Dhahab, aneb jak se dostat z Egypta bez peněz… (2. část)

  První část článku o tom, že není čeho se bát, o strachu a lásce naleznete zde.

                                     Bráníš se, ale neubráníš (Probuzení)

(photo credit: Nicky Somerset)

Bylo to zvláštní. Od našeho prapodivného setkání v Káhiře uběhly 3 roky a já v tom pořád lítala. Ani si nevybavuji, jestli jsme se mezi mým studiem v Egyptě a mým studiem v Jordánsku vůbec viděli. Možná v Praze. Možná ani ne. Byla mezi námi jen krásná, stále častější, stále otevřenější klasická korespondence.

Pamatujete se ještě na ty doby, kdy jste čekávali na dopis ve schránce? Mobil jsem neměla, ani telefon jsme doma dlouho neměli (když byl zrovna v Čechách a potřeboval mi zavolat, tak buď do budky, nebo ke kamarádce). O e-mailech jsem již slyšela, ale o připojení na internet se v té době asi většině lidí mohlo jen zdát. Kdyby tedy o jeho existenci vůbec věděla a považovala ho za užitečný…

První e-mailovou adresu mi dělal jeden známý právě v Jordánsku (proto ten yahoo mail)…

A právě s příjezdem do Jordánska přibylo mezi mnou a Jím e-mailů… a telefonátů. Dokonce i má spolubydlící na koleji – upřímná muslimka, snad jediná, kterou jsem kdy viděla se poctivě 5x denně modlit a která naši společnou spolubydlící muslimku, ne tak upřímnou, pořád peskovala – na ty naše telefonáty hleděla s neskrývaným souhlasem.

Možná nějak vnímala, že si s tím svým „kamarádem“ povětšinu času pouze vysvětlujeme různá nedorozumění, různě se dohadujeme a zase udobřujeme. A plánovali jsme setkání v egyptském Dhahabu. On, já a jeho australský a singapurský kamarád. Mělo to být úžasných pár dní u moře, srandy kopec.

Pravda, moře jsem si užila dosyta.

A přece jsem se bála. Znáte to, jak se zamilovaným třese hlas, jak by nejradši utekli, když se mají s „tím svým“ setkat. A zároveň jsem v té době procházela hodně silným obdobím otevírání se „Bohu„. Ostatně pro mě byli ten kluk a Bůh (nejdřív jeho Bůh), nebo snad lépe řečeno, to něco nepopsatelného, co nás oživuje a přesahuje (chápu, proč Židé nechtějí používat pro Boha nějaké jméno), odjakživa jako takové dvě propojené nádoby – naliješ do jedné, projeví se to v té druhé.

Hmmm, odjakživa. Spíš od té doby, co mě tři roky před tou šílenou dhahabskou jízdou vzal s sebou poprvé do evangelického (dokonce! v koptském Egyptě!) kostela a modlil se tam za mě. A já tenkrát poprvé cítila něco zvláštního…. jako by se něco uvnitř probudilo a ožilo. Doslova. Jako bych tu modlitbu nevnímala ušima, nebo mozkem, ale přímo srdcem…

Tenkrát to asi všechno začalo…

Od toho úchvatného zážitku uběhly již 3 roky a já se v té touze poznat tu Sílu a napojit se na ni posunula zase o něco dál. Ta cesta mě naplňovala smyslem a radostí. Ale někdy jsem kvůli ní také zažívala hluboký pocit, že mi něco zásadního chybí. A v té době, během svých studií v Jordánsku, jsem napsala tuto báseň – Probuzení. To nejsilnější vyjádření touhy po tom Něčem neuchopitelném, jaké jsem kdy cítila. A s tou touhou jsem do egyptského Dhahabu tenkrát jela…

Člověk by si měl možná velmi dobře rozmyslet, po čem touží…

Co se tedy tenkrát stalo? Jak už to bývá, šlo o peníze. Nikdy jsem nemívala fůru peněz. Něco málo na živobytí z Čech a zbytek mělo pokrýt docela vysoké stipendium v Jordánsku. Jenže jsem tam byla již asi druhý měsíc a stipendium stále nikde. Pamatujete se na egyptské bukra? Na onu slovníkovou definici: Zítra. Nebo jakýkoliv jiný den v budoucnosti? To slovíčko platilo i v Jordánsku. To, co jsem měla, mi na pobyt v Jordánsku stále stačilo… ale otázka zněla: bude mi to stačit i na cestu do Egypta? Umíte si sami sebe představit bez peněz v cizině? Bez prostředků na jídlo, na pití, na ubytování, na cestu domů? Seberte člověku tu jedinou jistotu přežití… co se stane????

