Nesnáším vysvědčení…

Asi by se mnou souhlasila spousta dětí. Kdysi, když jsem dělala kurz telefonické krizové intervence, slýchávala jsem o tom kvantu dětí, které na linku volají právě kolem vysvědčení. Jako by rodiče již dávno nevěděli, jaké známky děti donesou, a ty své proslovy (v nejlepším případě) si nechávají sadisticky až na tenhle „slavnostní“ den . Nebo že by jim to bylo celý rok fuk???

Ale mně nejde ani tak o ta čísílka na papíře (Citečku, pejsku náš starý milený, ty jediný jsi věděl, co se patří dělat s pololetním vysvědčením… trochu si s ním v tlamě pohrát a trochu potrhat…), jako o ten samotný inkriminovaný poslední školní den.

Protože jako matka prvňačky s velmi černými vzpomínkami na svá vlastní školní léta (a to jsem bývala premiantka třídy) s tímto dnem teď úporně bojuju.

Tchýně se asi začala lekat, protože začala organizovat nakupování bonboniér a květin paní učitelce a vychovatelce v družině. Když jsem jí volala, že květinu pro paní učitelku už mám, neustále nadšeně hovořila o těch orchidejích, které viděla v obchodě, a jestli je třeba nemá koupit. Proboha komu ještě???? Že bych si sledovala vadnoucí kytku u sebe doma???

Sama učím pár dětí školou povinných. Květina, pravda, potěší. Ale když jich dostanete pět? A co když jste třídní na základce a dostanete těch květin přes dvacet???? Tchýně nad mou nechutí kupovat obyčejnou řezanou kytku jen zděšeně kroutila hlavou… ale vždyť to VŠICHNI KUPUJÍ!!

Při povídání s kamarádkou se ukázalo, že ne všichni to kupují. Dají se věnovat i jiné věci, nebo květiny hrnkové. Ta naše učitelka si určitě nějaký ten dárek za to, že s těmi našimi dětmi vydržela, zaslouží, vůbec si na ni nemůžu stěžovat.

Navíc ze mně asi mluvil ten ostentativní pocit, že vlastně o žádný významný den nejde. Proboha, dostanou nějaký kus papíru. A co?????

A přitom už děti tak ve třetí třídě vidí v tomto dnu konečně okamžik, kdy budou mít od učení klid. Co to je?? Já se něco učím pořád a představa, že bych měla mít od studia klid, mě spíš děsí, než rozradostňuje? No jasně, kdyby mě každý za všechny mé chyby hned známkoval, asi bych se tvářila jinak…  

Už mladší děti pochopily, že to nejlepší na škole – tedy pokud mají štěstí a nesetkají se se šikanou – jsou kamarádi. Známky je zajímají jen do té míry, do jaké z nich kouká nějaký dárek od rodičů….

A na to mám svou dceru vyšňořit a vyslat, aby si převzala hodnocení?

Mám k tomu stejně ambivalentní pocit, jako k promocím.

Kdyby je bývali nechtěli vidět mí rodiče, vyhnula bych se jim z dálky. Trapné potřásání tlapou, nedej bože občas někomu i zahrají fanfáry, když dostane červený diplom. Proboha, já bych se hanbou propadla a než slyšet fanfáry, tak bych radši snad propadla úplně.

Bohužel jsem nikdy neměla tu odvahu jim to všechno říct do očí… a to se mi to tady anonymně vykřikuje do éteru: „Nesnáším vysvědčení, nesnáším tu slavnostní hru na poklepávání jedněm na rameno a ponižování těch druhých.“

Možná, že kdybych tenkrát odmítla přednést závěrečnou řeč při předávání maturitních vysvědčení na Národním výboru, možná, že kdybych tenkrát udělala to, o čem jsem dumala, když jsem stoupala po schodech do sálu a říkala si, že musím všem svými slovy ukázat, jaká fraška to všechno je… možná bych dnes neměla takovou potřebu tomuhle dnu tak vzdorovat.

A očkovat tímto svým vzdorem jednou i vlastní dceru. Naštěstí ta můj přístup zatím nevnímá, protože o té frašce opět nahlas nemluvím….

