustále vyvíjel, osciloval, bylo to dramatické, bylo to zajímavé, pořád nové. (To máme asi rádi, viz čtenost Blesku :-)). Teď se vlastně nic neděje. Tak nějak většinou ticho po pěšině. Člověk by řekl: mrtvo. Na druhou stranu s mým manželem žádné dramatické vývoje nemáme a povím ti: to je přesně to, po čem jsem toužila. Spokojený vstřícný vztah. Žádná dramata. Ke změnám dochází, ale ne dramaticky a ne protože mám strach, nebo protože něco děsně chci… ale z lásky. Protože ho mám ráda. Nebo on mě. S úsměvem a přirozeně. Já bych do toho dramatického vztahu už zpátky nešla ani za nic. Tvářilo se to jako láska, ono to i byla láska, ale byla to ta láska, co bolí. A to není ta jediná láska na světě a ten jediný impulz k pohybu a životu…
      když se podívám kolem sebe, mám obavu, že my si prostě ta dramata velmi hýčkáme. Sledujeme je v televizi, ať skutečná, nebo fiktivní. Vyhledáváme je v novinách. Zaujme nás dramatická, velká láska. Romeo a Julie minimálně. Krize, katarze. Tragédie. Nebo komedie. Nehledáme mír a pokoj. To je totiž nuda. Kdysi o tom psal jeden neduální učitel, jehož knížku jsem četla: psal, že právě ta představa, že v rovnováze je smrt, je jednou z mnoha příčin, proč se za tu oponu dramat nemůžeme dostat….

      • letitia napsal:

        Jeden môj obľúbený učiteľ rád hovoril: „Život ktery nemá děj je zlej“
        Tiez sa mi ta myslienka pripomenula pri čítaní tejto diskusie.

        (Ospravedlňujem sa za duakritiku, som tu cez mobil.)

        • avespasseri napsal:

          A také se říká, že život je vlastně taková škola – že přicházíme s lekcemi, které se máme naučit, a procházíme zkouškami, které máme zvládnout. Existují různé způsoby, jak dát smysl tomu, co je těžké a někdy kruté. Třeba říct, že je to karmou, že je to hříchem :-) Život beze smyslu je totiž opravdu špatný….
          Nicméně podíváme-li se na divočinu, na místa, do kterých snad ještě nezasáhl člověk, a kde plyne život svým vlastním tempem… střídání období… růst, smrt… to není život, který by postrádal děj :-) Život je živý, je plný života :-) Jen to, co my vnímáme jako dramata, zřejmě jako drama nevnímá… a nepřidává si ještě navíc další :-)

        • avespasseri napsal:

          Ještě jedna věc mě k tomu napadá: hovořit o tom, jaký by byl život bez vyvažování opozit, je vlastně zcela zbytečné. To „Boží království“ na zemi nikdo nezažijeme (tedy ne v tomto životě :-)). Že by se někdo z nás dostal během tohoto života do postavení „Boží království v srdci“ je velmi nepravděpodobné. Nicméně věřím tomu, že cesta tímto směrem je mnohem užitečnější než to, co děláme většinou: kritizovat druhé, nebo ten „těžký život“. Nadávat, myslet si, že my jsme ti spravedliví (a trpící) a ti druzí jsou ti zlí. Dělit svět černobíle na to dobré a na to zlé. To je zase můj způsob, jak dávat životu smysl :-) A nemluvě o tom, že mám na vlastní kůži vyzkoušeno, že život bez dramat, případně život, kde to „zlé“ vnímáme jiným úhlem pohledu a snášíme ho z mnohem vyváženějšího postoje (jinak bych si už taky mohla jít hodit mašli :-)), je výrazně lepší život než ten, který jsem vedla dřív :-) Není to takové to lítání ode zdi ke zdi :-) Maniodepresivní stavy závislé na tom, co se „tam venku“ zrovna děje. A to netrpím maniodepresivní poruchou….

  5. Pingback: Není čeho se bát… | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s