Žijeme ve světě plném strašáků, děsuplných stínů, strašidelných zámků, Drákulů apod. Nevím, jestli to děláme fakt rádi, ale zcela jistě to děláme. Sami sobě.
A když si tyhle obrázky ve své mysli, ty malé – zdánlivě nevinné, a přece tak skutečné – obrázky promítneme na velké plátno, uvidíme to, co dnes a denně zažíváme sami v sobě: touhu mít, řídit, kontrolovat, přemoci, vlastnit… zajistit si svobodu, moc… a přežití.
Neříkejte mi, že právě tohle necítíte. Podívejte se hluboko dovnitř a zjistíte, že právě takhle se cítí každý každičký člověk na tomhle světě.
Strach a touha přežít.
Mít dost k tomu, abychom mohli žít spokojeně (míra spokojenosti se ovšem různí). Strach, že o to přijdeme. O dům, o práci, o peníze, o majetek. Touhu získat ten majetek, který nám má poskytnout tu základní potřebu – fyzické bezpečí. Nemáte auto? Nemáte internet? (No, to asi těžko, to byste to nečetli :-)) Nemáte mobil? Nemáte účet v bance? Problém. Velký problém. Protože to Vás odsouvá mezi ty chudé, mezi ty, kterými často opovrhujeme, mezi ty, mezi které se bojíme spadnout. Je to totiž jak spadnout do pekla již tady na zemi.
Pocit ohrožení ze strany všeho neočekávaného a nepříjemného. Snaha se ochránit, získat alespoň nějakou kontrolu nad tímto – přiznejme si to – naprosto nejistým pobytem tady na Zemi. Co my víme? Zítra může bouchnout plyn ve vedlejším domě. Autu se rozbijí brzdy zrovna když pojede kolem nás… a skončíme v nemocnici. Může to bouchnout na Ukrajině. Může přijít nějaký ten terorista. Můžeme neutočit 32 piruet a vyvolat ve svém šéfovi pochybnosti o našich tanečních schopnostech. A skončit ve sboru.
A co se někdy děje v partnerských vztazích? Jak často jsou to prostě jen mocenské hrátky, jak si udržet toho druhého?
A co je na téhle hře tak absurdního, že jsem to zařadila do dalšího týdne Absurdistánu? To, že strach nikam nevede. Že ve skutečnosti ani není čeho se bát, ačkoliv je strach tak reálný a vychází často z vlastních bolestných zkušeností…
Ale o tom víc během týdne…
A tak:
- ptejme se sami sebe, čeho se bojíme a proč?
- co chceme a co potřebujeme a proč?
A až si na tyto otázky dokážeme odpovědět, možná najdeme i odpověď na to, zda je opravdu potřeba propadat strachu. Nebo jak hluboko mu propadnout, když už tedy.
***********************************************************************************
A jak to dopadlo tento týden? K čemu mě týden věnovaný strachu dovedl? Na konci toho týdne jsem napsala tento článek: Vyděšení učitelé? Název je dost mnohovýznamový. Uvážíme-li, že jsem učitelka – dospělých, ale i dětí :-)
***********************************************************************************
Tímto článkem začíná osmý týden projektu Absurdistán 2014. Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.
Přidat se můžete kdykoliv, můžete začít klidně tímto týdnem, nebo se můžete podívat i na týden první – 1. Masochisti hadr. A věnovat mu a těm následujícím (najdete je v rubrice Absurdistán) pár dní. Člověk nikdy neví, co mu které téma přinese – já už od prvního týdne zjišťuji, že do mého života zasahuje téma týdne dost výrazně :-) (Stačí se podívat na články, které uveřejňuji, v daném týdnu…)
Žít je umění 
Nebojím se, vliv kolektivního vědomí jsem odboural. Nevyvolávám si emoce strachu, protože mě to už omrzelo :)
Co potřebuju, přichází v pravý čas samo. Co nemám, to nepotřebuju. Tak je to snadné :)
Krásně řečeno. A mohu se zeptat, jak se dá odbourat vliv kolektivního vědomí??
Víckrát už jsme si o tom povídali, jde o ono ticho v hlavě :) Na vyšší úrovni vědomí jsme všichni propojeni, jsme Jedním. Utišením hlasu ego-mysli se odpoutáte od vlivu tohoto kolektivního vědomí. I když jste i nadále jeho součástí, už Vás neovlivňuje, zkrátka myslíte si co chcete a kdy chcete :) Je to důležitý příspěvek, protože tím ono kolektivní vědomí pomáháte zklidnit a projasnit, čímž usnadňujete cestu dalším zájemcům.
btw, zapomněl jsem pochválit článek, hezky popsané všecky ty obsedantní výlevy ega :)
Díky. Potřebovala jsem slyšet, že právě tím zklidněním nejvíc přispěju…mám totiž zrovna v těchto dnech dojem, že je to přesně to, nač bych se měla nejvíc zaměřit :-))
Ještě k tomu peklu na Zemi: fakt si nejsem jistý, která z jmenovaných věcí (auto, net, mobil, účet) přispívá k mému bezpečí. Jestli on to nebude zas jenom dojem :) Nějak rychle jsme zapomněli, že jsme nahá opice spojená s hlínou Země. Jedna bytelnější CME a kde jsme s naší pokrokovou technikou? :)
Ještě že mám manžela zálesáka, který si pravidelně téměř každý víkend hraje na přežití:-)
Blbé je, že v té hře, kterou hrajeme v naší současné civilizaci, všechny ty výše uvedené věci právě k pocitu bezpečí (a pocitu: je o mě a o mou rodinu dobře postaráno) vedou. Někde v Jižní Americe mezi indiány by to bylo dost jinak :-)))
Přesně to jsem měl na mysli: ne k bezpečí, ale k POCITU bezpečí :) Takové to uchlácholení ega falešným argumentem. Připomněla jste mi jeden Čapkův fejeton, kterak si koupil pistoli a celou cestu domů vyhlížel lumpy, kterým je třeba zabránit v konání zla. Až doma zjistil, že zapomněl na náboje :)
Pořád lepší pocit bezpeční, než strach :-) I když v jistém okamžiku je třeba ty hrátky ega stejně prohlédnout…
Ten Čapkův fejeton… není spíš o tom strachu (co kdyby mě náhodou někdo), než pocitu bezpečí?? :-))))) Přijde mi, že se ze strachu ozbrojujeme, ale beztak nás to neuchrání… nejsou tam ty pravé náboje :-)
To si musíte přečíst :) kdepak strach :)) sranda je to.
http://magazin.strelectvi.cz/karel-capek-o-cloveku-ozbrojenem/
Pingback: Vyděšení učitelé? | Žít je umění
Pingback: 9. Chci nechtít… (Absurdistán 2014) | Žít je umění
Pingback: O strachu, touze, lásce a svobodě, aneb březnová témata | Žít je umění
Pingback: 28. Jak ta Šípková Růženka… (Absurdistán 2014) | Žít je umění
Pingback: Potřást si rukou se strašákem… (Absurdistán 2015) | Žít je umění
Pingback: Podstatou strachu je… | Žít je umění