(photo credit:camdiluv)
Nejde o to, co chci,
ale o to, co mám, a oč se mohu s radostí rozdělit.
Nejde o to, co se mi líbí,
ale o to, co mám rád a co rád dělám.
Nejde o to, co nechci,
ale o to, co s vděkem přijmu.
P.S. inspirováno Aničkou
Nejde o to, co chci já,
ale o to, co chce život sám.
Žít je umění 
my se asi na tom „chci – nechci“ nepotkáme :)
No jo no. To se asi potkám s málokým. Většinou ani sama se sebou :-)))))
Když ono je to tak krásně paradoxní: dokud chceme, nejsme spokojení. Ale to, co chceme, je spokojenost (vyplnění našich přání a potřeb). Chtít to, je přirozené :-) Jen blázen by chtěl být nespokojený :-) A čím chceme, tím blíž k té spokojenosti jsme… ale tím také dál :-)))) Krásné :-))
nějak nechápu – „dokud chci – nejsem spokojená“?
Spokojenost chápu jako uspokojení toho, co chci… tj. dokud chci, nemohu být spokojená.
POkud se na to podívám trochu jiným pohledem, můžu říct, že mohu být spokojená, i když chci, ale jen v okamžiku, kdy zrovna nechci :-) Tj. když zrovna prožívám spokojenost na základě něčeho jiného.
Vy to tak nevnímáte?
Ne. Spokojenost je pro mne srovnání se (přijetí a vyrovnání se) se stavem věcí – momentálně. (za daných obecných okolností na něž nemám vliv) – užívám si obyčejnost dní, maličkosti, přítomnost. Vím, co chci; vím kam směřuju (po krůčcích, někdy oklikou) .. Potkávám spousty frustrovaných lidí, co to třeba ani netuší, co mnohdy ani netuší, Co vlastně chtějí – a při tom si ani nevšimnou, jak jim čas utíká .. Proto, jak už jsem říkala, je: Vědět Co chci víc než vědět co nechci.
PS: proto, například – odmítám být vděčná za věci, které nechci.
Tady už to ovšem chápu o něco míň :-) Ale vy asi chcete říct, že na cestě za tím, co chcete, jste ochotná se smířit (spokojit se, srovnat se) s věcmi, které nevycházejí, ale odmítáte se smířit s tím, že toho nedosáhnete? Nebo dokonce být za to vděčná?
Aha, chápu… v tom případě si myslím, že nejsme ve sporu. Pokud to dobře chápu, Vy víte, co doopravdy chcete, kam směřujete a jste srovnána s tím, že to třeba zrovna v daném okamžiku není? jdete prostě krůček za krůčkem a užíváte přítomnost.
Z takového úhlu pohledu je jistě lepší vědět, co chci, než vědět, co nechci (tj. tohle je děs, to se mi nelíbí, tohle by mělo být tak, tohle onak… věčná nespokojenost v tomto slova smyslu?)
Taky myslím, že nejsme ve sporu – akorát nazýváme věci (stavy a pocity) různě. Být spokojený – nenervovat se, užívat si – a třebaže pomalu, pokračovat. Vždyť mnohdy než učiní člověk krok, uplyne rok anebo i dva – a čas nikdo nevrátí. Proč si to kazit? Nejsem pasivní a nemám problém říct „nechci“ (ačkoli věřím, že pro lidi to problém je – stálo mě to mnoho sil se naučit a vydržet).. Jak jsem uvedla v komentu vedle – každý má právo volby – já ho využívám. Netuším kdo, ale pamatuji si:“jsou chvíle, kdy se rozhoduje o všem a nadlouho. Je třeba mít sílu a umět říct Ano nebo Ne“.
Někdy, v poslední době, přijímám, i bez vděku všechno, i to co vůbec nechci. Život je prostě o tom, že ať chceme nebo ne, některé věci, prostě musíme!
Hmmm, možná člověk nemusí příjímat věci hned s vděkem, pravda. Někdy se prostě život ani neptá na to, co chceme a co ne… a bránit se tomu sice můžeme, ale k čemu nám to tak asi je? někdy je asi nejrozumnější daný stav přijmout tak, jak je.
Ja hlasujem za:
„Chcem.“ a potom… akokoľvek bude nakoniec vyzerať to, čo dostanem – „Ďakujem.“
Lebo viem, že to čo som dostala je to najlepšie. Možno (alebo určite?) lepšie ako to, čo som očakávala.
(Paradoxne mi to druhé (ďakujem) ide lepšie (aj keď zďaleka nie dokonale) ako prvé (chcem). Ale učím sa. Jednému i druhému. :) )
Nejde Vám chtít? To je zajímavé… s tím, myslím, většina lidí problém nemívá… spíš s tím vděkem…:-)
Ačkoliv možná proto se lidé hodně brání představě „nechtění“, protože většina spíš vyhledává možnost konečně jít za tím svým, za tím, co oni sami chtějí, ne za tím, co si představuje společnost, rodina apod. Hodně lidí má s tím problém a vzpomínám, že já jsem právě s tím mívala také… hodit za hlavu strach z toho, „co tomu řeknou ostatní“ a udělat si to po svém, jak já sama chci. To není lehké. Vůbec. A asi by se našly chvíle, kdy to dodnes nedokážu… ačkoliv si to teď zrovna neuvědomuju…