A není to trochu moc??

Tak prý pořád něco řeším :-)

Případně my blogerská děvčata neustále jen filozofujeme :-)

Když jsem napsala Malou mořskou vílu (a já jsem si už jako malá říkala, proč mě ta pohádka tak přitahuje :-)), bylo mi řečeno, že zas tak dramatické to není :-)

Na což jsem reagovala vzpourou mysli a mnoha a mnoha argumenty… a pak se zase omlouvala, protože jsem si uvědomila, jak praštěné a nefér to všechno je. Ne vůči mně.

Někdy by člověk rád před pravdou utekl, nevnímal ji, neviděl ji. Ale ať je z toho smutný, nebo rozhořčený jakkoliv, před pravdou se utíkat donekonečna nedá :-)

I ta mysl je dobrý sluha, ale špatný pán :-))))) Jeden z té dlouhé řady dobrých sluhů :-) Někdy možná i špatných sluhů… to když Vám pořád leze do pokoje, ačkoliv jste ho nevolali, a pořád vykládá, co se kde děje, ačkoliv Vás to vlastně vůbec nezajímá.

Před pár dny mě neuvěřitelně pobavilo jedno video mého oblíbeného neduálního učitele Ruperta Spiry: jedné ženě, která si stěžovala na to, že při meditaci vnímá strach, který ji ochromuje a brání pokračovat, v něm říká, že jestli nechce, aby ji ten strach, hluboko uložený strach, který obvykle nevnímáme, ale který nenápadně řídí naše rozhodování a naše chování, strašil nadosmrti, tak jí prostě nezbývá než se mu postavit tváří v tvář a přivítat ho jako otravného souseda, který pořád buší na dveře a my pořád a pořád hledáme způsoby, jak se s ním nesetkat. A to přivítat ho láskyplně a se zájmem. Konečně si s ním promluvit, zjistit, co pořád chce. Nesoudit ho a nehodnotit. Nechat ho vejít dovnitř se vší tou bolestí, kterou snad může přijít sdílet. A být tam s ním, neutíkat. A hlavně: nezvat ho dovnitř s myšlenkou, že to pozvání je jen záminka k tomu, abychom se ho konečně zbavili… nějakým pěkně hnusným mordem. 

Tak tahle to prý nefunguje….

Hmm… kdo je ochotný pozvat otravného souseda, nezabít ho, naslouchat mu, třeba celý život… a ještě o tom nepřemýšlet?????????

A pak mi řekněte, jestli TOHLE chtít neznamená chtít po někom trochu moc :-))

Což mi ovšem připomíná, že vlastně znám jednoho takového člověka, který se s tím otravným sousedem, co pořád chodí něco sdílet, trpělivě vybavuje… a tak už radši mlčím :-) Zjevně to zas tak těžké a dramatické není :-)

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Strach se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

20 reakcí na A není to trochu moc??

  1. est napsal:

    Kouzlo meditace je v tom, že oni všichni ti otravové z podvědomí se zdrží jen nějaký čas, nikdo po vás nechce, abyste je snášela doživotně :)

    „Jen“ se musíte naučit „vnímat, ale nereagovat“. Ať už se v mysli objeví cokoliv.

    • avespasseri napsal:

      Však on se vždycky nějaký objeví, nebo ne? Ale fígl, podle mě, spočívá v tom, že je nám to už vlastně jedno, protože víme, že když zjistí, že žádnou zajímavou zprávu nepřinesl, zase pěkně odkráčí.
      A nereagovat se dá asi jen na to, co pro nás není zajímavé… na čem nelpíme… čeho se nebojíme… musí být legrace zjišťovat, na čem všem ještě lpíme a čeho všeho se ještě bojíme….

      • est napsal:

        Časem (a praxí) se naučíte velice snadno rozlišit vlastní myšlenky (racio) a podvědomé „otravné“ sousedy. Pokud se budete mentálně (a emocionálně) angažovat, nezmizí nikdy, protože tím (svým zájmem – reakcí) je udržujete při životě.
        Prostě jim dovolte koexistovat ve vaší mysli, aniž byste jim věnovala drahocennou pozornost.

        • avespasseri napsal:

          A v čem se liší vlastní myšlenky od otravných sousedů? Přijde mi, že je to jedno a totéž. Pravda, jsou chvíle, kdy to, co mě napadá, jsou určité AHA momenty (které uvolní, pochopí, zklidní, motivují, atd., či spíš všechno naráz), uprostřed myšlení… ať už myšlení, které vymýšlím zcela zjevně já (ať už je já cokoliv), nebo myšlení, které zcela zjevně funguje bez mého vymýšlení, ale má spíš podobu těch otravných sousedů… myšlenka, která nepřináší vůbec nic užitečného. Někdy je to myšlenka úplně nezajímavá, které pozornost věnovat nemusím a nevěnuju, ale někdy jsou to myšlenky, které mě něčím zaujmou a mám potřebu je rozvést dál. Třeba myšlenku o radosti ze života. Ta mě hodně zajímá :-))))))

          • est napsal:

