Tchýnin jazyk

(photo credit: Lukáš Mižoch)

(photo credit: Lukáš Mižoch)

Hmmm… to už tady jednou bylo… ta otázka, jak kritizovat to, že máme sklon pořád něco kritizovat. Psala jsem o tom v článku věnovaném Rozmazlené princezně v projektu Absurdistán. To téma se mi znovu vrací, jen v trochu detailnější variantě.

Na vlastní tchýni :-)

Ne, já mám svou tchýni ráda. To musím podotknout hned na začátku, aby nedošlo k omylu. Je to milá, vstřícná, vtipná osůbka. Velmi nápomocná. Sice někdy kroutí hlavou nad tím, že nepodepisuju vzkazy ve sdělníčku své dcery, ale vem to čert. S tím se holt musí smířit :-) Myslím, že poté, co nám paní učitelka párkrát napsala, že dcerka chodí do školy těsně před osmou… a později napsala i významně „Pozdní příchod!“ svou zelenou, opravovací propiskou… a zjistila, že jsme začaly chodit včas, snad pochopila, že to čtu, aniž bych musela něco psát :-)

Někdy není potřeba něco napsat, aby člověk věděl, že není ignorován :-)

Nicméně když se člověk začne zabývat vnitřním soudcem, což je téma tohoto týdne, začne si uvědomovat, jak moc jsou lidé kolem něj kritičtí, ačkoliv to maskují úsměvem. Jak moc je všechno rozčiluje… a jak to musí být únavné. Jak to člověku otráví život… když to začne otravovat i toho, kdo by se právě nad to kritizování měl povznést. No, měl… rozhodně má nástroje na to, jak to udělat… jen je použít.

A tak mě včera lehce mrzelo, když jsem viděla, jak moc ti nejbližší kolem Vás propadají onomu Vnitřnímu soudci. Jak moc je má ve své moci. A jak moc jim to ubližuje…

A přitom ten samý den, kvůli té samé věci, jsem si velmi rozuměla s jedním druhákem při výuce. Zrovna začalo pršet a venku začalo hřmít. Poté, co se naprosto špatně snažil vysvětlit prvňákovi, jak to s tou bouřkou je (… to zahřmí a pak počkáš tak deset minut a přijde blesk. A čím déle to trvá, tím blíž ta bouřka je…), prohlásil na mou anglickou otázku: Jaké je počasí?, že je pěkně. Na můj údiv A to je slunečno? reagoval takto:

Já neříkal, že je slunečno. Já říkal, že je pěkně. Mně se ten déšť venku líbí.

Co víc k tomu dodat?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Kritika, Uncategorized se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Tchýnin jazyk

  1. letitiatiba napsal:

    :)
    Aj mne sa dážď páči… a môj syn má dokonca daždivé počasie radšej a na slnko nadáva ;-)

    A čo sa vnútornúho sudcu týka… Je dobré sa nechať poučiť, ale už nie terorizovať neustálymi myšlienkami ako som to, či ono urobila zle, alebo neurobila… Na druhej strane – čo s vnútorným hm… rodičom? Tým, ktorý mi hovorí, čo mám (mala by som) urobiť – ale ja nepočúvam, alebo neposlúcham, aj keď viem, že má pravdu?
    (niečo iné je, keď viem, že pravdu nemá, to ho môžem spokojne ignorovať) ;-)

    • avespasseri napsal:

      Já mám obavu, že soudci už ani nejde ani tak o to poučení, jako o to terorizování… ale těžko říct :-) Myšlenky a la „Ty jsi ale blbá, že jsi taková a onaká a udělala jsi to, či ono“ považuju dokonce za mučení. To už je hodně krutý soudce. Ale on umí být i velmi nenápadný…
      Vnitřní rodič? To je možná i téma na celý článek :-)

  2. Tina napsal:

    paraadna odpoved od maleho :)

    K tomu, ze vidime, ako sa ludia okolo nas zaoberaju vecami, alebo kritizuju veci a len im to berie energiu pomaha: ist prikladom, a niekedy aj absurdne sa spytat. Nieco ako: „Co ta na tom v TEBE stve?“ (otazka velmi neprijemna, lebo poukazuje na nieco nevyriesene) alebo „Ked sa na to o rok pozriet, bude ta to vytacat?“ (otazka prijemnejsia, clovek sa nemusi pozriet do seba ;) ). Mozno by sa dalo najst este viac takych reakcii na jemne pinknutie pre zobudenie sa, teraz mi ale nenapadaju :)

  3. jolana88 napsal:

    a má pravdu :) nevím – „starosti“ (věčné přemýšlení, kritizování, srovnávání) druhých – jsou problémy druhých – nepřísluší mi je řešit. Pro mě – ztráta času. Poznání musí dojít každý sám..

    • avespasseri napsal:

      Je zajímavé, že kritizování druhých dokážeme od určitého bodu považovat za zbytečné… ale kritizování sebe sama často bereme jako něco, co nám má jako pomáhat… To, co bychom už druhým nedělali, sami sobě děláme a ještě máme dojem, že je to tak správně :-)

      • jolana88 napsal:

        JÁ se nekritizuji, protože dělám VŠECHNO správně :DDDD – a když ne, tak to stejně nechci slyšet. Mám se ráda … PS: dlouho jsem měla snahu „otvírat druhým oči“ – nemá to smysl ..

  4. Pingback: Vnitřní rodič | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s