Když Vás nesoudí, ale pomáhají Vám…

Má dcera má super školu. No, možná tak super není… znáte to… dokud člověk nepronikne dál a hloub, lehko ho provází mladické nadšení…

Ale vezměme to takto: také jsem mohla být teď v půlce dubna celkem zklamaná.

Ale nejsem.

Když se mě někdo ptá, jak se té naší prvňačce daří ve škole, musím odpovídat: Dobře. A to první, co musím vynášet do nebes, je ústní hodnocení.

Když se bavívám s rodiči dětí, které chodí do normálních škol a nosí domů ty své jedničky, dvojky, trojky apod., vnímám, jak velký rozdíl je to oproti tomu, jak školu své dcery vnímám já. A hlavně… jak ji asi vnímá ona!

Když udělá chybu, nikdo ji za to nestrhne bod. Nikdo ji za to nijak nesoudí a netrestá. Nechodí s tím, že Já jsem ta jedničkářka… dvojkařka… trojkařka apod.

Důraz není na chybu, důraz je na to, jak to má být správně. Tahle změna úhlu pohledu je naprosto zásadní. Člověk nemá strach chybovat… ví, že chyba je místo, kde se odhalí Vaše slabina… a Vy se pak na ni můžete zaměřit. Tu chybu třeba ještě několikrát zopakujete, ale však se to jednou naučíte, když před tím ze strachu neutečete.

Jako učitelka dospělých pak narážím na to, kam až nás tohle známkování dovedlo… lidi se na kurzu angličtiny bojí promluvit (co kdybych to řekl špatně), bojí se, když jich tam zůstane méně a vidí, že na ně vyjde častěji řada a ukáže se, jak moc toho neumí (a přitom je to absurdní, protože kdyby to všechno uměli, tak by na tom kurzu přece nebyli :-)). Na čchi-kungu se lidé začnou bát, jak vyrazím mezi ně, abych je případně opravovala… nikdo nechce být opravován! I když všichni chápeme, že je dobré vědět, kde děláme chybu, není příjemné vidět, že ji fakt děláme…

A přitom nejde vůbec o nic. Jen si představte, jak bych se nudila, kdyby nebylo nic, co bych mohla druhé naučit. Kdyby nikde nechybovali…. tak nám dopřejte tu radost :-))) Protože nejnáročnější jsou takoví studenti, kteří už všechno umí :-)

Člověk by neřekl, jak velký rozdíl je mezi „hodnocením“ a „hodnocením“.

Na druhou stranu totiž chodí malá do ZUŠ na zobcovou flétnu, odkud ty známky už nosí… a jednou donesla i dvojku.

Hmmm… možná že tohle setkání se známkami ještě více podpoří vědomí toho, co se při tom ústním hodnocení vlastně děje. Nejde o to, že se člověk jen spokojí s tím, co má, ale že to přijme jako fakt, aniž by se za to soudil, vidí, kam by měl směřovat a co pro to může udělat. Je to jako to naše: „A myslíš, že už to umíš natolik, že to bude na jedničku??“ A ona jde a pořád dokola to trénuje a snaží se být co nejlepší, jak může, aniž by při tom propadala představě, že nemá cenu se snažit, když je tedy ta „dvojkařka“, nebo aniž by měla strach chybovat a tak radši nic nedělala.

A pan učitel píše: Musíš více cvičit. A ona cvičí.

Není nad to, když Vás nesoudí, ale pomáhají Vám být takoví, jací být můžete.

A není nad to, když nesoudíte ani Vy sami sebe.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Kritika se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Když Vás nesoudí, ale pomáhají Vám…

  1. Sedmi napsal:

    to máte fajn školu :) a co ti na ní nesedí? já jsem zvědavá, jak to bude vypadat tady, v té nulté zatím známky nemají, ale úplně jsem se zpoamněla zeptat, jak je to v první…

    • avespasseri napsal:

      Zatím není nic, co by mi na ní nesedělo :-) Jedině snad, že školu otevírají až v 7.40, takže už máme nějakou tu poznámku, že chodíme na poslední chvíli… Ale já tam prostě ten frontu na školství stát nebudu, kdybych náhodou někdy dorazila moc brzo :-))))

  2. jolana88 napsal:

    Celkově mají lidé problém i se sebehodnocením – zeptejte se někoho, v čem je dobrý, ať se pochválí. To jsou prostě pozůstatky výchovy k průměrnosti a šedi. Zapadnout, nevybočovat. Pro mě je to přístupu více než o známkách. Robátka měla známky, Logik taky – a přesto nikdy ne dojem, že jsou „premianti, trojkaři…“. Stávalo se dokonce, že dostaly 2 místo 1 s odůvodněním „máš na to“. Necítily se zahanbeny, byla to pravda. PS: “A myslíš, že už to umíš natolik, že to bude na jedničku??” -tak na tuhle větu mám pupínky. osobní.

    • avespasseri napsal:

      Pupínky?? :-) Ta moje to naštěstí takhle ještě nebere :-) Některé školy si dokáží poradit i se známkami… ono nakonec asi nejde o tu danou věc, ale o princip a o chápání. Co se sebehodnocení týká, ptala jsem se dnes své studentky, v čem je dobrá :-)))) Tak jsem pak odpověděla za ni :-) Protože za těch x lekcí už vím :-)

      • jolana88 napsal:

        Vidíte – a není to škoda? Proč o sobě neříct, co umím, v čem jsem dobrá/ý/ (a naopak, samozřejmě). Zajímavost – Logik vyjmenuje svoje klady i zápory :) V klidu, bez emocí – konstatuje. (jak jinak). Tatin by se propadl hanbou, kdyby se měl „pochválit“ – ale co mu nejde, kupodivu – jako 99% ostatních – vyjmenuje hned. Výběr školy je prostě vážná věc. PS: víte – ta věta totiž ve skutečnosti znejisťuje (opravdu??? to umíš??? si myslíš???) Moje matka ji dokázala pronést způsobem, při němž by Nobel stornoval patentovou přihlášku :(

        • avespasseri napsal:

          To je velká škoda. Dokonce jsem zažila na jednom kurzu, že ženy nechápaly, proč by vůbec měly o nějakých svých kladech uvažovat. Co se té věty týká… to je pravda, to mě vůbec nenapadlo, že se to dá pronést i takto. Jak říkám, je hodnocení a hodnocení. Otázka a otázka. Nedávno jsem si říkala, jak moc záleží na tónu a přístupu… že lze kritizovat způsobem, při kterém to vnímáte spíš jako tu pomoc, ale na druhou stranu i způsobem, při kterém by i Nobel myslel, že je blbec :-))

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s