Kdybych to byl býval udělal, tak bych se teď býval necítil jak blbec :-)

Teprve, když se člověk vrátí ke svým restům, zjistí, že kdyby je býval udělal včas, mohl si  – možná – býval ušetřit pár problémů. (Máte také rádi anglické neskutečné podmínky? Kdybych to byl býval udělal, tak bych se teď býval necítil jak blbec… :-))

Vždy na konci měsíce jsem tady na blogu dělávala shrnutí. Když bylo těžší v měsíčních článcích vypozorovat nějaké opakující se téma, tak jsem to poctivě dělávala. Teď, když je to díky projektu Absurdistán tak snadné, mi najednou únorové shrnutí proklouzlo mezi prsty. Až teď mě napadlo, že by to chtělo shrnout kromě března i únor.

A proč jako vůbec???

Protože stejně jako když se člověk učí na zkoušku a pro hlubší pochopení potřebuje studovat nejen detailní fakta, ale i získat z odstupu nadhled a vnímat souvislosti, stejně tak je to dobré dělat i se svým životem. Pokud se jím člověk nechce jen nechat vláčet, vteřinu od vteřiny zapomínat, proč a co a jak, ale chce ho žít opravdu vědomě a naplno.

Možná by mi bývalo hodně prospělo, kdybych si již tenkrát napsala pár základních bodů, na které jsem v únoru přišla:

1) Hledáš vnitřní motivaci? Hledáš to něco, co tě požene? Co tě zažehne a ty poletíš jak ta raketa vpřed bez toho, aniž bys seděla na místě, jak ten Buridanův osel, který kroutí hlavou, kouká z jedné kupky na druhou a nemůže si vybrat, z které kupky začít jíst? Už teď je v tobě něco, co, ač nenápadně, tě žene vpřed… a to je tvoje touha po svobodě. A s ní spojený vnitřní strach, že tě ta touha po nepodmíněné svobodě postaví přímo tváří v tvář tvým nejhlubším vnitřním konfliktům. To proto zdánlivě stojíš. To proto se netrap vlastní lhostejností a postav se vlastnímu strachu!

2) Někdy strašně moc chceme, ale málo důvěřujeme. Tak se ženeme za svým chtěním, nebo nechtěním, že na konci cesty zjistíme, že to jediné, co by nám bylo pomohlo, byla důvěra. A že jsme jen vyplýtvali spoustu energie. Drákula hadr.

3) Rozum je dobrý služebník, dokud nám nezačne vládnout. Kritizovat a kritizovat. Dávej pozor, jestli se chováš jako rozmazlená princezna, které není nic vhod, nebo zda ten nástroj používáš moudře.

4) Ono totiž není nutné neustále nad něčím přemýšlet. Plést si labyrint s bludištěm, bušit hlavou do zdí a snažit se prorazit si tím zdlouhavým labyrintem kratší cestu. To, co je důležité, je najít střed.  Stačí věřit a jít… ta cesta sama nás do středu zavede. Stačí se nebát. Nepodlehnout vyděšenému rozumu, naopak podívat se na něj s láskou a porozuměním, kdykoliv ho zas chytne ta jeho normální potřeba všechno kritizovat, posuzovat (ach ano, ten vnitřní Soudce v nás :-)), řešit a hledat, a říct mu: „teď ne.“

A možná bych si bývala měla zapsat za uši závěr jednoho svého článku (Není čeho se bát):

Vnitřní štěstí, alespoň u mě, vychází jen a pouze z důvěry. Z víry. Objevuje se v okamžiku, kdy vnitřně přijmu skutečnost, že není čeho se bát. Že jsem pod ochranou, že vše je přesně tak, jak má v daném okamžiku být. Možná to není dokonalé, ale svět prostě není dokonalý, nikdy nebyl a jen tak nebude. Protože strach vyvolává obranné reakce. Touhy a ty zase další strachy. Člověk pak krok za krokem klade svou svobodu, vyjádření svého nejvlastnějšího já,  na oltář strachu.  A s ní i lásku a ochotu jednat. Svobodně, odvážně, sám za sebe, s láskou. Pečovat o to, co vypadá, že se v nejbližším okamžiku rozpadne. Co vypadá, že ho za vystrčení růžku praští po hlavě. A klade na ten oltář i možnost cokoliv změnit. Protože strach je to, co nás utiskuje a co nám ubližuje, ale strachem se strachu nezbavíme…