Návrat k prehistorii, aneb k čemu jsou dobré počítačové hry…

Ten vpravo, to je on :-) (photo credit: Leif K-Brooks)

Ten vpravo, to je on :-)
(photo credit: Leif K-Brooks)

Třeba k tomu, aby o víkendu dítě běhalo na půdě po matracích, přeskakovalo z jedné na druhou, sbíralo nad hlavou „žrádýlko“ a snažilo se dostat do dvacátého levelu…

Tomu říkám kreativní využití počítačové hry…

Tak to dělala i má sedmiletá dcera právě o minulém víkendu. Pravda, mělo to za následek, že si vzpomněla na hru s angry birdy, kterou před několika týdny dostala darem od svého „přítele„. Ale naštěstí na ni brzy zase zapomněla.

U mě doma totiž ZÁSADNĚ nesmí počítačová hra přes práh. No, zásadně, ono to tak zásadní nebude, protože hra přes práh mohla a dokonce bych to té své malé i na chviličku dovolila… kdyby si vzpomněla. Ale jsem šťastná jako blecha, že si nevzpomněla.

Extrémní nejsem ani ve hrách, ani ve sladkostech… jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc, že? Takže nezakazovat, ale nepodporovat, toť je mé krédo.

A protože jsem si řekla, ať tedy i ta moje pozná, zač je toho s počítačovými hrami loket, tak jsem ji na velikonočním pobytu u svých rodičů pustila hrát mou oblíbenou hru z dávné minulosti.

Je to už nějakých 20 let, kdy jsem si koupila svůj první počítač. Pořád stojí u mě v dětském pokojíku na stole – stačí ho zastrčit do zásuvky a zapnout. Kdysi, uprostřed psaní překladů, psaní diplomky a programování (maturovala jsem z programování) různých vychytávek se mi dostala do ruky má první opravdová (a poslední) hra.

PREHISTORIC.

Dnes již vskutku prehistorická.

Hra to není zrovna jednoduchá, malý pračlovíček musí projít několika levely, hledá tajné chodby, sbírá jídlo pro svou pračlověčí rodinu, bojuje s medvědy, vosami, tučňáky, pavouky a jinou havětí, skáče přes propasti plné bodců, prolézá pařezem, případně skáče ze stromu na strom.

To vše na mém stařičkém černobílém počítači.

Byla jsem tou hrou kdysi uchvácená. Hrávala jsem ji pořád dokola. No znáte to. Už mě zase dinosaurus připravil o život? Už si mě zase všechny příšery vaří ve velkém kotli a kolem skáče nápis Game Over? Tak to tedy ne!

NUTNĚ jsem se musela dostat do dalšího levelu – byla jsem strašně zvědavá, co tam všechno je. Navíc v každém levelu byly ještě různé tajné chodby, plné bonusů, jídla, velkých šunek a hlavně dalších extra životů… no, dalo se to hrát do nekonečna.

Mým snem už pak bylo jen: DOSTAT SE DO KONCE. Nebyla jsem schopná přestat tu hru hrát, dokud jsem nevěděla, CO  je na konci. Mám asi nějakou nutnou potřebu neodcházet, dokud se příběh nedokončí (mluvím o příběhu, protože o práci to často zrovna neplatí, zatímco o tom, že odejít z nedokončeného příběhu, je pro mě tabu, jsem se měla na vlastní kůži přesvědčit jen pár měsíců na to).

Jenže to nešlo. Poslední level byl strašně těžký. Umírala jsem pořád dokola. Až jsem jednou kdesi objevila „podvůdek„… tajný kód, který Vám zajistí nesmrtelnost.

A pak už to byla brnkačka. Když jsem dosáhla svého, oddychla jsem si… a na tu hru už nikdy nešáhla. A ani na žádnou další. Bylo to pro mě tak silné pohlcení něčím, oč jsem ve skutečnosti moc nestála, že jsem už nikdy neměla odvahu do podobné hry vstoupit zas…

Taková je moc posedlosti… a taková je moc toho, když dosáhnete svého…

Tu hru jsem pustila až teď o Velikonocích. Předhodila jsem téhle lví jámě svou vlastní dcerušku :-) Má neteř, která jako malá ke mně chodívala tuhle hru hrát, si naštěstí stále ještě pamatovala příkazy, kterými se přecházelo kdysi v dřevných dobách z jednoho adresáře do druhého přímo v příkazovém řádku. Ty „vychytávky„, které jsem si tam kdysi naprogramovala, mi teď totiž neumožnily dostat se ke hře přímo z Windows. To víte, klávesnice už není, co bývala. Obě malé neteře jí daly pořádně zabrat, když do ní bušily ve snaze zabít medvěda :-)

Hru jsme ji naučily. Chvíli trvalo, než si zvykla… přece jen, neumí pořádně zacházet ani s hrami, ani s myší, ani s klávesnicí. Chudinka počítačově nevzdělaná :-)

A pak se do toho pustila… seděla u toho několik hodin, rudá ve tváři, jak pořád umírala a umírala. S pomocí mou a neteře (skákání přes propasti jí moc nešlo) se nakonec dostala až do třetího levelu.

