Mé přání z počátku týdne (Já přijdu) – nechat věci být tak, jak jsou, nechat jim prostor přijít a odejít – se ne zcela splnilo. A jak jste na tom byli Vy?
Také jste propadali pocitu,
… že něco (nebo někdo) by nějak mělo být
… že něco chcete, potřebujete… a ono to není?
A pak jste propadli ještě níž… do pocitu smutku, hněvu, zklamání, otrávenosti atd., atd.? Každý dle své nátury?
Hezky jsme zkritizovali své bližní (babičky a tchýně atd.), co všechno od nás očekávají… a uvědomili jsme si, že i TO je očekávání? Zase to naše??
Můžete říct: no jo, ale my přece MÁME PRÁVO očekávat to dobré. Jak jinak můžeme něco změnit, když nebudeme hodnotit, soudit, kritizovat a něčeho se dožadovat? Jsou přece nějaká pravidla, kterých se MUSÍ VŠICHNI řídit, jinak se tu sežereme jako kobylky? Něco nějak MUSÍ BÝT, protože to tak MÁ být. Protože to tak POTŘEBUJI. Protože bez toho je to všechno nanic, protože bez toho děsně trpím…
Je VELMI, VELMI těžké udělat přesně to, co bychom udělat měli: a to začít sami u sebe.
- Přestat něco očekávat od druhých, ale i sami od sebe (pamatujete se na ty články o tom, co nemá smysl????).
- Přestat sedět a soudit (druhé, nebo sebe), očekávat, že se něco nějak změní.
- Že se objeví to, po čem toužíme a co nám dělá radost. Být na tom závislí.
Je VELMI, VELMI těžké najít v sobě to, co dopřeje lásku a péči, kterou všichni potřebujeme, jak druhým, tak sám sobě.
Žít je umění 
Myslím, že není těžké začít u sebe, stačí chtít :)
Nesnadné je akorát pochopit, CO je třeba udělat, resp. nedělat. Vnímat hlas hodnotící (a furt něco chtějící) mysli, ale NEREAGOVAT na něj. To je na celé té věci obtížně pochopitelné. Jinak je to brnkačka :)
Myslím, že nejsložitější je ten poslední krok: nereagovat :-) A ještě něco, ale nějak mi to zrovna nejde specifikovat :-))) Možná to spočívá v tom opravdovém chtění, které je dáno opravdovým pochopením, PROČ je to nutné a jinak to nejde a beztak nemá smysl. Tedy pokud se v tom člověk nechce pořád „rochnit“, jak říká, Anička :-)) Myšleno, v mém úhlu pohledu, zbytečně se trápit něčím, čím nemá smysl se trápit, a čím se člověk nemusí trápit, když konečně přestane praštěně reagovat. Ale, jak říkám Sedmi, zatím to spíš vnímám jak tu vysokou horu, na kterou mi nezbývá, než se vyškrábat, protože dole mě to hrozí zavalit. A moc se mi na tu horu nechce… a hlavně je to tak těžké…. dokud člověk vnímá tu horu… tak proč pořád trvám na tom, že budu vidět horu????? :-)))
On ten krok není poslední, protože je jenom jeden:)
Jestli ale budete věřit, že je to ukrutně těžké, tak si pište, že bude. Berte to zlehka, jen vnímejte cvrkot, jako hrající rádio, když si čtete noviny. Hlavně žádný odpor :)
I Vy, Brute????? :-)))))) Miluju rčení o šlapání krůček za krůčkem… právě proto mám teď dojem, že lezu na Gabal Músá, nebo na Adam’s Peak. Já tam byla a sranda to nebyla :-)
Já vím, že bych neměla řešit, jestli to je nebo není těžké… ale zatím si někdy nějak nemůžu pomoct… a pak cítím jen strašnou únavu. Jako pod tou vysokou horou při pohledu nahoru. Asi bych neměla koukat nahoru :-))))
Strašnou únavu cítíte, protože kladete odpor :) Ale násilím ego jen posilujete. Nemá jít o boj, prostě už nemáte zájem. Ale to se mi to mluví, vzpomínám si, jak pozvolna jsem objevoval onu techniku lhostejnosti. Můžu Vám ale slíbit, že nebudete zklamána. Jen to chvíli potrvá :)
Hmm… to je pravda, odpor, to já kladu. A dost mě to vysiluje. Já jen doufám, že už toho jednou budu mít dost a vzdám to…
No, možná jen potřebuju být tak unavená, že přestanu mít chuť se ztotožňovat s Egem, které to má beztak všechno na svědomí. Je to jako překonat tu největší závislost…
No vždyť neříkám nic jiného :) vzdát to a nereagovat je totéž. Netřeba smrtelné únavy, stačí trocha bdělé pozornosti k životu kolem.
