Oslazené květy zabejčeného chtění, očekávání a odporu.

Červen je už v plném proudu, plný červených jahod, červených třešní a tepla, které člověka zahání k vodě… nebo do chladivého stínu lesa.

Člověk se nemá obracet do minulosti. Prý.

Nicméně já bilancuji velmi ráda, protože mi to dělá radost, říká mi to něco důležitého a motivuje mě to (viz můj manifest proti přílišnému přemýšlení…).

A květen se ještě žádné bilance nedočkal, což mi přijde vůči tomuto měsíci plnému krásných květin (a příslibů oněch červených sladkůstek) opravdu… ale opravdu… nefér.

Tak co se dělo v květnu?

  • Odpor

Nejdřív jsem nechtěla dělat věci s odporem. Chtěla jsem najít tu vnitřní lásku, vnitřní motivaci, která nás žene. A vůči které nikdo žádný odpor nikdy dost dobře cítit nemůže :-) Chtěla jsem prokouknout ty pocity odporu, když už se tedy někdy objeví (takové to „a mě se nechce…“), zda ten odpor cítím proto, že něco odmítám přijmout, nebo proto, že prostě jen odmítám jít tam, kde to pro mě není dobré.

Hádejte, kdy je odpor přijatelný :-)

A tenkrát v tom borůvkovém háji jsem seznala, že někdy prostě nezbývá než nechat odpor odporem a buď danou věci přijmout, nebo jít tam, kam nás to táhne. Protože ani touze, ani odporu se nelze bránit. Stačí se prostě jen podívat, co je to za touhu a co je to za odpor.

  • Očekávání

Pak jsem se chtěla vzdát toho svého věčného očekávání, protože to věčné čekání mě moc nebaví (má láska k frontám a postávání na autobusové zastávce je proslulá). Jenže mě stejně tak nebaví i ta věčná nespokojenost…

Jenže jsem zjistila, že nechat věci být takové, jaké jsou, nechat jim volný prostor objevit se a zas odejít, není vůbec lehké. Zatímco trvat neustále na tom, že něco prostě MUSÍ být tak či onak a hotovo, je naopak velmi lehké… ačkoliv následky zklamání jsou nemilé :-)

  • Cukr

Pak jsem už nemohla snést to, jak se chovám ke svému tělu… zjistila, co za „sajrajt“ je přidaný cukr a vykašlala se na něj. Hurá!

  • Zabejčené chtění

No a nakonec (a neustále) jsem pohlédla do tváře tomu svému nenasytnému „Já chci“. Závislému jak hrom. Do tváře svému egu, které neustále hodnotí, soudí, chce a vězní nás ve světě myšlenek a negativních emocí. Pod jehož nadvládou žít je opravdu jak žít pod „knutou otrokáře“.

Vzdorovat sice umím pěkně (to tedy ne já, to Ego, šikulka jeden), nicméně když si občas nechám říct, tak zjistím, že je zbytečné se něčeho dožadovat, protože není, čeho se bát.

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Oslazené květy zabejčeného chtění, očekávání a odporu.

  1. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

  2. Pingback: Rozhodně nehodlám nic zakřiknout, aneb rozkvetlý květen | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s