O matkách a očekáváních…

Nejsem milovník svátků – těch okamžiků, kdy se má na povel slavit. Možná je to tím, že jsem se je nikdy vlastně slavit nenaučila. Školní oslavy svátků a narozenin jsem vždycky prošvihla, protože svátek slavím o prázdninách a narozeniny také. Narozeniny mám dokonce na Silvestra, takže tam mám s opravdovými oslavami utrum… můžu si stokrát říkat, že skoro celý svět slaví mé narozeniny, ale ve skutečnosti je to jinak :-)

Navíc na základce a na střední jsem měla opravdových přátel jako šafránu; pro většinu jsem byla ona nepochopitelná premiantka, která nemá zájem rebelovat ani proti učitelům (proč jako?), ani proti rodičům (velké PROČ JAKO?), potajmu kouřit (rodiče mi dali první cigaretu kdysi na základce pod stanem proti komárům, bylo to dost nechutné…), nebo snad potajmu pít? (rodiče mi dali první skleničku kdysi na základce, bylo to sice chutné, ale nebylo to zakázané ovoce, takže PROČ JAKO?).

A slavte cokoliv se skupinkou vrstevníků, když víte, že Vás sice respektují, ale neznají, nechápou a že si nemáte co říct. Přišlo by mi to jako „dolejzání“ a já jsem byla vždycky velmi hrdá osůbka. A hlavně by mi to přišlo jako přetvařování a na to jsem taky dost háklivá…

A teď tu máme ten Svátek matek, který jsem se snažila také pěkně ignorovat. Jenže Alinčiny články o otci a matce mi nedaly – také jsem dostala chuť něco o své matce napsat. Možná to bude článek pro všechny ostatní matky malých dětí, které mají pocit, že nejsou nijak výjimečné, nic extra pro své děti nedělají a snad z toho mají i nepříjemné pocity uprostřed té novodobé atmosféry posedlé co nejlepší péčí o děti.

  • Má matka prostě jen byla. Byla taková, jaká byla a jaká neustále je.
  • Nejvíc mi dala právě tím, že vůbec nic neočekávala. Kdysi v diskuzi o rodičovských strategiích se sestrou mého otce prohlásila, že ona nás nevychovávala… že jsme rostly (jsme dvě sestry) jak ty houby v lese :-) Nepamatuju si, že by mi kladla nějaké cíle a vyžadovala jejich plnění (od toho tam byla babička a upřímně řečeno, ta mi školství také dost zprotivila právě tím důrazem na jedničky). Ani si nepamatuji na žádné konflikty ohledně toho, že by očekávala, že budu dělat to, či ono, že budu taková či onaká, že se už konečně vdám atd., atd. V mnoha oblastech jsem asi její případná tichá očekávání naplňovala, v mnoha ale zcela jistě ne (pokud tedy nějaká opravdu kdy měla).
  • Jako malá hrávala na klavír. Vyprávěla, že než jí rodiče koupili piano, cvičila místo na nástroji na stole. Neslyšela sice, co hraje, ale prsty si zvykaly. Když jsem se učila hrát já i sestra, nesedávala nám za zády a nenutila nás cvičit. A my jsme cvičily samy a rády. Když mě to přestalo bavit, prostě jsem skončila. Virtuoska ze mě není, ale vztah k hudbě mám a podobným způsobem ho předávám dál zas své dceři. A o to asi šlo.
  • Miluje historické romány. Od dětství jsem ji vídala s knížkou a kávou v ruce. I já jsem měla své silné čtenářské období a dokonce jsem studovala překladatelství umělecké literatury a i když dnes už beletrii moc nečtu, stále mám průkazky do několika knihoven a hojně je využívám. Ale ona sama nás nikdy číst nenutila. Možná, pravda, nebylo koho nutit, když jsme obě neustále ležely již od první třídy v knihách :-)
  • Celý život pečovala o druhé (rehabilitační sestra), jak v práci, tak doma. Málokdy jsem ji slyšela si stěžovat. Podezírám ji, že si stěžuje v duchu, ale navenek se zdá být v pohodě. Neustále usměvavá, srandička sem, srandička tam. Což mám hodně po ní, jen s tím rozdílem, že já už nechci být ta, která se pořád jen obětovává, ale chci, aby také někdo bral ohledy i na mě. Proto si asi tak rozumí s mým mužem… i on je spíš ten, který nechce, aby ho někdo obskakoval, a raději všechno dělá sám.
  • Jako babička je stejně úžasná. Na rozdíl od tchýně si malá u ní tolik nevyskakuje a tolik ji nezneužívá, ale to možná bude tím, že u mé matky není dcera najednou jedináček, ale o péči se musí dělit s dědečkem, který po mrtvici těžko chodí a pravou ruku má ochrnutou, a se psem. A to jí velmi prospívá. Jinak je má matka kvůli ní ochotná dělat klidně kotrmelce (kdyby to ještě uměla), převlékat se za ježibabu a dělat jiná alotria. Ačkoliv je jí již přes sedmdesát, je to stále mladice plná energie. Je to ona, která s námi jezdí k moři a tam podniká dlouhé pěší výlety. Což je výhoda žití na malém městě, kde jezdí jediná okružní autobusová linka (ani nevím, kde stává, a ostatně zda opravdu vůbec jezdí :-)), všude se chodí pěšky, případně jezdí na kole.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Láska, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na O matkách a očekáváních…

  1. Sedmi napsal:

    moc hezky napsané…. že bych se připojila? :)

  2. annapos napsal:

    Také se mně moc líbilo, jak píšeš o mamince, je to asi ideál, co by máma o sobě chtěla číst. Díky avi……

  3. Pingback: O učitelích… | Žít je umění

  4. Pingback: Rodina základ státu | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s