Své sedmileté dceři neustále opakuji, že nemůže mít všechno, co chce.
Ale že dostane vše, co potřebuje.
Asi jsem již zapomněla na všechny ty věci, které jsem kdy v životě potřebovala… a nedostala.
Nebo jsem si jen myslela, že je potřebuji.
Někdy není lehké se v sobě vyznat.
Nedivím se nikomu, kdo to radši vzdá, nebo s tím ani nezačne, a žije tak, jak mu to přijde pod ruku, nebo podle zavedených pravidel – to je dobré/to je špatné.
Kdyby se jen člověk na ta pravidla mohl vždycky spolehnout, že ho nezavedou na zcestí – třeba k pocitům viny, nebo nadřazenosti, ke snaze se zavděčit, ke strachu ze selhání apod.
Ego je jak to malé dítě, které se dožaduje věcí jen tak – protože se mu líbí. I když je nepotřebuje. I když pro něj nejsou kolikrát dobré.
Duše, na druhou stranu, touží po věcech, které jsou jí jen a jen ku prospěchu.
Teď jen poznat, který impulz je který….
A to je tu ještě další impulz, skrytější, který vychází ze stavu, kdy nepotřebujete vůbec nic.
A přestože někdy, když se Vám podaří se toho pocitu uvnitř sebe dotknout, vnímáte, že opravdu vlastně nic nepotřebujete, většinou jen cítíte, jak Vás to tím směrem táhne.
Že mu potřebujete být co nejblíž a co nejčastěji.
Protože je to pro Vás to nejlepší.
A pak duše teskní, že nedostává, co potřebuje,
ale někde hlouběji víte, že je to v zásadě jedno a že vše je přesně tak, jak to má být.
Stačí se s tím jen smířit….
„Jen“…
Žít je umění 
To mas tezky…
No, to jsem nechtěla slyšet :-)))))))) Naopak… je to velmi, velmi lehké :-))))))))))))))
tak jo, to mas lehky (pokud jsi osviceny zen mistr :D)
Hmmm… asi je fakt lepší to nehodnotit :-))))))
Vy jste opravdivký, živý optimista :))) .. duše jen po „dobrých věcech“ ?? – špatné ego? — nevím – myslím, že ne nadarmo se říká „ve skrytu duše“ … jinak – v reálu – mnoho lidí, kteří např. vinou vody přišli o vše – si uvědomí a zjistí, jak málo hmotných statků člověk vlastně potřebuje – velice osvobozující . Někdo k tomu dojde sám .. (jako já :DDDDD)
PS: Pokud něco opravdu potřebuji – nesmířím se s tím, že nemám … všechno jde..
A to zase jo. To já si zase taky tvrdě stojím za svým, když mi o něco jde :-)
Třeba jde zase jen o to, jak se duše a ego definuje :-) Otázku definice ega jsme tu už kdysi někde měli. Pokud si pamatuju, tak třeba muslimové popisují i duši nabádající ke zlu :-))
Myslím si, že v podstatě nemluvíš o jakýchsi hmotných věcech ale o právu a povinnosti. O právu na své „štěstíčko„ a umění odvrátit pozornost od té utkvělé, domělé touhy, tím správným směrem? Potom v nás bojuje zodpovědnost s touhou po štěstí, svém, nebo druhých a to je opravdu těžké rozhodnou se, pro to správné?
To máš pravdu, nemluvím o hmotných věcech :-) Ale mám na mysli ještě něco mírně komplikovanějšího (protože se tam prolínají 3 věci, ne jen 2), než o tom mluvíš ty… a to je ten průšvih :-))))
V určitém slova smyslu ale máš pravdu… jde o umění odvrátit pozornost od utkvělé touhy, ale od touhy, která je v zásadě touhou naší duše a ta (tedy v mém chápání) nás táhne tím správným směrem. Umění poodstoupit i od této touhy aniž bychom se jí vzdali, to je síla :-))
Teď tě vnímám, jak asi nechceš, takhle se projevuje touha bourat a na to je jediná rada. Čas na rozmyšlenou, poskytnout si ho dobu delší nežli obvyklou, usebrat se a zvážit na vahách života.
Pokud je ta třetí věc tím, co myslím já, velice tě varuji. Uděláš-li to po čem prahneš, budeš se chvilku radovat, tvůj okruh lidí ti neodpustí a nakonec
každý z nás v dlani drží drobnou
minci, svůj téměř zanedbatelný podíl
na hodnotě světa. A je jen na něm na
kterou misku vah ji vloží, do jaké představy
světa investuje. V tom je samotná představa
svobodné vůle. přidáš tu minci stejně tam, kam chceš.
Nač ty nemyslíš? :-)
Ne, nemluvím o bourání.
Mluvím jen a jen o tom, co je i v tom článku:
Že všeobecně vnímám 3 impulzy(ať už je nazveme jakkoliv): jeden je čistě sobecký, chce něco, co ani nepotřebuje. Druhý touží po základních lidských potřebách – svobodě, lásce, vnitřním klidu a harmonii, spokojenosti, důvěře a odvaze… táhne nás tímto směrem a vyvolává touhu být co nejčastěji a nejblíž tomu a těm, co v nás tyto pocity vyvolává. A pak je tu ještě třetí impulz, který nalézáme jen velmi zřídka, kdy vnímáme ty základní lidské potřeby uvnitř sebe sama, aniž bychom po nich potřebovali někde jinde a u jiných lidí pátrat. Ale ten nalezneme jen v okamžiku, kdy se touhy po těch základních věcech vzdáme…. :-)
Až tak je to komplikované :-)))))
Pro mě již ne. Mé touhy a potřeby jsou minimální. To jak to ty „zkoumáš„, je na mě moc komplikované, jsem na to moc jednoduchá a tak jednoduše vše řeším.
Slyšela jsem, že je dobré dělat věci tak, jak nám vyhovují :-)))))
Ne avi, neřídím se tím co jsem kde slyšela, žiji tak, jak chci. Je to jedna z výhod stáří, že nemusí své potřeby ničemu a nikomu podřizovat? A zodpovídat se budu jen Bohu.
Pokud to, co chceš, i slyšíš, pak není čemu a komu se podřizovat :-)
Pingback: Vzdorovat umím pěkně… | Žít je umění
Otázka je, poznat, co je skutečná potřeba a co jen touha po něčem. Protože v životě člověka jsou důležité i ty věci, které zrovna nepotřebuje (jako třeba pěkný obraz na stěně, zajímavé filmy, uložené na nějaké soukromé videotéce, pěkná halenka, která udělá radost, kornout zmrzliny, na který máme zrovna chuť, ale obešli bychom se bez něho, naušnice, které se nám líbí, knížka, kterou si koupíme a přečteme jen jednou a pak třeba za deset let…
Další otázka je, co je potřeba pro tebe a potřeba pro tvou dceru. Tvá dcera totiž nemusí mít ty samé potřeby co máš ty, může mít své vlastní.
Samozřejmě, je dobré, vést ji k tomu, že nemusí mít všechno, co si zamane, že na některé věci si musí počkat a jiné třeba nedostane nikdy. Ale striktně rozlišovat, co je potřebné a co ne, to se mi nezdá…
Pěkný obraz, kniha, nebo halenka apod. mohou být důležité, to je pravda. POkud jsou ale OPRAVDU důležité, není to jen tak něco, co chceme, ale je to něco, co, podle mě, potřebujeme… dávají nám totiž pocit krásy, radosti apod. A to jsou zcela jistě důležité potřeby. Někdy není lehké poznat, co je skutečná potřeba a co jen chtění :-)