O učitelích…

Před časem jsem tu psala eulogii na svou matku . S koncem školního roku by možná stálo za to sepsat takovou menší eulogii (neboli chvalozpěv) na učitele.

Protože ne všichni učitelé jsou monstra, která místo výuky a výchovy, což je podle pedagogických teorií jejich úkolem, spíš otesávají děti k obrazu jednotného dokonalého občana.

Opravdoví Učitelé s velkým U existují, existovali i v té naší komunistické minulosti, kdy se člověk ve škole bál říct upřímnější slovo, a pevně věřím, že existovat budou i nadále. Holt je to všechno prostě o lidech.

Nemohu, bohužel, říct, že bych ve škole narazila na superučitele, nicméně je pár učitelů na které velmi ráda vzpomínám a to z různých důvodů.

  1. Protože mi svůj předmět neznechutila

Má angličtinářka z gymplu. Většina učitelů byla tak strašně akčních, pořád do nás hustili nějaké informace, zkoušeli nás z nich (z faktů, ne ze souvislostí) a já jsem se jako poslušná jedničkářka snažila, abych se naučila na písemku a pak jsem to zase pěkně všechno zapomněla. Paměť jsem mívala dobrou, před opakováním nebyl problém si toho zopakovat o něco víc. A pak to zas pěkně všechno zapomenout. Naše angličtinářka byla ale krásně laxní. Pouštěla nám Beatles, povídala si s námi… a já se angličtinu učila doma, protože mě to bavilo, psala jsem si s kamarády ze Západu a četla si anglické knížky. A během písemek jsem ostatním nešťastníkům, kteří si naopak mohou stěžovat, že je nic nenaučila, vydatně pomáhala :-) Krásný příklad toho, jak je všechno velmi individuální a jak to, co pro jednoho může být požehnáním, může být pro druhého morem…

2. Protože jsem díky němu přežila 3 roky gymplu

O pedagogických schopnostech tohoto učitele nemohu říct vůbec nic, protože nebyly vůbec důležité. Důležitý byl on :-) Skutečnost, že se ve druháku objevil mladý matikář, který měl tu drzost nevěřit mladé premiantce, že neopisuje od své sousedky, mě dost zaskočila. Zamilovala jsem se do něj platonicky raz dva. Matika mě bavila odjakživa, už na základce, ale řeknu Vám, tak jsem se nikdy na žádné hodiny netěšila, jak na ty jeho. A žádný jiný předmět mě nebavil jak ten jeho. Gympl byl pro mě jinak utrpení, dokonce to bylo pro mě tak těžké období, že jsem uvažovala i o sebevraždě (tedy v čistě teoretické rovině). Přišlo mi, že ten život nemá vůbec žádný smysl. Od té doby, co se tam zjevil on, jsem se do té příšerné otravné školy těšila. Nenápadně jsem se procházela po chodbách, když měl službu. Kamarádku jsem doprovázela na konzultace (takové to holčičí pojď tam se mnou, já tam sama nepůjdu mi přišlo najednou velmi vhod) a když s námi jel jako dozor i na chmel, byla jsem šťastná jak blecha. Názorný příklad toho, jaké divy umí láska – učivo získá osobní nádech, vzbudí nadšení a ochraňuje před černočernými myšlenkami.

3. Protože díky němu jsem objevila krásy fyziky a matiky

V jeho případě lze zcela jistě hovořit o pedagogickém umění. Potkala jsem ho již na základce. Učil nás učit se. Učil nás, že známky nejsou důležité. Učil nás být aktivní. Učil nás přemýšlet. Má matka kdysi přišla se smíchem z rodičovského sdružení, že prý pan učitel říkal, že budu cedit krev.  A opravdu. Hlídal si mě, byl na mě náročný, nestrpěl, když jsem něco dělala jen na půl. Nestrpěl, když jsem napovídala druhým, ale sama tu ruku nezvedla. Chtěl po mě víc než po ostatních, chtěl po mě, abych se učila, ačkoliv to vypadalo, že toho vím ažaž. Dělal pravý opak toho, co dělali ostatní učitelé, kteří byli spokojení, že mají ve třídě někoho, kdo „umí“. On se nespokojil s tím, že si mě odfajfkoval jako zpracovaný produkt na horní hranici průměru, on chtěl, abych byla taková, jaká mohu být. Ne taková, jaká škole stačím. A mně to už tenkrát na základce velmi imponovalo a měla jsem ho za to ráda. Protože už v první třídě jsem si představovala, že jednou budu chodit do speciální školy se speciálním individuálním přístupem. A on byl takové první zjevení téhle školy.

