ZÁVISLOST je strašná věc.
Znáte někoho závislého?
Nemyslím teď alkoholika, narkomana, nebo někoho propadlého gamblerství.
Všechny ty lidi, kteří zapomínají na opravdovou radost a opravdové štěstí pro svou závislost na věcech, které jim přinášejí dobré pocity, ale zároveň je, zprvu tak nenápadně, zabíjejí.
- Je to tak snadné podívat se na ně… a odsoudit je.
- Možná je pro někoho snadnější je litovat.
Ale napadlo Vás někdy, jak MOC jsme závislí my sami?
Kde je ta naše SVOBODA?
Čemu všemu jsme obětovali tu naši radost a to naše štěstí?
Ne, neodsuzuju ani Vás. Ani sebe.
Postavit se své závislosti je velmi těžké… o to těžší, když je to závislost na něčem, co nás za pár let nezabije, ani nás to nevyřazuje ze společnosti. Jen se podívejte, jak moc, a jak často neúspěšně, bojují se svou závislostí právě alkoholici a narkomani.
Naopak, často je to závislost na věcech, které se zdají tak samozřejmé. Ke kterým Vás všichni lákají (hlavně v reklamách). U kterých nás často ani nenapadne, jak moc jsou zhoubné a jak moc nám berou tu skutečnou radost, skutečné štěstí, skutečnou svobodu.
Už jen to, že závislost sama nemá ani s láskou, ani štěstím, ani spokojenosti, ani svobodou vůbec nic společného…
Když jste na něčem závislí, vzedme se ve Vás odpor ke všemu, co je pravým opakem toho, po čem toužíte. Agrese, vztek, případně strach.
Ovšem ze všeho nejhorší je, když se ve Vás vzedme odpor proti závislosti…
Žít je umění 
Skvěělá myšlenka. zrovna včera jsem něco podobného četla v knize A. De Mello – Čirá radost…
De Melle je úžasný… od něj jsem četla Bdělost a listovala i v dalších. To je právě jeden z těch křesťanů, skrze kterého je možné dosáhnout mezi ostatními náboženstvími nějakého dialogu a ne jen válek.
o čem mluvíte, prosím? nechápu.
Šťastná to žena, se kterou článek o závislostech nezarezonuje :-) Buď žádnou nemáte (což by byl snad zázrak), nebo si ji neuvědomujete, nebo ji prostě jen neprožíváte. S ohledem na Vaše reakce po články typu Chtít nechtít bych si tipla spíš tu třetí variantu :-)) Možná nejste tak posedlá vnitřní svobodou jako já, nebo ji už máte :-)))))))))) To bych ovšem mohla být brzo posedlá závistí :-))))))
:))) jsem, zřejmě fakticky, „nedělní ráno“ – absolutně mimo – Prosím konkrétní příklad :DDD Jdu, kam chci; říkám, co chci; mám ráda, co chci. Jsem Já. Bývala jsem závislá na knížkách, výkonu a výkonnosti, dobrém jídle a pití /to mi, zřejmě, zůstalo – jsem vybíravá/ a vlastních názorech, posedlá myšlenkou „nebýt na nikom a ničem závislá“. Ničilo mě to, unavovalo. Mám – mám. Nemám? – nemám, mám něco jiného (včetně úchylek) :DDD
Hmmm a co třeba závislost na tom, co chci??? :-)))))
To se snadno pozná v okamžiku, kdy člověka něco rozčílí… když není po jeho :-) Nebo rozesmutní.
juž dávno ne.. nerozčiluju se, nestresuju .tak cirka 7 let. mám to zakázané. Logikovi občas, pravda, předvádím „bububu“, ovšem hlavu mám naprosto chladnou. .. jsem svobodná :D
fňuk, fňuk…. já chci taky :-) Pravda, vytáčí mě jen dcera, nevím, jak se jí to daří… jinak jsem flegmouš :-) A co takhle jemné podrážděníčko a nespokojenost?? :-)
díky – ne. . „Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit mohu, dej mi pokoru, abych přijal to, co změnit nemohu a dej mi moudrost, abych to rozeznal“ .. necítím se moudrá, ale mám se ráda, proto se zbytečně nervovat nebudu.
:-) Makám na tom :-)
Myslím, že zlobit se, když nedostanu to, co chci, je snad normální reakce, ne? Záleží samozřejmě, jak moc nás to rozčilí, jestil se s tím za chvíli srovnáme, nebo nás to bude provázet celý zbytek života.
Já jsem teda závislá na nákupech, nenakupuju moc, ale nemoci si za celý měsíc koupit jedinou věc, kterou bych chtěla (nemyslím jídlo, které se prostě kupovat musí), tak mě to docela ničí. A to nemyslím žádnou lukrativní několikatisícovou záležitost, i když taková zrcadlovka za deset nebo dvacet tisíc by se mi šikla. :-)
Jinak, co se týká narkomanů, ty vůbec nelituji, spíš jsem na ně rozezlena, protože to jsou lidi absolutně k ničemu a navíc nebezpeční, nejen sami sobě, ale i celému okolí. Zlobí mě, že když už se takhle ničí, proč se jim cpe zadarmo léčba, které si neváží, kdežto člověk, který k nemoci přijde jiným způsobem, musí čekat na operaci nebo shánět sponzory, aby ji mohl zaplatit. Vadí mi, že si někdo ničí dobrovolně zdraví a společnost se může přetrhnout, aby ji m to ničení zpříjemnila, a jiní mají problém se dostat na vyšetření. Nelituji narkomany ani alkoholiky, spíš je pokládám za nebezpečné.
(Ale ani netvrdím, že je odsuzuji, do takové závislosti spadnout je zřejmě docela snadné a těžko se z ní dostává ven. Taky je to problém i společenský, týkající se nejen narkomanů, ale i celého přístupu k nim.)
Na to, že je normální reakce se zlobit, když něco nedostanu, narážím v článku o dětských vzteklounech :-)) Ono ale asi jde o intenzitu toho zlobení se a jak dlouho to člověku vydrží :-)
Nákupní horečkou zřejmě trpí hodně žen (a možná i mužů)… já tuhle svou horečku zcela uspokojím nákupy jídla :-) Jen jednou jsem si užívala i nákup něčeho jiného – oblečení – to jsem pochodovala po obchodě, za mnou chodila prodavačka s dvěma taškami a já tam dávala kousek za kouskem. Bylo to na Srí Lance, kde je oblečení kvalitní (na vývoz do Evropy), za pakatel… a navíc ještě hodně odpovídalo mému vkusu, zatímco tady je to většinou všechno drahé a navíc se mi to ani nelíbí. Byl to hodně zvláštní a ojedinělý pocit, takový nákup.
Co se narkomanů a alkoholiků týká, já je i lituju, určitě nikdo do podobné závislosti nikdy původně padnout nechtěl… a špatně se z toho pak vyskakuje. Všechno je nakonec o penězích… utrácejí se někde a jinde pak nezbývá… a bohužel nikdy nebude dost pro všechny, co by potřebovali… možná i proto, že peníze zůstávají tam, kde nejsou potřeba… v posledku si téměř všichni (kromě vrozených chorob) ubližujeme sami svou životosprávou a přístupem k životu. Škoda je, že když člověk vstoupí do obchodu, tak tam mu s lepší životosprávou moc nepomohou. A když vstoupí do zaměstnání, tak ani s tím přístupem k životu to není zrovna jednoduché…
To je pravda.
S tím zlobením se, včera jsem viděla skvělé video, kde byl natočen kluk, kterému rodičové vzali ipad (nebo co to bylo).
Šot byl krátký, asi půl minuty, ale ten kluk předved zlobení se v plné parádě. Tedy vzteklý řev a bezmocné máchání rukama.
Jo a klukovi bylo odhadem kolem 10-12 let, takže žádné malé čtyřleté dítko…
Zlobit se je asi lidské, vztekat se do maxima je dětinské.
Přesně :-)
tady se asi přidám k Jolaně :) taky moc nechápu… asi nelpím na ničem hmotném natolik, abych se toho nedokázala vzdát… Můj muž mi sice říká, že jsem závislá na internetu, ale to si vykládám jako kompenzaci momentálního stavu… změní-li se stav, změní se i tohle… s financemi a ostatními statky taky funguju stylem mám, super, nemám, no tak se to nepo… (teda dokud mám na jídlo a nájem, to je jasný).
viz odpověď Jolaně. Závislost na materiálních věcech mě, myslím, netrápí :-) Zato závislost na spoustě těch nemateriálních určitě ano :-)))))
Jsem tvrdý závislák a vím o čem mluvíš, dnes, kdy jsem rezignovala a přestala s tím bojovat, bojuji již jen se svou nenávistí k závislosti, nenávidím své smradlavé záclony, neustále je peru, nenávidím své čistě vyprané prádlo po dvou dnech načichlé a páchnoucí, nenávidím to když dostanu ty líbezné polibky od vnoučků s přídavkem, babi, ty smrdíš, kdy přestaneš kouřit, a já hrdě a zarputile říkám, až v rakvi.
:-( To mně mrzí, kuřáctví se člověk jen velmi těžko zbavuje. Fyzická, psychická závislost, to není vůbec lehké. A přece by člověk řekl, že to bude jednodušší právě pro všechny ty záclony, slova vnoučků, pro všechny ty nápisy na krabičkách atd., atd. Všichni se nad kuřáky ušklebují, vyhánějí je z restaurací… a přece… a přece to prostě někdy nejde….
Kouřil i můj muž, on to před dvaceti lety dokázal, já ne, každého závisláka lituji, je to tak těžké, sekla jsem s tím snad desetkrát, jednou jsem nekouřila rok a rok, to bylo utrpení pro všechny kolem, až můj muž řekl kuř!
Absťák je prevít a to já znám jen ten psychický, ne fyzický. Člověk je pak nevrlý, nespokojený… není to lehké…
Má tchyně to nějak zvládla díky pobytu v nemocnici, kde tomu nemohla holdovat… ale ona kouřila velmi málo, to je asi mnohem jednodušší.
Myslím že je to, jak kdo to má nastaveno a o vůli, nemám ji ani co se týká doktorů, nejez, nepij, nemiluj, nekuř, nelež, a já mu vždycky odpovím, lehni do hrobu rovnou!?! Já se směji, on ne.
Když člověk nemůže dělat věci s láskou, tak radši vůbec? Já tomu docela rozumím :-)
Co to plácáš děvče, k doktorovi, nebo doktor k tobě nechodí řešit problém s láskou, já to řekla jako humornou noticku a ty, tak mladá a jsi suchar?
Já to taky myslela jako fór :-)
Pingback: 16. Spoutaní závislostí | Žít je umění
Pingback: 10. O feťákovi v nás (Absurdistán 2015) | Žít je umění