Měla jsem tenkrát po ruce Lonely Planet. Znáte toho průvodce? Dnes se vydává i v češtině. Do detailů tam popisují jak a co a za kolik. Spočítala jsem si, kolik budu potřebovat na cestu, na trajekt, na ubytování v Dhahabu a na jídlo… oddychla si, zabalila jsem batůžek a vyrazila. Autobusem do Aqaby, jordánského přímořského letoviska, kde najdete i přístaviště pro trajekty do egyptské Nuwaiby.

Tam mě čekal první šok: jízdenka na trajekt byla výrazně vyšší, než v Lonely Planet psali. Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli pokračovat dál, nebo ne. Třeba bude stát zpáteční jízdenka z Egypta tolik, kolik má, dodávala jsem si naděje. To by mi stačilo. Nemohla jsem mu psát sms, tenkrát jaksi nebylo z čeho. Napsat sorry, jedu zpět, nebudu na to možná mít dost peněz. Zeptat se, jestli by mě případně nezaložil.

Ale vždyť já ho, sakra, chtěla vidět!

                                               Copak se tvé oči nezalévají slzami samoty –

                                               tak daleko beze mě,

                                               tak smutno beze mě! (Probuzení)

A tak jsem udělala ten krok do neznáma jako Indiana Jones, když měl „u lví hlavy prokázat svou odvahu“ a zachránit díky tomu otci život. Poslední křížová výprava. Svatý Grál. Pamatujete? Koupila jsem si ten lístek, ten drahý (grrr) lístek a vyrazila na několikahodinovou plavbu.

Již na cestě tam jsem neplula sama. Ještě v přístavišti jsem se seznámila s jednou Libyjkou, vdanou za Jordánce, která jela na svátky s dvěma malými dětmi za rodiči do Libye. Muži se prý obávali vdané ženě se zavazadly pomáhat a já jsem se nemohla dívat na to, jak se vláčí sama s těžkými kufry. Spřátelily jsme se a nakonec jsme spolu strávily celou cestu… a pak ještě i celou noc na autobusovém nádraží v Nuwaibě. Děti spaly, my si povídaly a doufaly (a snad se i modlily?), že autobus směr Dhahab (a dál) pojede i o svátcích. Na taxík jsme neměla ani jedna peníze. Chudá Arabka, chudá Evropanka. K nevíře. Dokonce jsem jí pak ještě 10 liber půjčila (no, vlastně dala). Kdo ví, možná opravdu funguje pravidlo: dej a bude ti stokrát vráceno??

Ale už v té době jsem věděla, že mám průšvih. Že mi nezbývá moc peněz. Že i zpáteční trajekt bude dražší, než v Lonely Planet tvrdili. Že budu potřebovat peníze na vstupní vízum do Jordánska. A že moc mi již nezbývá.

Měly jsme štěstí. Autobus se nad ránem objevil a já si pak v Dhahabu (zbytek party měl dojet až další den ráno) našla co nejlevnější (a zároveň nejbezpečnější) ubytování – takové chatrče pro zahraniční mládež, která se v těch letech do Dhahabu sjížděla. Po žádném hotelu tam v té době nebylo ani vidu, ani slechu. Prostě „divoký východ“ proslulý mezi mými čečenskými spolužáky z Ammánu jako marihuanový ráj…

Nebudu se dál rozepisovat o tom, co se dělo dál, když ten můj dlouho a s napětím očekávaný doprovod dorazil. Koupání v moři, výlet na šnorchlování k Modré „díře“ – hlubokému korálovému útesu. Povídání, legrace. A přece by se dalo napětí krájet. Byla jsem zklamaná. Téměř ze všeho. Ale hlavně proto, že jsem z jeho strany cítila spíš výčitky ohledně mé finanční situace, než nějakou podporu. Ani tu psychickou…. ani tu nejjednodušší duševní podporu. Mému vztahu k němu to zasadilo hodně hlubokou ránu, která není dodnes úplně zahojená… a on se o tom, co se dělo tam, dodnes odmítá bavit.

