Našla jsem 500 Kč…

Tedy ne já. To má dcera. Včera ráno cestou do školy. Ležela na zemi u stromu. Ta pětistovka samozřejmě, ne má dcera.

Najít pětistovku, to není jen tak. To je dost velká suma. Možná i ona chápala, jak velká suma peněz to je. S velkým nadšením hraje Dostihy a sázky, čísílko s dvěma nulami už celkem spolehlivě rozezná od desítek a tisíců. Prvňačka.

Peníze ji fascinují, hlavně ta představa, co všechno se za ně dá koupit. Jejím snem je domeček se zahrádkou, se zvířaty… a hlavně s koněm (nedávno chtěla stěhovat koně na zahradu mých rodičů…). Často si říkám, že v tom realistickém vnímání materiálna a majetku bude spíš po tatínkovi, než po mně. Zatímco on se obrazně „rýpe v zemi“, já lítám ve vzduchu idejí, případně slov. V tom nejrealističtějším slova smyslu přímo ve vzduchu. V letadle. To podle toho, co zrovna studuju, nebo čím se živím.

A mám za to, že tahle zakořeněnost v tom hmatatelném, je velmi dobrá věc. Něco, co bych také „chtěla“ mít :-)

Ale otázka asi zní, jak člověk s tím, co „chce“, zachází. Jak k tomu, co chce, směřuje. Co pro to, co chce, dělá.

A zda pak opravdu nachází… nebo zda je to vše jen velký podvod, bezohledné přivlastnění si něčeho, co mi nepatří, netrpělivé skočení po tom prvním, co se mi nabídne… protože „Já přece chci a proto mám na to právo.“ Bez ohledu na to, že s návnadou pak spolknu i háček… a už se houpu…

Naše dcera je nejen velmi finančně vnímavá… ona je i velice vynalézavá. Natolik vynalézavá, že když se loni (nebo již předloni??) v létě na chatě ztratilo 200Kč a naše dcera pak při procházce našla kus od domu stejnou částku (hotový zázrak, že?), odmítli jsme ji nakonec podezírat z něčeho nekalého. Zpočátku jsme si říkali, jací jsme šťastlivci – najít takové peníze. Teprve později se ukázalo, že stejná částka zmizela z pokoje, kde jsme tu noc přespávali a kde ji manžel nechal jako platbu za onu noc. Dokonce byla i podobně složená, jak ji manžel obvykle nosívá v peněžence. Ale že by to vymyslela až takhle????

Ovšem když se Vám to stane podruhé….

Včera totiž, aniž bych si to uvědomila, zmizelo ze stolu 500 Kč z částky, kterou mi tam dal manžel na nové boty pro tu naši nezdárnou dceru.

Ta tentokrát ani nezapírala. Na otázku, proč to dělá, jen krčila rameny.

Má radost z nenadálého nálezu vzala za své. Takže to fakt dělala ona? Vzala peníze a pak předstírala, že je našla? Až tak moc touží po penězích?

Neřekla nám, proč. Jen mi pak večer při usínání pořád vyprávěla cosi o ještěrce bez nohy a bez ocásku… a ráno mi ji pak ukazovala a že by chtěla novou. Ne živou. Gumovou…

Manžel to vyřešil klasickým, neRaRovým způsobem. Trestem, který vůbec s proviněním nesouvisí. Zákazem TV na týden. (Dnes večer dcerka chodila a říkala: jen šest dní, už jen šest dní.) První den bez TV byl ovšem super… hry, dost času a pohody na cvičení na píšťalku. Dokonce i na poklidnou večeři. Bez toho, aniž by se člověk bál, oč strašně zajímavého na tom Déčku přijde. Došlo i na četbu Harryho Pottera. A před devátou už spokojeně pochrupovala. No, spokojeně. Visí nad ní hrozba toho, že v sobotu nebude moct jít k babičce, jak bylo původně v plánu. Protože tu by na TV určitě ukecala…

Já z toho jejího „činu“ mám ale i další radost. Nejen že nám ze života na pár dní zmizí ta hypnotizérka televize a malá zas může objevit všechno to, oč kvůli své „touze“ se na ni dívat a, pravda, inspirovat se jí při svých hrách, přišla. Navíc se nám do života zase vrátila jedna dávná zvyklost z dob, kdy se vztekle válela po zemi v supermarketu a já už měla těch scén dost.

