Chtěla jsem tento týden vnímat vděčnost a radost a život si užívat.
Chtěla jsem v tom úvodním článku i spoustu jiných věcí, ale najednou nedokážu to nepodmíněné přijetí nikde nalézt. Vyjít ven do světa je ale možná možné, i když člověk zrovna nejuchá radostí… možná právě proto by měl vyjít ven, aby alespoň někdo jiný mohl chvíli juchat nad jeho levostí…
Aby se pobavil tím, jak jsem si vyrazila užívat života, učit se něco nového… ale absolutně jsem v tom selhala.
Klidně se můžete pobavit na můj účet… mně to neublíží a Vám to udělá radost.
A pak to můžete jít zkusit taky, třeba pobavíte zas Vy někoho jiného :-)
Před nějakou dobou jsem mlsně v restauraci pokukovala po ostatních spolujedlících, kteří pojídali sushi. Všichni je jedli hůlkami a já si říkala, že bych na sushi měla ohromnou chuť, ale vím, že s těmi hůlkami mi to nejde.
Japonská učitelka mé dcery pak nedávno dávala na facebook obrázek, u kterého se skvělo velkými písmeny: Sushi ready for you.
Ha, ha… já bych si dala, říkala jsem si, ale…
A pak přišla poslední hodina čchi-kungu a s naším hlavním instruktorem jsme vyrazili hodnotit uplynulý rok na večeři. Prý jestli mi nevadí zajít na sushi.
Tak to bychom měli ten vděk a tu radost :-))
Teď ještě tu zábavu.
Podám to stručně:
– ne, opravdu ani zkušený učitel nenaučí „leváka“ jíst hůlkami… to Vám mohu potvrdit :-)
Měla jsem sto chutí kousky napichovat. Případně jsem si nenápadně pomáhala druhou rukou. A vůbec… tak mě tak napadá, že jsem to vůbec všechno měla sníst rukama.
Ruce jsou totiž příbor králů, jak jsem kdesi slyšela :-)))
Žít je umění 
Manžel je levák a teď si nedokážu vybavit, ve které ruce drží hůlky… a vždycky se jimi bez problémů najedl. Možná je ale drží opravdu v pravé.. :-D No chtěla bych Tě vidět :-D
Byla to celkově velmi zábavná večeře, pobavil by se každý, kdo by to viděl :-))) Jinak levák jsem myslela jako levák, ne jako levák :-))) Tedy levák jako absolutní nešika :-))
Aha 😄 já na všechno skočím 😄😄😄
můj táta jedl hůlkama, když to ještě nebylo cool a in :D (nemá rád kovový příbor), tak jsem se to tak nějak naučila od něj v dětství… ale jinak taky teda nejraději jím rukama…
To jsem slyšela, že tuším makrobiotici celkově dávají přednost dřevěnému nádobí i příborům.
Já se tedy na Srí Lance najíst rukama moc neuměla, ale jinak klidně i brambory a vůbec co jde. Není nad příbor králů :-)
přesně tak :)
já bych jedla rukama klidně všechno, kdyby to šlo… :D
A tu rýži jsi už zkoušela???
jasne :) musi to byt ale ta lepiva…
Myslela jsem rukama :-)) Ale to jsi možná pochopila :-) A jak?? Mně to moc nešlo. Budila jsem u srílanďanů vždycky shovívavé úsměvy, oni jsou v tom nabírání kari velmi zruční :-)) Asi jsem fakt „levák“ :-))))
jj, ta nelepiva by nesla… musis jako prstama udelat jeste v misce s ryzi takovou kulicku, nebo spis homoli, tak akorat do pusy… a pak to jde rychle i namocit do kari… :)
K čertu s rýží, co tak krupicovou kaši?
Bleeeeee :-) Ne, já vím, že takhle se o jídle nemluví. Když já mám kaši ráda jedině bramborovou… jinak si asi připadám jak bezzubá babička :-))) Ale dcera ji miluje… ale rukama ji nejí :-))))
:))))) hezký, fakt. Leváci jí hůlkama jako praváci – buď to umí nebo ne :DDD PS: nebuďte smutná, např. Thaici i Vietnamci dávají dětem normálně lžíci … A taky příborem králů nikoho neurazíte …
Dávají? To jsem nevěděla. Uvážím-li, jak těžké je pro děti naučit se jíst i normálním příborem, chtěla bych vidět, jak se učí jíst Japonci hůlkami (a kdy se to naučí). Budu se muset zeptat té naší baletní paní učitelky. Nebo Domovnice :-)))))
joo, Domovnice je dobrý nápad :D jinak – rukama se dá klidně jíst i ta rýže, protože je – podle našich „měřítek“ (co my o tom víme..) převařená – právě proto, aby se nedrolila – po zrníčku by to jeden hůlkama nenabral. Rukama jedí taky, né že né :)) (takže byste vlastně mohla použít postup jako u pilafu) ..
Jsem levák, ale v klidu – sushi není pro mě :D Ale jinak jsem taky pro ruce a těžko můžu u svých dětí vyžadovat používání příboru, když prostě občas sama hrábnu do talířku rukama. Teď jen jak je naučit, že „tema špinavýma prackama nemajú na nic šahat“ :D
Tak, to bych přes ně asi také dostala, mě třeba rozčilují má vnoučata, když jí příborem husu, tedy, drůbež vůbec a potom ty nechutné řeči o tom, jak je odporné, když si ušpiní při jídle ruce? Také říkám ruce jsou příbor králů a kosti házejte pod stůl psům, mí vnuci jsou nesnesitelní puritáni, je to dobou?
A já mám pořád sto chutí ty kosti z okna našemu psovi u našich házet… ale když prý jezevčíkům kosti nedělají dobře. Ach jo :-)
Proč se rozčilovat… nevědí, oč přicházejí… třeba na to někdy přijdou. A třeba ne a budou dál zápasit s drůbeží příborem. Když se jim chce :-))))))
Dbá-li člověk na formu více, nežli na to co dává životu jiskru, pokřiví si charakter? Asi jsi mně dobře nerozuměla, já v tom tvém vyprávění viděla spíše jinotaj, nežli vyprávění o večírku?
To je zcela jistě pravda, že když člověk dbá na formu víc než na to, co dává životu jiskru…atd. Naprostá pravda. Řekla bych, že tento jinotaj mi unikl :-) Tenhle článek byl spíš vyprávěním o večírku než jinotajem (měla jsem dojem, že je to tu třeba čas od času trochu odlehčit), ale za vším se vždycky nějaký symbol najít dá… symbolika toho večírku ale byla trochu jiná, nicméně blogově nepřenositelná. Ale ostatně symbol je od toho symbol, že je sice stále stejný, ale každý si v něm může nalézt to, co v něm rezonuje :-))))
:-))) Jajaj, ta moje ještě taky nepochopila, že se špinavýma rukama se nejí. Ale možná právě proto má velmi slušnou imunitu :-))
To ne, já myslela to, že nesmí sahat rukama špinavýma od jídla na nábytek a všecko kolem, aby to pak maminka nemusela všecko pořád pucovat. Imunitu budujeme taky zdatně, jen což :D
Aha… tak to je jak s tím leváctvím :-)))))
Pingback: Dejte hůlky dětem… | Žít je umění