            To je prosté: podívejte se na cokoliv ve vašem okolí, aniž byste si o té věci chtěla něco myslet, jen ji vnímejte. Pokud vám hned naskočí její jméno, funkce nebo jiné hodnocení, je to instinktivní mysl, kdo hovoří – vy si přece nic myslet nechcete :)
            Ale bacha: ego je mazané, hned vám bude tvrdit, že to je přece ÚPLNĚ NORMÁLNÍ si o všem hned něco myslet a vše zhodnotit, bude se vydávat za vás a tvrdit, že jeho výplody jsou vaším dílem atd. No sranda :)

            • avespasseri napsal:

              No dobře? Ale jak poznám tu instinktivní od té racionální? Ta je pak ta, kdy si myslet něco chci, protože třeba potřebuju něco naplánovat?? Tuhle hru Ega nemám problém prohlédnout. Zato jiné zcela určitě :-) Na to, že je to normální, mu neskočím, ale na to, že je to to první, co mě napadne, na to bohužel skáču velmi často :-) U věcí, které mě nazaujmou, a těch je fůra, o tom dál nepřemýšlím, u věcí, které ano, se nechávám polapit… tu déle, tu méně dlouho, tu třeba jen na chvíli. Zakořenit se ve vnímání, vnímat, že to, co je, je vnímání, a vnímat nesmyslnost přemýšlení, to neumím…

              • est napsal:

                Vždyť jsem vám to zrovna popsal :) Vaše myšlení je to, které si myslet chcete (a myslíte si je,kdy chcete), instinktivní je vám vnucováno neustále. Zkuste chvilku relaxovat, jen tak čučet do stropu a na nic nemyslet – vše, co se vám v tu chvíli objevuje v mysli, jsou výrony pudové mysli, zbytečné a obtěžující.

                • avespasseri napsal:

                  Na mě se musí polopatě :-) Tak to jsem ráda, že jsem to pochopila správně :-)
                  Na druhou stranu mám ale tu zkušenost, že ne vše, co se mi objevuje v mysli, když „čučím“, je zbytečné a obtěžující. Ve smyslu, že je to někdy to, co jsem potřebovala pochopit, ale svým vlastním myšlením jsem to nevymyslela… a asi ani nemohla…
                  Ten Aha moment :-)

  2. est napsal:

    Ten AHA moment je zase z jiného ranku: intuice se mu říká :) Ale utišením instinktivní mysli o intuici nepřijdete, naopak ji budete vnímat zřetelněji (neboť rušička bude vypnutá :)

    • avespasseri napsal:

      Pravda je, že intuice se od otravných sluhů pozná velmi snadno. Což nás vrací k diskuzi jinde o instinktu a napadá mě, že proto je tak těžké ignorovat instinktivní mysl… vždyť ona tak velmi často dobře slouží :-) Jako ochránkyně před nebezpečím slouží velmi dobře. Jen vidí to nebezpečí i tam, kde žádné není, nebo být nemusí, kdybychom byli jen trochu bdělejší…

      • est napsal:

        Párkrát jsme už o tom mluvili, asi jsemnebyl dost konkrétní. Instinktu se nemůžeme zbavit, je to takový náš bodyguard v tomhle světě, takže nejen že to nejde (se ho zbavit) ale ani by to nebylo žádoucí. Co naopak jde a je žádoucí, je zbavit se onoho mentálního hluku, který nám akorát zatemňuje vlastní úsudek :) Jde sice otutéž instinktivní mysl, která nám pomáhá přežít a vůbec je všestranně užitečná, tato její část (Tolle jí půvabně nazývá noise-machine :) se poněkud zvrhla a dělá co jí nepřísluší. My jsme si ji tak (nevědomky) sami vychovali, tak ji tomu žvanění zase sami musíme odnaučit :)

        • avespasseri napsal:

          Aha, takže instikt přežití a noise-machine v jedné instinktivní mysli, chápu to dobře? Já bych to tak také vnímala. Jen jsem chtěla říct, že někdy nám ta noise-machine/ego tvrdí, že to, s čím přišla, je instinkt přežití. Jenže ono zrovna třeba není… a rozeznejte užitečný strach od toho vykonstruovaného. No, ono to pak už vlastně jde, stejně jako rozeznat aha moment od hluku, ale strach je strach a není lehké ho zpočátku prokouknout…

          • est napsal:

            Ten stav klidu se těžko popisuje, je třeba jej zažít. Dá se říct, že o žádné potřebné instinktivní mechanismy nepřijdete, jen se vám v hlavě rozhostí mír :) To si nekoupíte :)

  3. Sedmi napsal:

    zajímavá diskuze :) asi zkusím čučet do stropu…

  4. Pingback: Vzdorovitý červen | Žít je umění

  5. Pingback: Když prý může strom, můžu i já?? Chachá… | Žít je umění

  6. Pingback: 22. Osvíceni osvícenstvím a zatemněni rozumem… (Absurdistán 2014) | Žít je umění

  7. Pingback: Chci vyřešit problém! A to teď hned! Proč Já???? A proč to všechno vůbec??? | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s