Jedno zásadní pravidlo.

„Nechci slyšet, že něco chceš teď hned. Že ti mám něco koupit. Teď hned. Klidně mi řekni, co se ti líbí. A pak to nech na mě, třeba budeš mile překvapená. Ale nechci slyšet: „Koupíš mi to?““

Od té doby jsme mohly chodit po obchodech bez scén. Ukázala mi všechno, co se jí líbí (dodnes máme tento rituál v hračkářství), ale věděla, že kupovat se nic nebude. Naučila se jednu věc: že se jí něco může líbit. Že po tom může toužit. Ale že musí být trpělivá. A věřit, že pokud to je pro ni opravdu důležité a ne jen nějaký okamžitý popud, že to také jednoho dne dostane.

Stejně jako Furbyho.

I drahé hračky může dostat, pokud se spojí její velké, dlouhodobé přání, s láskou jejích nejbližších a s tím, že pro to něco udělá (trochu si našetří).

Chtěla jsem ji naučit víře, že to, co potřebuje, že to, co je pro ni OPRAVDU velmi důležité, může mít. Ale jen za předpokladu, že tomu bude věřit a bude trpělivá.

A tak jsem moc ráda, že ten náš Cipísek, loupežnická to dcerka, jak ji nazval manžel, udělala takové velké faux pas. Protože je to úžasná příležitost změnit zaběhaný systém a vynést zpět na povrch to, co už málem zapadlo. Tak nějak přirozeně, aniž by to vnímala z naší strany jako nějaký naschvál. Že jí bereme to, nač je zvyklá a co se jí líbí.

Teď to vnímá jako sice nepříjemný, ale přirozený důsledek jejího vlastního chování…

Štěstí někdy člověk může najít v těch nejneobvyklejších kontextech…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Touha, Uncategorized se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

19 reakcí na Našla jsem 500 Kč…

  1. annapos napsal:

    Mít něco, jako když to najdeš, je věc ošidná a většinou se říká, lehce nabyl, lehce pozbyl. A to je ten správný moment na výchovu dětí, je docela vzácný ten pocit, tedy tvůj, že dítě má pojem, co drží v ruce a jak by to mohlo, nebo spíše mělo použít?

    • avespasseri napsal:

      Lehce nabyl, lehce pozbyl – tohle přísloví mě nenapadlo.
      Jak to myslíš s tím vzácným pocitem? Ta moje věděla, co drží v ruce, možná ne úplně přesně, ale že je to hodně a že se za to dá hodně koupit, to už věděla. Tím jsem si téměř jistá. Matematika jí jde velmi dobře :-)

  2. jolana88 napsal:

    jednak si neumím představit, jak by se situace řešila podle RaR. S Vaším manželem souhlasím, trest se mi zdá přiměřený. formulace Opravdu důležité – je pro mě ošidná. pro malé dítě je OPRAVDU důležitá spousta věcí – a ne vždy věci zásadní.

    • avespasseri napsal:

      Zákaz TV? Proč ne, jak říkám, má to i svá pozitiva. Nijak se proti svému manželovi nestavím, já ho vždycky v jeho dobře míněném úmyslu podpořím. Ale už první den bylo jasně vidět, že dcera se vůči tomu postavila do klasické pozice: mně je to fuk. Přesně co na RaR říkají… děti se tak nenaučí, že ta daná věc je špatně, naučí se hlavně to, že ji mohou dělat, když vydrží následující trest. Jak by to řešili manželé Kopřivovi, to je otázka. Těžko v té to situaci hledat přirozený důsledek. Já si našla to, co jsem i napsala… znovu se vrátit k pravidlu, které učí nepodléhat prvotním impulzům a tomu věčnému „Já chci“. Chtít nemusí být samo o sobě špatné, špatné začne být v okamžiku, kdy nad ním člověk ztratí kontrolu. Co je opravdu důležité má možnost poznat již malé dítě a to velmi snadno: že si na to vzpomene i druhý den. A hlavně: že si na to vzpomene i za týden. To bývala taková má hranice. Věc, na kterou si vzpomněla i po týdnu a stále po ní toužila (a nebyla to nějaká drahotina), to je věc, i kdyby to byla z mého pohledu naprostá blbost, která je pro ni fakt důležitá.

