23. Nevděčníci jedni! (Absurdistán 2014)

(photo credit: Rasbak)

(photo credit: Rasbak)

Přijmout život takový, jaký je, zdá se být nadlidský úkol.

A to jako přijmout fakt VŠECHNO? Nestěžovat si? Nehodnotit to? Ale kdyby to tak dělal každý…. jéžiš, to by to na tom světě vypadalo… opice by nám skákali po hlavě… všechno by nám rozkradli…

A teď si představte ten druhý krok: nejen život přijmout takový, jaký je, ale ještě si ho užívat!

Aha, to jako těm opicím ještě zamávat na rozloučenou a popadat se smíchy nad tím, jaká to byla švanda? A že máme vlastně radost, že ty naše foťáky teď budou chytat rez někde v džungli??

No, ono to tak sice vypadá, ale co zkusit, jestli to tak je i ve skutečnosti??

Ono je totiž opravdu absurdní neužívat si s radostí život, ať už přináší cokoliv, ale kabonit se na něj a vidět všechno jen černě.

Když přestaneme chtít, aby se svět točil po našem, co udělat ještě další krok a přestat si místo toho věčného stěžování začít vážit toho, co máme? Teď a tady. Být vděčný. Mít radost.

A z centra té radosti, z pozice té nepodmíněné radosti a lásky pak vyjít ven do světa, usmát se na něj a naplnit alespoň jeden jeho malý koutek radostí, láskou a spokojeností.

Kdyby TOHLE dělal každý….

Hned by bylo na světě méně nespokojených, vystrašených lidí, kteří myslí jen na sebe…

A čekají, až co ti druzí? Pomohou? Podrazí? Všechno zvořou?

Proč čekat na to, co ti druzí? Proč nezačít sám u sebe a přestat se bát?? TOHLE za nás nikdo neudělá… a jen v tom spočívá klíč ke štěstí… ke štěstí všech.

Kdyby TOHLE dělal každý…

A tak:

  • si chci život užívat a ne ho jen trpně snášet :-)
  • chci vnímat vděčnost a radost, nepřehlížet tyto dary v záplavě vzdoru

*************************************************************************************

Další z témat, která s mým životem během jednoho jediného týdne slušně zamávaly. Protože Život s námi občas hraje krutou hru. Jen si to přečtěte… je to lepší, než to zažít… :-)

*************************************************************************************

Tímto článkem začíná dvacátý třetí týden projektu Absurdistán 2014. Bližší informace k tomu proč, co a jak ohledně tohoto projektu najdete tady. Přehled témat, na které ještě nejspíš dojde a kterými jsem se již zabývala (i s odkazy), najdete pro změnu zase tady.

Přidat se můžete kdykoliv, můžete začít klidně tímto týdnem, nebo se můžete podívat i na týden první – 1. Masochisti hadr. A věnovat mu a těm následujícím (najdete je v rubrice Absurdistán) pár dní. Člověk nikdy neví, co mu které téma přinese – já už od prvního týdne zjišťuji, že do mého života zasahuje téma týdne dost výrazně :-) (Stačí se podívat na články, které uveřejňuji, v daném týdnu…)

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Absurdistán 2014 se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na 23. Nevděčníci jedni! (Absurdistán 2014)

  1. est napsal:

    Dobrá rada je začít sám u sebe. Nežádejte od druhých více, než jste schopna sama projevit.

    • avespasseri napsal:

      Nekritizovat druhé za to, co sama neumím, je základ mé tolerance. Můj manžel tvrdí, že jsem velmi, velmi tolerantní :-)))))
      Až jednou nebudu muset být takto tolerantní, tak alespoň budu vědět, jak těžké bylo se dostat ze stavu tolerance do stavu pochopení (a soucitu) :-))))

  2. Pingback: Jak neumřít hlady… | Žít je umění

  3. letitiatiba napsal:

    Ja to tak robím. Už… dosť dlho. A je to strašne fajn. Užívať si každú chvíľku – v radosti, vďačnosti… Aj keď niekedy sa zadarí aj čas na hnev, roztrpčenosť, sklamanie, alebo smútok za niečím… Ale dodatočne väčšinou nájdem aj v týchto chvíľach dôvod na vďačnosť. :)

    Radostný deň! Letitia.

