Změna času, aneb všechno zlé je pro něco dobré…

Já vím, jdu trochu s křížkem po funuse. Ale jak jsem psala nedávno… proč si čas neohnout dle svého?

Někdy, pravda, některé věci nabydou důležitosti, až když už je dávno tzv. „po nich“.

Taky se Vám stává, že Vás napadají ty správné odpovědi až dávno poté, co se ten dotyčný/ta dotyčná, kterým jste je chtěli vmést do obličeje, již dávno obrátili na podpatku a odkráčeli s tím nesnesitelným (pro Vás nesnesitelným) pocitem, že měli poslední slovo?

Změna času.

To bývá téma, nad kterým se většinou pisatelé rozohňují…

… zase se pořádně nevyspíme

… zase budeme unavení

… který blbec to vymyslel?

… proč se to nezruší?

 

A to já tentokrát ne.

Ačkoliv obvykle při změně času spílám podobným způsobem (hlavně při této změně na letní čas, kdy se spí o hodinu méně a vycházející slunce najednou ve stejnou hodinu už zas nevychází… tma, temno, pusto…), tentokrát ne.

Proč?

Bylo nebylo, autorka tohoto blogu si vyrazila na čchi-kungový seminář. Jen kus pátku a sobota, nic velkého. Po celovíkendových seminářích se obvykle vrací plná energie a dobré nálady, která někdy vydrží i měsíc :-) Ale tentokrát ne. Tentokrát následovala smršť emocí, převážně negativních. A když tam byla náhodou nějaká pozitivní, tak se většinou ukázala jako ještě negativnější než ta negativní :-) No, nepadlo při jedné z vizualizačních praxí, že se máme myšlenkám a emocím, které budou přicházet, otevřít???

Nespala jsem. Nejedla jsem.

A světe div se. Manžel je unešen (manželka mu zhubla!). A já jsem taky unešena (změna času byla pro mě najednou první vlaštovkou pozitivních změn!).

No, není lepší být vzhůru v šest a ne již v pět??

Co Vy? Jak Vy snášíte změnu času??

Já navíc posledních pár týdnů skáču z postele v šest ráno jak čiperka spolu s manželem. Ten však sotva mžhourá očima. Nedivím se mu, já v té době předtím spala hlubokým spánkem. Případně jsem se převracela ze strany na stranu, otrávená, že mě jeho vstávání vzbudilo, a já teď nemůžu zabrat.

Teď se ale vrhám na cvičení, dokud se malá neprobudí. Ráno jsem klidnější, i tváří v tvář ubíhající minutové ručičce (a pár poznámkám v deníčku, že dcerunka chodí do školy na poslední chvíli… no, jaká maminka, takové dítě, že?) a do školy zas už chodíme včas a v klidu. (Přestali jsme chodit včas v okamžiku, kdy jsme jednou dorazily o pět minut dříve, než mají prvňáčci chodit, a byla jsem postavena před nejtěžší zkoušku svého života: vystát před školou frontu… ten dav!… na otevření školy. Pak jsme radši chodívaly o 5-10 minut později. Jenže to pak stačí, aby se malá někde zapovídala cestou do šatny s kamarádkou a je to „v čudu“.)

Ne že bych toužila po další smršti… ale svá pozitiva určitě měla :-)