Trocha bdělé pozornosti? Trocha? Ego si vždycky najde nějaký důvod, proč bděle pozorný nebýt…. mě nezbývá asi nic jiného, než dojít bodu, kdy i tahle neřest mě přestane bavit :-)))
Ano, trocha :) Zpočátku ani víc nezvládnete. Ale i ta trocha je veliké vítězství.
Mně právě ta trocha (když mám tedy náladu) nedělá zas až tak velký problém… zato když si uvědomím, že člověk by tedy měl být bdělý furt, tak mě z toho jímá únava :-) Ale jak říkám, proč koukat na vrchol, když si člověk může podívat pod nohy… a skrz bariéru času se do bdělosti člověk beztak nedostane. Ale to se mi to lehko říká, většinou mě lapí to ego :-)))
A zase se v tom „rochnit„ ne ani náhodou, nepovím ti ani slovo?
:-) Není třeba se v tom „rochnit“. Stačí být k sobě upřímný a pak se podle toho zařídit :-))) I to je ažaž :-)))))
no jo, ale nebyla by to pak nuda, kdyby to vsichni dokonale zvladali? :D
Jsi taky sci-fi duše a hned všechno vnímáš futuristicky :-)))) Akorát zatímco já vnímám tu vysokou horu, na kterou se mám vláčet, ty vnímáš konečnou nudu :-)) Obávám se, že pravdu nemáme ani jedna z nás. A hlavně, ono je to úplně fuk :-))))))
:D :D to jsi me pobavila…ale asi mas pravdu :D
:) víte, v celém povídání máte zajímavou premisu – že lidé chtějí poznat sami sebe .. A to tedy těžko. Museli by si přiznat svoje špatné vlastnosti, slabosti, zlozvyky … vždy raději najdou „objektivní příčiny“ – a společnost jich nabízí taky něúrekom :DD PS: MÁME PRÁVO očekávat to dobré? a kde jsme ho vzali?
No jo, to máte pravdu… většina lidí chce jen být šťastná a spokojená, ale pokud jsou postaveni před to „poznej sám sebe“, tak velmi rychle vycouvají. Vidět vlastní chyby ještě jakžtakž jde… ale udělat s nimi něco, to je teprve něco. A tak se pořád snaží hledat chybu venku. Jenže tím se změní něco jen na povrchu… a pak si zas začnou stěžovat na „poměry“. 89 rok je tak nádherný příklad toho, jak si všichni mysleli, že to za ně „někdo“ vyřeší, jak se budou najednou mít všichni jak na tom Západě. Ale s tou samou mentalitou, jak za socialismu, za feudalismu, za otrokářství se i z kapitalismu nakonec stane to, co se z něj stalo. Ale kapitalismus za to nemůže (no, možná jo, já nevím, a je to jedno). Nemůžou za to ani ti druzí. Může za to jen a jen naše pýcha, naše závislosti, naše snaha urvat si pro sebe to nejlepší, bez ohledu na ostatní, náš strach, náš hněv, naše agrese, skrytá i ta vnější.
víte – člověk je nedokonalý; bez ohledu na zřízení a okolnosti, a to už asi tak cca 6milionů let. Je vcelku šum, kdo první slezl ze stromu, vzal klacek a vymyslel „práci“ :DD genofond je mrcha .. :))))
Přesně tak. Proto neustále tvrdím, že představa, že se ti druzí najednou změní a budou děsně ohleduplní k sobě, k druhým a k přírodě, je hodně, hodně naivní.
Přesně tuším, o čem píšete… Co jsem se naučila, tím, že jsem x-krát tlačila věci někam a ono to prostě nešlo! At jsem zkoušela ze všech stran, pořád nic. Zoufalá a bezmocná, jsem dni či týdny řešila, jak z toho ven, až jsem došla k závěru.. : „Nechám to být, nějak to dopadne“. A ono to dopadlo :-) Většinou lépe a rychleji, než jsem doufala..
V kritických situacích, se skutečně projevíme. Ale je to vždy skvělé, když se to stane, poněvadž na sobě můžeme popracovat a změnit to..
Jen pro inspiraci – http://viktoria8.wordpress.com/2014/04/05/cesta-les-procitnuti/
Držím pěsti!
Děkuju :-) Někdy je prostě nutné dojít do bodu, kdy člověk pozná, že je zbytečné něco někam tlačit. A poddat se tomu, co ho vede… jak Vy v tom lese :-) Možná čím častěji se do toho stavu zoufalství dostane (pokud mu jednou nestačí), tím rychleji si uvědomí, že to vnitřní vedení je mnohem cennější a přináší mnohem větší uspokojení než cokoliv jsme si kdy říkali, že by MĚLO být… a přestane se chovat tak absurdně :-)
Pingback: Oslazené květy zabejčeného chtění, očekávání a odporu. | Žít je umění
Pingback: 18. Já přijdu… (Absurdistán 2014) | Žít je umění
Pingback: 14. Na co čekáš?? (Absurdistán 2015) | Žít je umění