Možná jsem se měla sebrat a odjet dřív. Ale já stále doufala, že se dokážeme domluvit. Ale nepodařilo se nám to. Až zpátky v jordánském hlavním městě Ammánu, kdesi v univerzitní knihovně nad domácím úkolem z arabštiny, jsem pochopila, že jsme selhali oba… místo abychom jeden druhého podpořili, jeden druhému jsme něco vyčítali. Jemně, žádná dramata a silná slova, ale přesto. Každý jsme myslel jen sám na sebe…

Ani on neměl dost peněz na to, aby mě založil. Kartu tam uplatnit nemohl a prosit kamarády o peníze nechtěl. Přišlo mu to hloupé. Netušil, jak MOC špatně na tom jsem. A já byla příliš hrdá na to, abych mu to říkala. Jedla jsem jen tolik, abych neměla hlad. Většina peněz padla na tekutiny.

A když nadešel čas, vyrazila jsem pro lístek na autobus do Nuwaiby. Do přístavu.  Ne si ho koupit. Poprosit o něj. Byl konec poutě do Mekky. Lidé slavili. Bývá zvykem obdarovávat potřebné. A já byla sakra potřebná.

Seděla jsem tam u nich v kanceláři a povídala si s dvěma majiteli těch autobusů, které jezdily do Nuweiby. Vysvětlovala jsem jim svou situaci. A prosila, zda by mě nenechali jet zadarmo. Musela jsem se do té Nuweiby dostat. Musela jsem se dostat do přístavu, na trajekt. Dostat se do jordánské Aqaby. Zaplatit vstupní vízum. A pak – děj se vůle Boží. Neměla jsem pak už ani vindru. A do Ammánu z Aqaby ještě daleko…

A oni nakonec souhlasili! Slíbila jsem jim, že jim ty peníze pošlu. Odmítli. Prý ať pošlu pohlednici, že jsem v pořádku dorazila.

Vedro, stres, žízeň… našla jsem v Nuwaibě pokladnu… jenže ten zatracený lístek do Aqaby stál ještě o něco víc, než jsem čekala. Zapomněla jsem totiž započítat bankovní poplatky za směnu egyptských peněz na jordánské…

A tak jsem tam v egyptské přístavní hale nakonec seděla, hladová, žíznivá, ale s tím vzácným lístkem na trajekt v ruce, a čekala na autobus, který nás měl dovést přes přístaviště k lodi. Netušila jsem, co si počnu, až dojedeme na druhou stranu. Voda mi došla a na další už jsem neměla. A čekalo mě několik hodin plavby…

V autobuse jsem seděla vedle jakýchsi tří mužů. Dali se se mnou do hovoru. Já obvykle s muži jen tak nemluvím – ani tady, natož tam, kde jsem pro ně lákavá evropská kořist. Pozdravit, poradit, a pádit pryč. Ale s nimi jsem si povídat začala.

A povídala jsem si s nimi celou cestu na lodi. Řekla jsem jim všechno. Proč jsem do Dhahabu jela, proč už nemám peníze a že nevím, jak se dostanu domů. Byli milí, koupili mi jídlo (mana nebeská), přinesli mi vodu (slast větší než nejlepší víno). Říkali mi, že se mám na něj vyprdnout (to se hezky řeklo, tenkrát, ten prapodivný vztah měl ještě spoustu let trvat…. ). Říkali mi, že muž, který se neumí o ženu postarat, není pro ni ten správný muž (jak velkou měli pravdu) a dost ji nemiluje.

