Vzdorovitý červen

Když tak procházím tématy uplynulého měsíce, musím se smát. Vzdor, vzdor a vzdor. Z různých úhlů pohledu. Člověk si nejspíš najde spoustu důvodů, proč vzdorovat…

Přijímat věci takové, jaké jsou, nás ve škole bohužel neučili. Přemýšlet, poslouchat, přizpůsobit se, to ano. Dělat to, co musíme, ale bez radosti, beze smyslu, bez snahy překonávat to „se mi nechce“ jinak než kvůli známkám, zvnějšku. Ale přijímat věci, tak jak jsou (ve smyslu nezavírat před nimi oči) a radovat se?? Necouvat a neutíkat před tím, co se nám zdá těžké? Nesoudit to jako těžké? Najít v tom třeba i dar… třeba i lekci z toho stát si za svým, nacházet vnitřní motivaci aj. ?

A tak ty oči zavíráme, uvnitř se vztekáme a nadáváme, ale tu sílu vykročit a něco udělat nemáme… co kdyby nás někdo klepl přes ruku a poslal pěkně zpátky do lavice?? Jsme jak ten pštros, který podle rčení (nepravdivého) radši vyděšeně schová hlavu do písku a doufá, že ono se to nějak…

Jenže ono je potřeba se naopak smířit s tím, že jsou věci, před kterými není kam utéct, a že jediná správná cesta je ta, které se bojíme jak čert kříže. Přijmout do domu toho otravného souseda, který se k nám pořád dobývá a se kterým bychom se radši nepotkali, ale ne proto, abychom ho pěkně v závětří zamordovali, ale abychom ho – konečně – bez souzení vyslechli. I když nám přijde, že toho po nás život žádá až moc. A přestat pořád utíkat do hlavy a přemýšlet a přemýšlet… až nás ten rozum úplně připraví o jasnost.

A nejen toho souseda nesoudit a přijmout… ale ještě mu nabídnout skleničku a tu společnou jízdu s ním pořádně zapít :-) Nechovat se k životu jako nevděčník, ale užívat si tu hru, kterou s námi hraje, i když se nám někdy může zdát opravdu krutá. Ale ačkoliv ta cesta z výšin dolů může být hodně prudká, na tobogánu nám to nevadí, že? Tam ještě vískáme radostí a vzrušením.

A přitom nám život někdy prostě ukazuje to, co nejvíc potřebujeme, jen nás vyzývá, abychom naplnění těch potřeb nehledali u věcí a lidí, ale sami v sobě. Protože v hloubi duše beztak nejvíc toužíme po štěstí a spokojenosti. Nepodmíněné. Ničím a nikým. A život nám přesně tuhle cestu s radostí každou vteřinou nabízí…

A my se ještě kaboníme…

A bouříme se. A přitom odpor, ten vnitřní konflikt, je marný. A vysilující. A přitom tak často není ve skutečnosti čeho se bát a po čem toužit.

Jen my to s tou hlavou v písku nevidíme…

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Bilance se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Vzdorovitý červen

  1. Sedmi napsal:

    jo… to si tak clovek naplanuje neco a ono to nakonec konci uplne jinak a jinde… ale ja uz jsem zvykla :D i kdyz teda letos to docela stoji za to so far…

  2. Pingback: Co přinesl rok 2014? (má cesta z Absurdistánu) | Žít je umění

Chcete něco říct? Prosím. Líbilo se? Hej, potěší mě, když to budu vědět :-) Like :-) Líbilo se strašně moc? Sdílejte, lidi, sdílejte! Díky!

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s