A že prý to dětem všechno ulehčujeme…

U Sedmi jsem objevila zajímavý odkaz na článek o tom, jak již malé děti propadají ve Velké Británii závislosti na tabletech a mobilech. Do takové míry, že když nastupují do školy, nezvládají pořádně jemnou motoriku, o schopnosti udržet pozornost ani nemluvě.

Místo stavebnic totiž mají jiné hračky. A tam stačí jen mačkat, nebo se dotýkat.

Už se vidím, jak když chci třeba v kuchyni něco uchopit (dortíček?), tak se toho jen dotknu….

Odkaz na článek najdete tady.

Procento anglických domácností, které tablet vlastní, je prý už přes padesát procent (a sakra… kdo stál, už stojí opodál…)…

Jako učitelka, která se občas mihne na základní škole na prvním stupni (naštěstí se jen mihne), musím říct, že už dnes tam spousta prvňáků, co se pozornosti týká, moc nepatří. Učit třídu, ve které máte přes dvacet dětí (což tedy naštěstí nebyl můj případ), z čehož jich pár neustále ruší ostatní, kteří by si někdy nejenže daly říct, ale někdy je ten „rušivý zdroj“ přímo obtěžuje (pamatuju si diskuze s jednou první třídou, kterou jsem učila, kdy si děti vyříkávaly svou frustraci z toho, že jeden chlapeček pořád „zlobil“… kdyby bylo na nich, tak by to skončilo u vzájemného urážení).

Nepomůže pak ani malá škola a malý počet dětí ve třídě, neboť hodiny pak dostávají zcela jiný ráz. Spousta aktivit se nedá dělat, nebo jen za cenu toho, že to zabere dvakrát tolik času, protože místo výuky musíte nejdřív pár dětí ve třídě naučit se soustředit a spolupracovat.

Je zajímavé, jak to dnes děláme dětem těžší a těžší (ačkoliv si myslíme, jak je dnes strašně rozmazlujeme…). Při pohledu na svou dceru mohu říct, že se uměla dlouhodobě soustředit na jednu věc už jako velmi malá… jen běžte na pískoviště a dívejte se, jak dlouho si i malé robě dokáže stavět bábovičky :-). Bohužel to, co se po nich chce, je, aby dokázali udržet pozornost i při jiných činnostech. I při takových, které nejsou tak zábavné jako „ta jejich“ hra.

Je to podobné, jako když se my dospěláci snažíme pracovat, ale pořád odbíháme na internet, k počítačovým hrám, jídlu apod. :-)

Můžeme si stokrát alternativně říkat, že bychom je do něčeho takového tedy nutit neměli a že škola hrou a že ta dnešní společnost atd. atd. A budeme mít do jisté míry pravdu. Schopnost následovat „tu naši“ hru, „to  naše“ vnitřní volání po tom, co je pro nás smysluplné, je strašně důležité. A s věkem právě toto ztrácíme.

Nicméně schopnost nenechat se od toho svého opravdového volání ničím zlákat, ani tím, co nám v danou chvíli přijde sebelákavější, je něco, co je také strašně důležité. A je to právě to, co bychom se měli s věkem naučit.

Ale my, místo abychom to děti učily, je zavalujeme dalšími a dalšími překážkami, které jim stojí v cestě tohle umění zvládnout. V supermarketech se pak na ně zlobíme (že mají tu drzost se tam něčeho vůbec dožadovat), odháníme je od tabletů a televize. A nakonec se pořádně soustředit neumí vůbec nikdo… ani dospělí, ani děti. Nakupujeme bez rozmyslu, jsme pořád ponoření do mobilů a tabletů, v televizi sjíždíme, co nám přijde pod ruku.

Meditovat?? To je pak zábava jen pro pár šílenců, kteří nejen že se nejsou ochotní nechat zmanipulovat věcmi, mobily a televizí, dokonce se nechtějí nechat zmanipulovat ani vlastními myšlenkami a emocemi :-))