      • jolana88 napsal:

        říkala jsem, že „důležité“ je věc ošidná. . Jste oproti mně mírný a chápající rodič. vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s ex-manželem vytrestali syna za „důležité“ kartičky čehosi anebo děti za „hledání“ dárků – myslím, že RaR by vyrašila kopřivka :) – fungovalo to dlouhá léta – vlastně dodnes. PS: s tou televizí by to u nás byl problém :D

        • avespasseri napsal:

          Tak jak koukám, je to přesně jak někdy říkáte… otázka vlastní zkušeností :-))))
          Vše je nakonec individuální, závisí na rodiči i na dítěti, co se ukáže jako správné řešení :-)))

          • jolana88 napsal:

            ano – neexistuje „univerzální“ návod. Možná, snad, jsem v záchvatu „všeobjímající chápavosti“ občas ochotna připustit obecné principy :) Proto, např, já se s RaR nikdy nedohodnu :))) „normální“ a „běžné“ děti mě jaksi minuly :DD

            • avespasseri napsal:

              :-) Tak v případě Logika by možná i RaR postupovala úplně jinak? Známá má holčičku s Downovým syndromem, vůbec si nedokážu představit, že by něco takového mohlo na ni platit. Ale těžko říct, o tom jsme se nebavily.

              • jolana88 napsal:

                zkuste to .. Ona totiž, nejen v Logikově případu, ale mnoha jiných by RaR zašla na úbytě. Základní, líbivá, premisa:“..Existují respektující a přitom účinné způsoby, jak zprostředkovávat dětem tolik potřebné hranice chování.Jejich účinnost spočívá v tom, že budují morálku opřenou o zvnitřněné hodnoty, podle nichž budou děti zvažovat své chování i tehdy, když na blízku nebude žádná „kontrola“, je v mnoha případech
                neplatná. Děti, stejně jako dospělí, nejsou ze šablony…

                • avespasseri napsal:

                  To jistě nejsou. Nicméně já se stále kloním k názoru, že u valné většiny dětí… a lidí… spíš dětí, dospělí už nejsou tak tvární, právě tahle základní premisa fungovat může. To víte, velmi ráda bych tomu věřila :-) Pro mě osobně jsou zvnitřněné hodnoty a vnitřní motivace velmi důležité… myslím, že i u těch dětí tohle nepřichází hned, vnitřní motivaci – na té hrubší úrovni, kdy jde spíš o vnímání smysluplnosti dané věci, se člověk učí postupně. No, jak říkám… je to takové mé zbožné přání, jeden z takových mých experimentů, který jsem zatím ještě neuzavřela s negativním závěrem :-) I když nemůžu s upřímným svědomím tvrdit, že RaR precizně dodržuju… už ani nevím, co je RaR a co moje úprava na míru svou a mé dcery… :-)

                • jolana88 napsal:

                  „úprava na míru“ .. to je přesně ono. btw: mnoho názorů RaR šířenými jsou obecně dlouhodobě známá a užívaná fakta. Mě u nich spíše vadí urputné prosazování (funguje to u každého – pokud ne, chyba je ve Vás). Myslím, že na dané téma bychom mohly vést dlouhou diskuzi (některé mé názory na „dětskou“ populaci na tvářích rodičů nevyvolávají radostný úsměv).

  3. Vendy napsal:

    Ne nadarmo se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky prapodivnému nálezu a prapodivné ztrátě jste si dali věci do souvislostí a mohli hned zareagovat. Asi jste to vzali za dobrý konec, i s vysvětlením, že nemůže mít všechno, co se jí zalíbí (a v životě se jí tento přístup vyplatí). Navíc jste získali i více času pro sebe.

    • avespasseri napsal:

      Také si myslím. není nutné vše hned dramatizovat…. je lepší hledat spíš cesty nápravy, než trestat, a je lepší se na to dívat spíš pozitivně, než negativně :-)

  4. Sedmi napsal:

    hezky si to vymyslela… rekla bych , ze proste zkousi, jestli se ji na to prijde. May ma podobne obdobi, ale s penezi ji to jeste nenapadlo… ale zkousi, jestli ji projdou drobne podvudky typu schovat pred spanim konzoli pod polstar, rict tatovi, ze jsem neco dovolila, kdyz to neni pravda, atd…

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s