Včera jsem si sypala popel na hlavu (Kdybych to byl býval udělal…), a tak dnes, abych to zas nemusela dělat o měsíc později a tlouct pak tou hlavou do zdi, jsem si prošla své březnové články.
Není to těžké, každý týden se nese v duchu tématu týdne (8. Strašáci, 9. Chci nechtít, 10. Milovat peklo, 11. Jak ztratit sebe sama)… ať chci, nebo nechci, to téma týdne se v mém životě během toho daného týdne projeví. Tu pozitivněji, tu negativněji, ale vždy, dříve nebo později, je tu. A všechny články se většinou kolem toho daného tématu točí. Přičemž ten poslední je vždy určitým shrnutím toho, co mi dané téma do života během toho dne přineslo a co jsem si díky tomu odnesla.
Celý měsíc tedy není nějak roztříštěný do článků různých témat, jak to bývalo loni. Většinou se točí jen kolem těch 4. V březnu to byly tato témata:
- Strach.
Je absurdní, protože strach nikam nevede. Ve skutečnosti není čeho se bát. Bojí se pouze strach sám. Naopak víra, důvěra, může člověku dát sílu se pohnout a to, čeho se bojí, zvládnout.
- Touha.
Stejně jako strach, i ona je dobrý sluha, ale velmi špatný pán. Když už člověk jednou chce, tak má koukat, co a proč to chce, aby se nenechal svou touhou polapit v něčem, co mu nic pozitivního nepřinese. Nicméně je absurdní si myslet, že předmět naší touhy nás uspokojí. Ve skutečnosti totiž toužíme po tom, co je mimo všechny podmínky. A ve skutečnosti můžeme být spokojení, svobodní a plní radosti pouze, když nechceme nic, tj. když si neklademe žádné podmínky.
- Láska.
Jak důležité je vstoupit do života s láskou k sobě, k druhým i k životu samému. Jak důležité je vědět, co milujeme nejvíc.
- Nenechat se spoutat strachem a přijít kvůli tomu o to, co je pro mě v životě nejdůležitější.
Pusťme ze zřetele to, co je pro nás nejdůležitější, a ztratíme sami sebe.
Žít je umění 
Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění