Žít pod nadvládou zraněného Ega znamená žít v neustálém strachu…

… a tak základní otázka asi nezní „Být, či nebýt“, jak to napsal Shakespeare, ale

„Bát se, či nebát se“, jak to napsala Aves. :-)))

Chcete se dozvědět, jak to s tím Egem je? Zda se ho zbavit, nebo ne?
Jak vůbec poznat, že nás má ve svých spárech?

Hmm. S Egem to není jen tak. Můžete se o něm doslechnout spoustu teorií. Ale ty vám k ničemu nebudou, dokud se nerozhodnete sledovat ho osobně. A řeknu vám – je snazší spočítat během dne ty okamžiky, kdy nás ve svých spárech nemá.

Dočetla jsem se, že Ego je vlastně jen taková kotva. Nástroj potřebný k našemu fyzickému životu. Že to není nic, čeho bychom se měli chtít vzdát. Že pokud nám nevládne, je to – už opět, stejně jako touha a strach – dobrý sluha.

Ostatně zkuste se ho zbavit:  Ego, jehož úkolem je zajistit nám v tomto fyzickém světě PŘEŽITÍ, se s vámi pustí do boje, který snad ani není možné vyhrát.

Ego je prý spíš určitý obranný mechanismus, který si myslí, že nás chrání –  maká, nespí – ale bohužel, ať, chudák, dělá, co chce, beztak nás neuchrání. Protože na to jde od základu špatně.

Četla jsem o Egu i spoustu dalších věcí. I z toho psychologického úhlu pohledu, který s tím ezoterickým nelze vůbec srovnávat. Co jsem o Egu poznala já sama, než jsem o něm začala něco víc číst?

Že je to takové malé vystrašené dítě, které se neustále něčeho dožaduje – lásky, bezpečí, zábavy, potvrzení své důležitosti apod. Potřebuje ujištění, ne odmítnutí.

Kdo ale chce nechat dítě, aby řídilo loď jeho života?

Rozhodně je hloupost nechat s sebou tím vystrašeným dítětem smýkat. Skákat, jak si ono zapíská. Reagovat na každý jeho strach tím, že také zalezeme do kouta a budeme se tam bát s ním. Jak absurdní.

Že spolu s ním budeme stavět ochranné hradby.

Že spolu s ním budeme hrát tu jeho hru na příšery.

Místo abychom vstali a ukázali mu, že NENÍ ČEHO SE BÁT.

Že je vše v pořádku, že jsme tady, že ho chráníme, že ho milujeme a že je pro nás důležité. Že stačí projít tou strašidelnou branou a zjistí, že vše je přesně tak, jak má být.

Protože my nejsme to malé vystrašené dítě.

Protože my dokážeme to malé vystrašené dítě vidět a utišit ho.

Stačí se jen zastavit a pohlédnout na ně. 

A pak se rozhodněme, jaký život chceme žít!

Opravdu chceme žít svůj život ve strachu? V neustálých starostech a neukojitelných touhách??? Opravdu se chceme vzdát své svobody a stát se otroky??? Chceme neustále jen bojovat a bojovat?? Chceme žít v neustálém vzdoru a napětí??

Nebo toho konečně necháme a uvolníme všechno to honění se a trápení se? Angličani říkají: „Relax and let go″. Lépe a stručněji to snad ani nelze říct.

Protože nelze žít šťastně a zároveň jako vyděšený otrok neustále bojující o holý život.

Ale já nejsem egoista! Nemyslím jen na sebe!

Nemylte se. Když jsou pro vás druzí víc než vy sami, ještě to neznamená, že jste nesobeckost sama! Četla jsem totiž, že Ego je jangové i jinové.

• Když nás ovládne to jangové, cítíme vztek, touhu ovládat a manipulovat druhými. Cítíme touhu prosadit svou vůli. To, co chceme my. Bez ohledu na druhé. Máme pocit, že máme ve všem pravdu.

• Když nás ovládne to jinové, cítíme nejistotu, pochybnosti, apatii. Myslíme, že jsme neschopní, že nic nezvládneme, že nic nemá smysl. Propadáme pozvolna úzkostem, depresím, sebekritice a sebedestruktivitě.

Ale ať je Ego jangové, nebo jinové, neustále se něčeho bojí a věčně něco hledá. Věčný strach a věčná nespokojenost. Takový je život pod nadvládou zraněného Ega, toho malého vystrašeného dítěte. Nic moc, že??

Jak poznáte, že Vás má Ego ve své moci?

To je jednoduché. Zeptejte se sami sebe:

Jsem vůči něčemu nebo někomu pořád a pořád kritický? Chovám se nadřazeně a důležitě? A z čeho ta má důležitost vlastně plyne? Koho nesnáším, nenávidím a proč? Mám chuť se pomstít? Roste ve mně agrese? Kdy vyžaduji nekompromisní kázeň a poslušnost?

Urážím se? Mám potřebu být nejlepší a pořád vyhrávat? A bez toho nejsem šťastný? Mám potřebu mít neustále pravdu? Nedokážu pocítit vděčnost, ale chci naopak víc a víc… nenasytně?

Cítím neustále z něčeho strach? A spoustu jiných silných emocí, které se nás zmocňují? Jako třeba vztek? Spalující touhu, kterou nelze uspokojit? Myslím si, že „věci“ mě učiní šťastnější? Cítím křivdu? Ublížení? Strachy? Z čeho? Ze smrti? Z budoucnosti? Ze změn? Z lidí? Z nemocí a násilí? Kdy si nevěřím? Kdy cítím touhu ovládat, nebo se povyšovat na druhé jako ten nejlepší?

Mám tendenci něco neustále posuzovat? Sebe? Druhé? Své myšlenky? Své emoce? Nelíbí se mi to? Chci něco jiného? Líbí se mi to? Chci si to za každou cenu udržet? Mám neustále tendenci něco kontrolovat a řídit, protože jsem s něčím nespokojená? Protože chci, aby byly věci tak, jak to chci já sama? Aby se lidé chovali tak, jak si já představuji, že je to správné? Co všechno jsem ochotná v sobě potlačit, abych druhé vmanipulovala do přijetí sebe sama?

Mám pocit, že jsem něčím výjimečná? Nějakou povahovou vlastností? Tím, co mám? Nebo právě tím, že nic nemám a jsem tzv. free? Myslím si, že jsem lepší než ostatní? Nebo třeba horší?

Obracím se neustále ven, kde něco posuzuji a chci? Očekávám neustále vnější potvrzení, které by mi poskytlo útěchu?

Cítím se šťastná, spokojená a motivovaná, když se děje to, co se mi líbí? Ztrácím motivaci, když mám pocit, že nic není dle mých představ, cítím se otrávená a nespokojená? Rozzlobená? Smutná? Zklamaná? Podrážděná?

Jsem neustále nervózní a napjatá? Ztrácím se ve svých myšlenkách? A v příbězích, které ty myšlenky vytvářejí? A v emocích, které vyvolávají?

Jsou ty myšlenky a emoce spíš negativní, nebo spíš pozitivní?

Neboli otravujeme spíš své tělo, nebo ho léčíme?

Jak vidíte, Ego si s námi pěkně zahrává. Má spoustu tváří, může se objevit kdekoliv a kdykoliv. Když ho nejméně čekáme. Ale většinou si toho ani nevšimneme. Kdo může říct, že mu nepodléhá?

Ale jak se tedy osvobodit od nadvlády Ega, pokud o to někdy vůbec budeme stát??

Hmm, není to lehké:

• Je potřeba hluboké víry –  víry v moudrost života. V to, že VŠE má svůj smysl, že VŠE je v posledku pro nás to nejlepší.

• Je potřeba hluboké lásky – lásky vůči nám samotným. Touha udělat pro sebe to nejlepší. Ego nás od lásky odděluje, ale láska coby absolutní přijetí je právě ten nejdůležitější předpoklad svobody.

• Je potřeba vědomí – vědomí toho, že i ten největší strach, i ten nejprudší hněv je jen a jen projevem Ega. A schopnost neutéct před nimi opět k něčemu nebo k někomu venku, ale obrátit se dovnitř. Nevzdorovat jim, ale vnímat je takové, jaké právě jsou.

• Je potřeba velké odvahy – odvahy vzdorovat strachu a emocím.

• Je potřeba si uvědomit, že vše se mění a že nic a nikdo nám nikdy neposkytne to, po čem opravdu toužíme. Musíme to najít sami v sobě.

• Je potřeba se naučit sám v sobě vyznat. Protože jedna část chce žít tak, jak to už dlouhá léta zná a nic neměnit, zatímco druhá o smyslu všech těch zaběhaných pravidel hry (berličkách zraněného Ega) začala pochybovat. A konfrontuje nás se spoustou nepříjemných pocitů – se strachem, s hněvem, nejistotou atd. Je potřeba se právě všem těmto potlačeným emocím postavit tváří v tvář.