Není čeho se bát…

(photo credit: Polimerek)

(photo credit: Polimerek)

… blbost, co??

Jak jako že není čeho se bát? Pořád je přece čeho se bát: že mi dítě přejede auto, že mi zítra umře nebo vážně onemocní další student a já vydělám zas o něco méně, že volby vyhraje někdo, koho tam nechci (a koho jsem nevolila), že v mrazu nastydnu, v dešti promoknu, že svět se řítí do záhuby, že mě manžel přestane mít rád (nebo já jeho), že…, že…, že… (dosaďte si sami….).

Muslimové, křesťané, buddhisti, hinduisti si k tomu dlouhému seznamu ještě mohou přidat strach, že skončí v pekle…

Strach je všude kolem nás, pokud jej vysloveně neprožíváme, tak se alespoň párkrát denně mihne naší myslí. Pocity úzkosti jsou jen vyšším levelem strachu. Zužují naše vnímání, zužují prostor volnému projevu… proto se tomu pocitu také říká úzkost.

A přece mě na závěr tohoto týdne putování labyrintem napadlo právě toto téma. V souvislosti s tím vyrovnaným středem, v souvislosti s oněmi výzvami ke 100 dnům štěstí (u My beautiful life, i u Vanilky).

Jsou to krásné výzvy, byla jsem na vážkách, zda se přidat, nebo ne. Znáte to: a ne… a jo… a ne… a jo :-) Včera večer jsem už zkoušela, jestli se můj mobil propojí na flickr (to je tak max. kam je ochotný mě můj mobil pustit…). Říkala jsem si, že proč tu výzvu nakonec nezkusit? Mohu díky ní zjistit, které věci mě nejvíc dělají šťastnou… a pak to třeba použít při vizualizacích na Velkém úsměvu (to je taková naše čchi-kungová praxe na změnu negativních emocí na pozitivní). Není totiž nad to mít čerstvou vzpomínku podloženou čerstvou fotografií :-)

Čímž bych obešla mou největší výhradu: a to, že bych opět nechala své štěstí na vnějších okolnostech. A to, uznejte, přece nemůžu… když vykládám takové věci, jako že ke štěstí stačí jediný krůček (přijetí), dokonce mám o vnitřním štěstí za temnými mraky celou jednu stránku jinde. A pokud tvrdím, že vinit druhé nemá smysl, ono se to dá obrátit – nejen že Vás druzí ve skutečnosti nemohou učinit nešťastnými, oni Vás nemůžou učinit ani šťastnými. (příběh o tom, jak jsem byla na punkci, jsem Vám již vyprávěla?? Ne? Napravím – krásný příběh o tom, jak lze zrcadlově převracet svá přesvědčení :-) Určitě na něj někdy dojde… )

A teď považte. Stala se mi včera taková náhodička. Manžel odjel do lesa „nechat si padat šišky na hlavu“ (jak říkáme s dcerou, když odjíždí tatínek trampovat do lesů…), dceru si chtěla vzít na víkend babička. A zrovna když jsme postávaly u masopustního průvodu a povídaly si o tom, jak to bude v pondělí s baletem, volala mi známá – maminka jedné z baletních spolužaček mé dcerky. Že malá dostala neštovice, že dostala od kamarádky zadarmo na večer lístky na Labutí jezero, že měla původně jít s malou, ale ta samozřejmě nemůže. A jestli bych nechtěla jít s ní. Štěstí jak hrom, co myslíte??

Vymazala jsem pár fotek na mobilu, abych zvětšila volnou paměť, a vyrazila fotit do divadla. A přece jsem šťastná nebyla. Takový dar! Takový zážitek! Potkávaly jsme tam známé z divadla, primabalerína, která ten večer nevystupovala, seděla pár řad pod námi (no, ono to bylo celkem jedno, běžně je vídáváme, když čekáme na ty naše malé baletky… a někdy, když se můžeme dívat na výuku, se tam zjeví nějaká ta baletka a jde se rozcvičovat, uff, jsou fakt dobré… Ale ten fakt, že něco takového se nám nikdy v divadle nestalo… ). Dokonce jsme potkaly další bývalou spolužačku našich dcer i s maminkou a domlouvaly kafe. Klasické korzování o přestávce se skleničkou martini. Super večer po všech stránkách. A přece mu něco chybělo. Štěstí. To vnitřní.