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

23 reakcí na Nesnáším vysvědčení…

  1. Sedmi napsal:

    souhlas… já teda nesnáším obecně jakoukoliv kašpariádu tohoto typu… ale mlčky se toho účastním pořád dokola, protože to tak prostě je… rituály smyslu zbavené… prázdné a povrchní… a tak… víc nestíhám psát

    • avespasseri napsal:

      Právě, za prvé je možné říct, že ty rituály jsou prázdné. Je to jak s Vánoci, Velikonoci. Máme rituál, cosi oslavujeme, ale nejen že je ten rituál možná prázdný, on, v tom horším případě, je naplněný něčím, co nemá žádnou hodnotu (materiálno, egoično atd. atd.). No, tak mě napadá, že se vlastně nemáme čemu divit…
      Vzpomínám ale na jednu svou učitelku – doktorandku, která se podivovala nad tím, proč tolik lidí ty promoce nesnáší. Ona v tom rituálu vnímala hloubku a tak jej prožívala. A o to asi jde. Najít si tam tu hloubku a tu prožívat. Když už tam tedy člověk jde. To jsem tenkrát v tom svém vzdoru neudělala. A tak bych měla asi udělat to, co jsem si vlastně říkala: najít nějaký obsah tohoto rituálu, za kterým bych mohla stát. Něco jako to, co jsme dělávali s mými rodiči: nikdy jsem nedostávala dárky za vysvědčení, ale na konci roku jsme vždycky chodívali kolem Labe do restaurace na pstruha. Těšívala jsem se na tu procházku, na to povídání si, na tu rybu…. A hledám nějaký náš rituál. A možná jsem ho i našla :-) Ačkoliv ten tentokrát nezávisí jen na mě…

      • Sedmi napsal:

        to je fajn napad s tim vysvedcenim… akorat moje mamka se uz predem ptala, jestli May v nulte tride dostane nejake vysvedceni, ze by ji dala odmenu … :( no byla dost zklamana, kdyz jsem ji rekla, ze az do pate tridy nejen nebude vysvedceni, ale ani znamky :D teda ve svedsku…

        • avespasseri napsal:

          Ajajaj. O odměně za známky si pamatuju jeden krásný příklad, který nám dávali Kopřivovi na kurzu RaR. O onom výzkumu, ze kterého vzešel závěr, že pokud děti odměňujeme za to, co dělají, přestanou to dělat :-)) Zatímco pokud to dělají bez odměn, tak to dělají dobrovolně i ve svém volném čase.
          My nebudeme mít známky do třetí třídy. A do páte pak z výchov. Byla tedy mezi dětmi, se kterými jsme slavily konec školního roku, jediná… jen ještě jeden klučina měl ke známkám i ústní hodnocení.
          A tak ta moje může chodit jen, že má samé jedničky… jako číslo oběda :-))))
          Zaslechla jsem jednu maminku, jak po telefonu říká: hlavně aby jí nebylo líto, že ostatní mají známky, a ona ne. ????? Nemělo by to být spíš naopak? A nemělo by se to spíš chápat naopak? Že ostatním dětem by mělo být líto, že nemají ústní hodnocení, ale jen pár čísel na papíře? Ta moje má vysvědčení dvě – pololetní a závěrečné. Obě popsané na dvě stránky :-))))

          • Sedmi napsal:

            tak to jste meli kliku na skolu, ze to tam jde takhle domluvit…

            • avespasseri napsal:

              Nejbližší škola :-) Paní ředitelka má v oblibě alternativy a propašovává je i do běžných tříd. Jinak si tam kromě dvou běžných tříd opečovává jednu Montessori třídu, od letošního roku i od druhého stupně. Ale tam jsem já nechtěla. Ono bylo prý i docela těžké se tam dostat :-)

  2. est napsal:

    Koukám, ještě dlouhá cesta k vlastnímu nitru vás čeká :)
    Přijmi vše, co nemůžeš změnit, co můžeš, změň.

    • avespasseri napsal:

      Zrovna nedávno jsem říkala svému učiteli, jak moc mě vzteká, když mě druzí podceňují :-)) Ale máte pravdu, když ke všemu budu přistupovat se vzdorem, tak se můžu vztekat do libosti a bude mi to houby platné a ta cesta bude velmi dlouhá :-) Přijímat je to největší umění.

      • est napsal:

        To přece není váš problém (že vás podceňují), ať si myslí co chtějí (stejně to tak dělají :)

        • avespasseri napsal:

          Já vím… to mi bylo také řečeno :-))))
          A je to pravda :-))
          Nakonec jsem došla k názoru, že je opravdu absurdní nepřijímat to, že Vás někdo nepřijímá :-)))))))

          • est napsal:

            Vy byste to i přijala, a zcela snadno, jen instinktivní mysl, ego, se cítí poníženo.
            Z toho ten hněv. Ne-re-a-go-vat :)

            • avespasseri napsal:

              To bude má mantra :-))))))
              Nehodnotit, nestěžovat si, nepřemýšlet… okouknout a nechat jít. Ať si to jde, kam chce, mně se to ve skutečnosti netýká :-))

  3. jolana88 napsal:

    proč o tom nahlas nemluvíte?