Dnes, po tolika letech, zažívám další zjevení téhle své touhy a velmi si ho užívám, ačkoliv někdy (ne, téměř pořád :-)) také cedím krev a překonávám své hranice. Role učitele je velmi důležitá. Je to člověk, který k Vám přistupuje jako k lidské bytosti, jejíž potenciál je možné probudit. Váš vlastní potenciál, ne něco, co si představuje, že byste měli být nebo dělat. Pokud je to ještě navíc člověk, který pro Vás představuje přirozenou autoritu, protože vidíte, že sám umí to, co Vás učí, a dokáže Vám poradit, když si nevíte rady, povzbudit, popostrčit, otevřít oči, pak máte ohromné štěstí, protože nejlepším učitelem je člověk a lidský vztah, ať už si vývojáři různých e-kurzů myslí, co chtějí…

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice DĚTI - ROZVOJ OSOBNOSTI, Uncategorized se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na O učitelích…

  1. annapos napsal:

    Dnes také cítím nějak víc, co bylo v mém školou daném životě zásadní, co bylo zásadní ve škole mých dětí a co vnuků, rozdíly jsou hlavně v lidech a každý, jak jsme jiný, máme jiný přístup a náhled generačně? Nevím, jak to ve školách dnes chodí, vím jen, že moje vnoučata se velice a po nocích dřeli a že nároky a ctižádost, jsou dnes obrovské, já si nevím jako babička rady s tím, jestli je to dobře, nebo špatně? A jestli dnešní, musím to tak nazvat „převzdělanost„ nevede spíše k tomu, že je prací, tedy tou prostou, ne intelektuální, tak trochu opovrhováno?

    Mám pár vzpomínek a ty by mohly patřit do pohádek, nebo starých kýčových románů, potkala jsem i učitele b.by, v té éře komunistické, jak říkáš, ti ale již učili moje děti? Dobrý večer avi a hezkou neděli.

    • avespasseri napsal:

      Já myslím, že tou prostou neintelektuální prací bylo vždycky v určitém slova smyslu opovrhováno. Každý měl vždycky touhu mít ty dobré známky a mít tu maturitu, aby se nemusel „dřít“. Jenže ono to bylo vždycky nespravedlivé, protože každému je dáno něco jiného, někomu lepší hlava, jinému lepší ruce. Dnes je to jen vyhnáno do extrému… tak snad si tu absurdnost v tom extrému konečně všichni pěkně uvědomí….
      Ale třeba jedna moje kamarádka se vzdala kariéry právničky a šije krásné patchworky :-)) Hlavně matky na mateřské najednou objevují, že ta manuální práce má také něco do sebe :-))))

  2. jolana88 napsal:

    každému bych přála, aby těch učitelů napočítal víc (osobně min. sedm). .. taky konstatuji, že dřívě mít „vzdělání“ znamenalo opravdu něco umět – dnes může studovat takřka každý, za mě bohužel – a je to znát :(((( blýskání na časy vidím v podpoře právě „manuálních“ oborů –

    • avespasseri napsal:

      Taky mě to mrzí… ale alespoň mohu říct, že jsem téměř nepotkala opravdu příšerného učitele. Byl to většinou takový průměr, dělali si svou práci, ani o ťuk víc. Většinou to byli osobnostně slušní lidé. Možná bych mohla do seznamu přihodit ještě dvě učitelky z gymnázia.

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s