Pochopila jsem, že i kdybych vyhrála milion, i kdyby mě někdo zahrnul přízní a láskou a já nevím čím… bez vnitřního štěstí se nemá to vnější s čím sejít… možná na chvíli, na hodinku, na pár minut z té hodiny… ale pak zůstane to černo, ten smutek, ten vnitřní pocit, že něco zásadního chybí.. :-(

Tak jsem zas doma vytáhla deník a dala se do psaní a přemýšlení (a mezitím koukala na drsné drama o Harry Potterovi bojujícímu proti pohádkovému Hitlerovi, abych se ujistila, že to u babičky to mé dítě snad nějak zvládne a nebude z toho pak mít trauma. Onen strach, vnitřní hluboký strach z podobných zlých lidí… z toho, že svět je snad plný zla… ale o Harry Potterovi a dětech zase někdy jindy… to je samo velké téma…).

A dnes ráno mi z toho všeho vyšlo jedno: vnitřní štěstí, alespoň u mě, vychází jen a pouze z důvěry. Z víry.

Objevuje se v okamžiku, kdy vnitřně přijmu skutečnost, že není čeho se bát. Že jsem pod ochranou, že vše je přesně tak, jak má v daném okamžiku být. Možná to není dokonalé, ale svět prostě není dokonalý, nikdy nebyl a jen tak nebude. Protože strach vyvolává obranné reakce. Touhy a ty zase další strachy. Člověk pak krok za krokem klade svou svobodu, vyjádření svého nejvlastnějšího já,  na oltář strachu.  A s ní i lásku a ochotu jednat. Svobodně, odvážně, sám za sebe, s láskou. Pečovat o to, co vypadá, že se v nejbližším okamžiku rozpadne. Co vypadá, že ho za vystrčení růžku praští po hlavě. A klade na ten oltář i možnost cokoliv změnit. Protože strach je to, co nás utiskuje a co nám ubližuje, ale strachem se strachu nezbavíme…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Strach, Štěstí se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

25 reakcí na Není čeho se bát…

  1. Hezky napsáno. Mně se líbí, jak si v tom tématu štěstí každý najde to svoje. Jak to letí blogocým světem, každý příspěvek je jiný a je to nádhera podívat se na pocit štěstí z různých úhlů pohledu. Jsi mě zase inspirovala k myšlence, snad ji do večera nezapomenu a něco málo k tomu napíšu ;-). Pěknou slunečnou neděli!

  2. Vendy napsal:

    Ten projekt zkus, vypadá slibně.Já mám teď třistašedesátpětku, ale to není každý den jen pozitivní, spíš dokumentace toho, co se děje. Tedy i když je mizérie. Ale když se dívám zpětně na fotky a čtu, tak většinou byly fajn dny. Sice žádná hitparáda, ale pohoda.

    • avespasseri napsal:

      Ono to má opravdu něco do sebe… je to rychlé, přehledné. Ale od té doby, co píšu blog, zjišťuju, že on krásně odráží přesně to, co se děje. Jen ještě musím udělat shrnutí února… představuju si, že si pak na konci roku přečtu 12 shrnutí a budu mít přehled. Mnohem jednodušší, než pročítat několik hustě popsaných (ručně, nečitelně – tedy pro druhé) deníků. Ročně popíšu několik sešitů :-)

  3. letitiatiba napsal:

    Téda… ty ma v poslednom čase inšpiruješ… :)
    Včera (či kedy) téma k „diskusii“ a rozhodnutie napísať svoj pohľad formou článku (škoda, že som nemala prístup k počítaču hneď vtedy, už to nebude tak „za horúca“).
    Dnes zase myšlienka, čo ma inšpirovala v tom čo práve prežívam… Teda u mňa ide o „dôveru k dôsledku vlastných rozhodnutí“. Boj s perfekcionizmom, s presvedčením, že existuje len jedno správne rozhodnutie a potom s neustálym spochybňovaním rozhodnutia ku ktorému som najbližšie (resp. aj rozhodnutia, ktoré už nejde vziať späť) a utápanie sa v ľútosti nad tým, čoho som sa práve vzdala…
    Aj cesta z tohoto vedie (asi) cez dôveru. Dôveru v to, že neexistuje len jedna cesta, z ktorej by som mohla hocikedy neopatrne zísť, ale každá cesta, ktorú som si slobodne vybrala povedie ďalej k môjmu cieľu (prostredníctvom ďalších MOJICH rozhodnutí…).

    • avespasseri napsal:

      Tak to je super! Právě proto to všechno píšu… ne abych radila (každý máme tu svou cestu), ale abych inspirovala :-) Alespoň k zamyšlení, jestli na tom třeba něco není :-) Nebo jak to má ten dotyčný a jestli mu to tak opravdu vyhovuje? Jestli třeba nestojí na nějakém extrému, který by mohl trochu poposunout?? :-)
      A k tvému příspěvku o chybných rozhodnutích a perfekcionismu… no, já jsem také v některých ohledech velká perfekcionalistika. Ostatně touha po dokonalosti, život v určitém ideálu, to je ostatně moto tohoto blogu :-)) Pamatuju se, jak jsem kdysi před mnoha lety diskutovala s jedním známým… on trval na tom, že každé rozhodnutí je dobré. Já trvala na tom, že chci jít tou přímou cestou, ne bloudit, pokus a omyl. Pořád si za tím stojím :-) Na druhou stranu své muslimské (či jinak nábožensky založené) kamarády, kteří na mě šli s „přímou cestou“, jsem odháněla vyprávěním o tom, že každé rozhodnutí je dobré a že hledat je správné. A teď „babo raď“ :-))))))
      Hmm, to je jen jako příspěvek k propojení protikladů :-) Já to ale nakonec všechno obrátím vzhůru nohama, podle svého současného nejlepšího vědomí a svědomí: z objektivního pohledu samozřejmě existují špatné volby. To jsou všechny ty volby, které většina z nás neustále dělá :-) Pravděpodobnost, že učiníme správnou, je jako vyhrát v loterii. Je zbytečné se těmi chybnými trápit… utrápili bychom se k smrti. Dokud jedeme v módu STRACH a TOUHA (a to jedeme téměř všichni téměř pořád… říkám téměř, abych se někoho nedotkla, ale těch lidí na světě nejspíš moc nebude… a těch ani není možné se dotknout :)), nemůžeme udělat dobré rozhodnutí z toho objektivního úhlu pohledu. Jakékoliv rozhodnutí, které děláme proto, že „něco chceme“, nebo „se něčeho bojíme“, „po něčem toužíme“, nebo „se chceme něčemu vyhnout“, je špatné rozhodnutí. Jediné správné je to svobodné, nepřipoutané, motivované láskou.
      Ovšem ze subjektivního hlediska je každé rozhodnutí správné, protože je to to jediné rozhodnutí, kterého jsme byli v daném okamžiku schopni. Kdybychom uměli volit lépe, volili bychom tak. A jakákoliv chyba, která vede k tomu, abychom se z ní poučili, je dobrá chyba. A tak to beru já: chybuju a snažím se poznat, kdy chybuju a snažím se tu chybu příště neopakovat. Nemá smysl se kvůli chybám trestat, dávat si dvojky, nebo pětky. Chyby jsou od toho, abychom se z nich učili….

      • letitiatiba napsal:

        Ešte mi k tomu môjmu komentáru napadá taký slogan: „Nevie, čo chce, ale je hlboko sklamaná, keď to nedostane.“ ;-)

        • avespasseri napsal:

          Taky to otočí: jsme hluboko zklamaní právě proto, že nevíme, co VE SKUTEČNOSTI chceme :-))) A honíme se za přeludy. Náhodou je dost dobrý dojít k poznání, že jsme hluboko zklamaní :-))))

          • letitiatiba napsal:

            No, tak ja by som aj tak trochu vedela, čo V SKUTOčNOSTI chcem. ;-)
            Len tie čiastkové ciele, ktoré by mali lemovať cestu si ujasňujem veľmi problematicky… a potom mám spätne často pocit, že mi niečo dôležité uniká.