    • jolana88 napsal:

      koukám, že mi „odešla“ půlka … další otázka zněla – proč to vidět jako „konec“ učení? proč ne jako ukončený stupínek, otevření nových obzorů? (dalšího ročníku?) .. proč se stydět – ad červený diplom? – nikdo ostatním přeci nebránil mít jej taky.. PS: pokud děti vyšších tříd zajímají známky jakožto „dárkovné“ – je někde chyba – a ony na ni šeredně doplatí ..

      • avespasseri napsal:

        Ty děti, které konec školního roku vnímají ne jako konec učení ale jako otevření nových obzorů, ty mají co slavit. Pamatuju, jak jsem se na konci školního roku nejvíc těšila na vracení starých učebnic a hlavně na ty nové… a hned jsem v nich zvědavě listovala. Ale byla jsem exot, který to tak vnímal. Dnes asi hodně záleží na dětech a škole a rodičích, jak děti ke vzdělávání a škole a závěru školního roku přistupují.
        Co se červeného diplomu týká… mně na těch fanfárách vadí to, že se z červeného diplomu dělá takový tyátr. Proč vynášet jedny nad druhé? Co my víme, proč ti druzí červený diplom nemají – nejsou tak chytří (genetika), nebo prostě neměli tolik času a motivace (ale za to člověk také ne vždy může). A navíc… já si myslím, že člověka šlechtí skromnost… spojená se sebedůvěrou. Fanfáry jdou proti tomu. Vzdělávání podle mě není olympiáda – kdo nejdál, nejvýš a nejrychleji – s tím, že na závěr si hrdě stoupne na stupně vítězů a vyslechne si hymnu.

        • jolana88 napsal:

          vyděsila jste mě – socialistický šedoprůměrnost je zakořeněna víc než jsem myslela :( Mám raději staré „komu čest, tomu čest“ … ad) neměli motivaci – byli se snad na škole ohřát, aby vymysleli, co dál se životem? jo – projevy a znalosti drtivého množství dnešních „vš“ tomu odpovídají – zbytečně vyhozené státní peníze. Skromnost je jistě hezká věc – vocamcaď pocamcaď. Proč se nehlásit k tomu, že něco umím (nejen hlavou – i rukama)? To není skromnost, ale hloupost – a za tu se platí. Nemohou se pak divit, že na „vysněných“ místech sedí někdo jiný .. Každý má znát svou cenu, slabé a silné stránky, což Vám tedy btw. řekně každý personalista – a svoji motivaci.

          • avespasseri napsal:

            Červený diplom vypovídá o výsledcích zkoušek. Výsledky zkoušek často nevypovídají tolik o studentovi, ale o otázkách, které dostal, o vztahu, který má ke zkoušejícímu, o shodě jejich názorů a schopnosti argumentovat (případně naslouchat argumentaci u obou zúčastněných), ale také o tom, jak se zrovna kdo vyspal, v jakém období tu zkoušku skládal (rozcházel se s přítelem, zemřel mu pes, pohádal se doma s rodiči, bolel ho zub). Nemusí jít o motivaci ke studiu (která je, pravda, v případě spousty dnešních studentů mizerná), ale o motivaci k přípravě k té dané zkoušce. Ono také spousta zkoušek je jen pro-forma… učí se tam věci ne zrovna k něčemu dobré. Červený diplom pak může svědčit o spoustě pozitivních vlastností toho dotyčného, ale také prostě a jednoduše o jeho ochotě lovit jedničky či áčka… a to už jsem zažila na vlastní kůži a děkuji nechci. Proto mi celá ta šaškaráda s vysvědčeními a známkami a vynášení červených diplomů a samých přijde praštěná. Někdy má větší hodnotu dvojka, za kterou se skrývá hlad po vědění a chyby, ze kterých se člověk poučil, než jednička, za kterou je jen bystrý mozek.
            Hlásit se k tomu, co umím, být na to hrdý, ano. Všema deseti jsem pro. Skromností nemyslím sedni si děvče v koutku a předstírej, že ostatní jsou lepší než ty. Skromností myslím nemyslet si, že jsem snědl mozek Einsteina, že si zasloužím ovace a vynášení do nebes. Já na ty své jedničky hrdá nejsem (to spíš na ty dvojky a trojky, které jsem kdy ze zkoušení dostala a které mě někam posunuly… protože člověk se nejvíc učí chybami, nejvíc se učí, když zjistí, že najednou dal učitel latku mnohem výš než obvykle a vy se musíte snažit ji přeskočit, desetkrát selžete a nakonec se Vám to podaří… na ta selhání a na ten konečný úspěch jsem hrdá, ale na přeskočení laťky za jedna napoprvé rozhodně ne)… a obávám se, že spousta těch, co dostala červený diplom, také nemají nač být hrdí… čest těm výjimkám.

