Malá mořská víla

Na břehu rozbouřeného moře

sedí malá mořská víla.

Již dávno zapomněla, kdo je a kam patří.

Je to již tak dávno, kdy zatoužila stát se člověkem.

 

Sedí na útesu a zasněně hledí do dáli.

Naslouchá zpěvnému volání velryb,

cítí omamnou vůni moře

a mořská pěna chladí její rozbouřené srdce.

 

Něco ji táhne do hlubin,

ale nerozumí tomu.

A ani nemůže.

 

Ta bouře ji děsí

a děsí ji i ta hlubina.

Má strach, že se v té hlubině utopí,

cítí hrůzu, že ji ta bouře rozmetá o útesy.

 

Když padne noc, utíká před temnotou domů,

ale něco jí říká, že její pravý domov je jinde.

A nemůže na něj přestat myslet.

 

Občas v moři smočí nohu,

a občas, když se bouře uklidní, si zaplave.

Voda je chladná, ale konejšivě nadnáší.

A když se ta malá pošetilá víla potopí,

vnímá ticho a klid.

 

Ale jindy jen nešťastně stojí na pláži

a pozoruje prudký příboj,

skrz který nemůže dál,

protože vlny jsou silné

a podrážejí jí nohy.

 

A roste v ní touha

a roste v ní strach.

Jak ohromné ostré kyvadlo, svištící sem a tam.

Jáma a kyvadlo.

Ale zde se dá zachránit JEN skokem do té hluboké jámy uprostřed oné temné kobky.

 

Skočit do toho rozbouřeného moře,

najít tu cestu mezi vlnami,

nestát vlnám v cestě, neváhat…

a pak zjistit, že s odvahou se projít příbojem dá,

že mořské panny se nemohou utopit

a že v moři se nemají čeho bát.