            • avespasseri napsal:

              Chápu, otázka jak se dostat tam, kam chci…. a jestli jsem neudělala chybu, že jdu touto cestou? Jak v té pohádce o Neobojácném Mikešovi (či jak se to jmenovalo), jak jeden šel cestou, kde nacházel samé jitrnice a klobásy a ten druhý zas, tuším, peníze. Kéž by ty špatné cesty byly takhle jednoduše rozeznatelné ….
              Ale opravdu si myslím, že pokud tu šalbu člověk nakonec prohlédne, tak i ta cesta se nakonec ukáže jako ta správná… a jediná možná.
              Ale chápu velice to rozčarování z toho, že člověk zas klopýtl…

  4. AdDragon napsal:

    Protože strach je to, co nás utiskuje… – Dovolím si nesouhlasit.
    Strach je totiž to, co nás jako druh (a nejen nás) udržuje naživu po stovky, tisíce a možná i milony let (vezmeme-li v úvahu i předky našich druhů). Strach nám nedovolí dělat věci, které nás ohrožují, strach nám velí včas utéct z nebezpečí, strach nás přiměje bojovat v situaci, kdy není úniku. Strach nás na takový boj připraví – zrychlí dech i tep, do žil nám pustí adrenalin, zrychlí nade reakce a znásobí sílu.
    Strach je přirozená a užitečná emoce.
    Největší chybou je snažit se strach potlačit, protože s námi byl, je a bude i nadále.
    Jediná cesta je naučit se s ním žít a naučit se ho využívat.

    • avespasseri napsal:

      Já souhlasím :-) Strach jako instinktivní reakce je naprosto užitečný :-) V článcích tohoto týdne narážím na různé podoby strachu… na ty užitečné, i na ty k ničemu… :-)

      • est napsal:

        KAŽDÝ strach je instinktivní reakce. Rozdíl je jen v tom, zda reagujeme na vnější prostředí nebo své myšlenky.

        • avespasseri napsal:

          Hmm, to je vlastně pravda. Škoda, že si nepamatuju onu přednášku o vztahu strachu a myšlenek… já se obávám, že toto je hodně propojené. Dané zkušenostmi (např. představa neznámého muže ve tmě vyvolá strach na základě nějaké myšlenky spojené s nějakou bývalou zkušeností… nebo informací o zkušenosti někoho jiného…).
          Také mě napadá, že čím větší bdělost tím asi menší strach… že to bude variace na téma „jízda na červenou“, tj. stavíme na červenou, ne pouze proto, že je to pravidlo, ale i proto, že je to určitá zafixovaná reakce, která nám má pomoci vyhnout se ohrožení. Ne vždy jsme totiž natolik bdělí, abychom před každou křižovatkou vyhodnocovali, zda ta červená tam svítí k něčemu (jezdí po silnicích auta a chodí chodci), nebo prostě jen svítí (a křižovatka je zcela prázdná), tj. mohli bychom čistě teoreticky jet.

      • AdDragon napsal:

        Samozřejmě, všeho moc škodí, to je známá pravda.
        Ale fakt je, že lidé mají tendenci dělit emoce na kladné a záporné, vlastnosti na pozitivní a negativní a zapomínají proto na to, že dokonce i nenávist může být pozitivní emocí a láska negativní. Vždy záleží na kontextu….

  5. Pingback: Dhahab, aneb jak se dostat z Egypta bez peněz…(1. část) | Žít je umění

  6. Pingback: Kdybych to byl býval udělal, tak bych se teď býval necítil jak blbec :-) | Žít je umění

  7. Pingback: 7. Ti bloudi… | Žít je umění

  8. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s