Druhý den, už to pařila jen chvíli… pak si šla radši hrát na zahradu.

Moudré dítě.

Že by byla nakonec moudřejší než já kdysi??? :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Návrat k prehistorii, aneb k čemu jsou dobré počítačové hry…

  1. Sedmi napsal:

    Hm… no pocitam, ze kdybys ji pustila treba tuhle http://www.ubi.com/US/Games/Info.aspx?pId=11967 (zkus pustit trailer) tak by od toho jen tak neodesla… U nas je situace holt jina, muz ty hry vyrabi, tak dost dobre nejde „to nepustit pres prah“.
    Ale s tou posedlosti po tom konci pribehu, to znam. Z toho duvodu zasadne neusnu u cteni knizky, ani kdyz naprosto vystavena ctu do ctyr do rana a nebo u filmu, ktery jsme pustili po pulnoci. Proste potrebuju vedet, jak to dopadlo, i kdyby to mela byt „blbost“. Potrebuju si to v sobe „uzavrit“. Ale na druhou stranu u tech her jsem se to musela naucit, protoze u par z nich jsem zkysla tak dlouho, az me to preslo a dohrat to neslo, pokud teda clovek nechtel platit za extra „features“… nove hry, zvlast ty treba na FB, jsou tak nastavene. Nalaka te to, zezacatku vsechno zdarma, pak ale to dohrat nejde, bez toho, aniz by clovek koupil za opravdove penize spoustu virtualnich veci. A to se mi prici, takze nekupuju a tudiz nedohravam (a uz ani nezacinam tyhle hry hrat, poucila jsem se).
    Myslim, ze je potreba se to naucit ovladat a to se clovek nenauci tim, ze se tomu vyhyba… Nebo, ze k tomu nepusti deti, protoze oni si cestu najdou driv nebo pozdeji samy a navic, cim pozdeji to bude, tim horsi to pak muze byt naraz… Pokud je to pro ne vsedni vec od malicka, tak je to tolik neprekvapi, alespon doufam… uvidime casem :)

    • avespasseri napsal:

      Jéžiš… to jsem ani nedokoukala!! :-)))) Nechci, nechci mít se hrami vůbec nic společného… ovládám to velmi, velmi :-)))))))) Ještě že mám dnes už trochu jiné priority :-)
      S televizními filmy po půlnoci to mám podobně… manžel zapne, jde spát, já to musím dokoukat, i kdyby to byla nakonec blbost, přesně. Jsem asi příběhový typ… :-)
      Ještě že manžel je nevyrábí :-)
      S tím, že je dobré děti naučit to ovládat naprosto souhlasím a ne je před tím chránit. Prostě žádný extrém… ani zakazovat, ani to nechat prostě jen být a myslet si, že se nic neděje a dít nebude. Jak jsem už někde psala, pokud chce být člověk opravdu svobodný, jinak než skrz postavení se takovýmhle lákadlům to prostě nejde. No, bohužel :-(

  2. jolana88 napsal:

    :) jj, cheaty odhalil synek brzy * akorát povídal, že s nima to „nemá cenu“ … víte, že člověk má sklon k závislosti (jakékoli) „zakodovan“? já to nevěděla. nevěděla jsem ani, že závislostem propadají více lidé „chytřejší“ a s ADHD. Máte chytré dítko. Logik odhalil (s mojí patřičnou pomocí), že hry, které účastníky lákají k bonusům, každodenní nutnosti cosik udělat (na farmě sklidit jahody, postavit dům…) – jsou superbyznys. Toto máme tedy, naštěstí, vyřešeno .

  3. annapos napsal:

    Ó, velké téma, odsoudit, pochválit? Čas her a vědění veškerého lidstva, nevím, je to zase jen otázkou vůle člověka a toho co od té mašinky chce a umí z ní dostat? Jistě, hráli jsme si a to podobně jako ty a asi chvilku před tím na Atari, kdy jsme si ještě nahrávali program z kazety a připojilo se to k televizi, rodinná klání jsme opustili jako vše, co je pomíjející a jsem moc ráda že tomu nikdo nepropadl. Dnes se tím lidé, místo orání a setí, živí. Nezavrhuji, nebyl to krok, byl to skok ve vývoji a neumět to s tímto dnes, je trestuhodné, život bez těchto technologií není myslitelný, takže děti a PC ano, jen je tam to, co by kdyby?

  4. AdDragon napsal:

    Ale no tak, hry jsou užitečné a lze je hrát s radostí. Dodnes vzpomínám, jak jsem kdysi hrával Dungeon mastera… vlastně bych i dnes ještě dokázal projít celé třináctipatrové bludiště poslepu :-)

    Vždyť co je život jiného, než hra?

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s