  4. Pingback: Život s námi občas hraje krutou hru… | Žít je umění

  5. Pingback: Vzdorovitý červen | Žít je umění

  6. Pingback: Přijmete i sychravý deštivý podzim s láskou jako dar?? | Žít je umění

  7. Michal Nedorost napsal:

    Dobrý den, 17. rok objevuji , jak přijmout…….prosím o pomoc, děkuji

    • avespasseri napsal:

      Právě jsem dočetla knihu od Jeffa Fostera Nejhlubší přijetí. Doporučuju. Jeff je jeden ze známějších neduálních učitelů a v té knížce docela přístupně vysvětluje, proč máme problém přijímat, a co s tím. V současné době je to i moje téma, mám toho teď načteného víc a postupně to dávám do kupy. Různé úhly pohledu na to, proč je blbost vzdorovat tomu, co je, ať je to jakékoliv. Zásadní je pro to ale i osobní zkušenost. Prostě to někdy vyzkoušet a zjišťovat, co se skrývá za tou maskou Ega (které nechce přijmout, protože nemůže), a co se skrývá za tou maskou utrpení (které nechceme přijmout). Mně k mnoha osobním zážitkům pomohl desetidenní kurz vipassany, ale i spousta dalších okamžiků, kdy člověk zjistí, že když věci přijme tak, jak jsou, vše se promění. K dobrému. Čím víc člověk takových zkušeností má (čím víc si troufne jim otevírat), tím víc v přijetí (otevření) důvěřuje…

      • Michal Nedorost napsal:

        Děkuji, já s hypotezou souhlasím několik let. Havelkova afirmace přijetí mě o něco posunula no přijetí mám rozchozené velmi málo. A všichni co mluví o přijetí ho dle mě vždy měli a velmi obtížně naciťují, jak to u sebe realizují a jak to nějak naučit druhé. Zkouším půl roku meditovat, zatím nic nepřišlo.

        • avespasseri napsal:

          Nemyslím. Naopak myslím, že ti, co o přijetí píší, ho také neměli. Prožili léta, kdy odmítali a bojovali. Myslím, že je to totiž naprosto běžný přístup. Máme ho naprosto zažraný. Jde jen o to, že každý máme něco jiného, co nás vyvádí z míry natolik, že máme problém to přijmout. Já nad mnoha věcmi dokážu mávnout rukou, nad kterými druzí mávnout rukou nedokáží. Rozeznívá to v nich nějaké struny. Ale každý má něco, nějaké vnitřní zranění a nějakou představu a touhu, které se chytá, aby ji nemusel cítit. Něco, co prostě nedokáže přijmout. A podle mě ani není možné nikoho přijetí naučit. Není to jako naučit někoho anglicky. Není možné mu předložit slovíčka a gramatiku a říct mu „uč se a trénuj“. Maximálně se dá poukázat na to, že je to možné. Navést na to. Ale každý si tu svou cestičku pak musí najít sám. Odvážit se vlézt do toho ohně a nenechat se jím spálit. A to může trvat, než člověk v sobě najde to správné pochopení a tu správnou sílu a díky tomu i tu odvahu…

          • Michal Nedorost napsal:

            Děkuji, souhlas…je to elegantně projít krz ten odpor, zranění, komplex, méněcennost, stín, tak aby to z jedné strany člověk nevytěsnil nebo se na druhé straně s tím neztotožnil do role oběti. Děkuji moc za komunikaci. Já automaticky upadám do depresivního prožívání (tíha, tíseň, zacyklený odpor) v případě prožití méněcennosti, tedy to co je neslučitelné s nějakou rodiči, sám sebou, společností, kamarády neslučitelnou(„méněcennou“) cestou. Teď už vím, že to byl program zřejmě pro přežití v nějaké skupině s těmito názorovými stereotypy, to jak tohle vypustit (t.j.přijmout a pustit) a dát prostor pro aktuální prožitkový model objevuji i díky Vašim textům. :)

          • Michal Nedorost napsal:

            citace :“Odvážit se vlézt do toho ohně (t.j. jít krz) a nenechat se jím spálit.(nepadnout do role oběti sebe sama, zřejmě prožívání příslušející roli oběti)“

            • avespasseri napsal:

              Ono totiž máme obvykle dvě jen možnosti, jak reagovat – obětujeme buď sami sebe, nebo obětujeme ty druhé. Jeden z nich je „ten vůl“ (s prominutím) :-) Možná pomůže si uvědomit, že vlastně nic není doopravdy špatně a že tedy nemusím vinit vůbec nikoho. Nic nikdy totiž nemůže být dokonalé. Ani druzí, ani já. No a co?? :-)

          • Michal Nedorost napsal:

            Podle moji zkušenosti přijetí musí předcházet odztotožnění s myslí a možná i tělem, jak máš pozorovatele v mysli nebo těle, tak je přijetí těžké…jak pozorovatele posuneš do vědomí…do božství, do vesmíru, do nadjá, jde to líp….jakoby ten proces přijetí v sobě obsahoval i uvědomění…..a teď čeho? přesahu, že máme duši, že jsme božské bytosti, že nejsme jen mysl a tělo…nebo to má každý jinak právě podle toho svého odporu???

            • avespasseri napsal:

              I podle mojí. Netroufám si říct, že je to platí univerzálně, ale celkem tomu věřím. Nevidím jiný způsob, jak to udělat, než si uvědomit, že nic z toho, co nám přijde nepřijatelné, nám vlastně neublíží, protože nejsme mysl a nejsme tělo. Rupert Spira tvrdívá, že ono to nějakou dobu trvá, než se ten pocit oddělení, který skrze tělo vnímáme, rozpustí také.

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s