            • jolana88 napsal:

              „..myslím nemyslet si, že si zasloužím ovace a vynášení do nebes“ – přijmout chválu – zvl. když si ji zasloužíte je vzpruha pro duši :) PS: pamatuji dobu, kdy „umět se chválit – a samozřejmě přijímat pochvaly“ se prostě nenosilo. Nebylo v modě – hlavně nebylo žádané. Dlouho jsem se toho stigmatu nemohla zbavit.

              • avespasseri napsal:

                A to zase jo… já se chválím ráda a ráda chválu vyslechnu. Chválená jsem bývala často. Možná až moc často, takže to pro mě ztratilo ten punc výjimečnosti. Ale stoupnout si na piedestal a naslouchat fanfárám a jásání davů, to fakt nemusím :-))))

    • avespasseri napsal:

      Toť otázka. Tenkrát jsem asi nechtěla píchat do vosího hnízda. Proč se bouřit i navenek, když to nikam nevede, stačí, že se bouřím uvnitř. I dnes mám asi dojem, že by to byly plané výkřiky, protože na ně nikdo moc neslyší. U mé dcery vnímám, že je jí tohle ještě fuk, že o škole uvažuje zatím nezkaženě a tak proč jí motat hlavu. A tak má est pravdu… proč se bouřit uvnitř, když člověk navenek nic nedělá. A tak se zatím bouřím aspoň na blogu… to je už úspěch :-))))) Začít o tom mluvit, začít o tom přemýšlet… a třeba někdy, za padesát let, o tom bude přemýšlet už tolik lidí, že se na takovéhle šarády buď vyprdnou, nebo je naplní opravdovým obsahem :-)

  4. annapos napsal:

    Ó, jak jsme různí, tak krásná je letní rozkvetlá louka.

    A tak někdo holky, jiný vdolky rád mívá,
    na ritus se jeden mračí, druhý usmívá,
    pod lavici hlavu strká, ten kdo důvod má,
    nebojí se, hrdě kráčí, kdo jedničky nosívá.

    Nepamatuji se že by někdo doma říkal, ukaž jaké máš vysvědčení, strkala jsem ho mamince a tatínkovi pod nos násilím, on na to jaksi nebyl čas nikdy, a tak jsem dodnes nevzdělána, dárky jsem dostávala nečekaně a až potom bylo řečeno za co. Moc jsem se snažila, jako přes kopírák, napodobit své rodiče u svých dětí a zase na to nebyl čas, doba se změnila a u svých vnuků to byl rituál, dost neoblíbený, dort, chlebíčky, dárky, nějaké kapesné na prázdniny, ne, nestáli o to, přesně, jak to popisuješ avi. Cítíc to při každé té rituální, plnoletostní, maturitní, promoční a dalších slávách, jak se pro náš plezír obětují, dnes již, kašlu na ně, dám jim obálku a sbohem smutku……… Oslavit cokoliv a to, že máme doma „GÉNIE„ , chceme my, ne oni?

    • avespasseri napsal:

      To jsi celkem vystihla… teprve teď chápu, že ten pocit, že jsou pro nás důležití géniové a ne prostě lidi, s tebou vlastně sdílím :-)))))

  5. letitiatiba napsal:

    Zapremýšľala som, ako som to mala onehdy ja. Myslím, že som sa na koniec roka tešila preto, že namiesto učenia sa presných nanútených poučiek z učebníc (naspamäť) kvôli známkam, sa môžem dva mesiace učiť slobodne to, čo ma zaujíma. Z kníh, ktoré ma zaujímajú. Z prírody, kde môžem nerušene tráviť čas. A pod.
    Ale výmena učebníc tiež mala niečo do seba. Staré (až moc známe a poškvrnené spomienkami na stres zo skúšania a pod.) odovzdať. A očakávať, čo bude v tých nový. Očakávanie niečoho nového – listovať si v učebnici a rozmýšľať aké to bude, keď sa budeme toto učiť. Prípadne si časť prečítať hneď, ak ma zaujala. :)

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s