Ale většinu času mě nechali ležet na lavičce a odpočívat. Byla jsem vyčerpaná. Ale tak šťastná. Neuvěřitelně šťastná. Cítila jsem takový zvláštní klid. Blaženost. Znáte to? Kdy nemyslíte vůbec na nic, jen se tak spokojeně usmíváte? Ve mně, i kolem mě jako by se všechno zastavilo a zklidnilo. Když jsem se pak opírala o zábradlí a sledovala moře, byla jsem překvapená. Žádné vlny, nic. To jsem nikdy na moři nezažila. Tichá, klidná hladina. Jako na jezeře. Stejně tichá a stejně klidná jako mé myšlenky, jako celá Já. Klid a mír. Vydrželo to dlouhé hodiny… celou plavbu… i celou cestu do Ammánu.

                                                 Jen dovol –

                                                 a jediným pohybem ti setřu z čela tíživé myšlenky

                                                 a do svých dlaní vezmu všechna tvá přání i obavy. (Probuzení)

V Aqabě mě totiž posadili k nim do taxíku a dovezli až před byt mé kamarádky, kde jsem přespala, dokud neotevřeli koleje a nemohla jsem se vrátit domů. Byli slušní, byli nápomocní… byli jak andělé seslaní mi z nebes. Dala jsem jim na sebe telefonní číslo na kolej, aby mi mohli zavolat. Ale když jsem se vrátila z toho svého dobrodružného výletu na kolej, zjistila jsem, že přes svátky telefonní číslo změnili. Ty tři jsem již  nikdy neviděla…

A tak ty mé prázdniny v Dhahabu nakonec neproběhly přesně tak, jak jsem si je vysnila. Zato se stalo něco, o čem by mě ani nenapadlo snít. A do čeho bych dobrovolně nikdy nešla, kdybych i jen tušila, co mě tam čeká. Ale dostala jsem přesně to, po čem jsem toužila. Ono Probuzení. Opravdové zlato.

                                      Jen jediný krůček…. a rozplyneš se v mém náručí.

                                     A ve věčném spojení se mnou nalezneš to,

                                     po čem opravdu toužíš. (Probuzení)

Právě díky tomu, kdo by pro mě asi nebyl nikdy dobrým partnerem. Díky tomu, koho jsem mohla nenávidět za to, jak sobecky se zachoval. Díky tomu, kvůli komu jsem se dlouhé roky tak trápila, protože mě nikdy nemiloval tak, jak jsem si přála. Ačkoliv mě nejspíš miloval víc než kohokoliv ve svém životě.

Ale byl dost dobrý na to, aby mě dovedl tam, kde umím být šťastná. K poznání, že není čeho se bát… že jsem pod ochranou… že když bude nejhůř, nebudu na to nikdy úplně sama…

Nic z toho by se nepřihodilo, kdybych byla tenkrát na začátku našeho vztahu podlehla strachu, jedné straně toho ambivalentního pocitu, který jsem vůči tomu muži už od začátku cítila. Kdybych měla strach se konfrontovat s tím, co ve mně probouzel a co po mě ten vztah kdy vyžadoval. Nic z toho by se nepřihodilo, kdybych tenkrát tváří v tvář egyptskému trajektu lpěla na jistotě a měla strach na tu loď za dané situace nastoupit. Nebo kdybych se byla z té cesty popuzeně vrátila.

Ano, strach nás někdy může uchránit před bolestivými ranami. Může nás ochránit před spálením. Může nám zachránit ten život, jak jsme ho vedli. Ale já tenkrát pochopila, že někdy člověk musí projít tím, čeho se bojí, aby zjistil, že není čeho se bát… Že ta skutečná hra, kterou tu hrajeme, není o přežití…

A také jsem pochopila, proč jsem těch pár měsíců předtím chodila po Ammánu se sluchátky na uších a zpívala si pořád dokola písničku od Depeche Mode:

And I thank you, for bringing me here, for showing me home, for singing these tears. Finally I’ve found that I belong. Feels like home. I should have known from my first breath.

(Děkuji ti, že jsi mě sem přivedl. Že jsi mi ukázal domov. Že jsem mohl vyzpívat tyto slzy. Konečně jsem zjistil, že (sem) patřím. Mám pocit, jako bych byl doma. To jsem měl vědět od svého prvního nádechu.)