(photo credit: Rotatebot)
Tak co, jak jste na tom byli tenhle týden??
Zaskočil Vás strach z něčeho? Třeba z toho, že dítě spadne z nafukovacího hradu? (Zaslechla jsem včera jednu maminku, která se trochu děsila… nicméně nechala dítě, ať si to vyzkouší… a pak zjistila, že má dcerku velmi šikovnou a nebojácnou :-))
Nebo jste se báli sami o sebe? Že něco nezvládnete? Že něco bude moc těžké, nad Vaše síly? A jak to dopadlo??
A co vztek? Naštval Vás někdo? Nebo něco? A jak dopadlo tohle? (Doufám, že všichni žijí a ještě se s Vámi baví :-)).
Byli jste spokojení s tím, co Vám život (nebo prostě někdo hmatatelný) přinesl, nebo jste otráveně seděli a pořád se dožadovali pozornosti (jak dnes moje dcera). Nebo jste prostě chtěli, aby bylo všechno úplně jinak?
Jak jste na tom tedy byli? Byli jste víc v myšlenkách, nebo víc ve svých smyslech (zrak, sluch, hmat… nebo třeba chuť, mňam, mňam?)?? Víc ve svých emocích (strach, vztek, nespokojenost), nebo víc ve stavu klidu a soucitu a pochopení vůči sobě i druhým?? Víc napjatí a naježení, nebo uvolnění a usměvaví??
Těžko říct, že? I mé emoce nabývaly různých podob z různých důvodů, jednou smutek, jednou radost. Jednou nespokojenost, podruhé klid z pochopení faktu, že se vlastně nic špatného neděje…. případně jak moc se ve skutečnosti děje, i když to může být na první „pocit“ docela nepříjemné :-)
Objevila jsem pár pěkných knížek na tohle téma (třeba Radost ze života od Yongey Mingyur Rinpočheho), a přestože zjišťuju, že už mě číst moc nebaví, hltám je a cítím, že mě silně inspirují a motivují a že některé věci také mnohem lépe chápu.
Takže já bych to viděla na nulu…. no, řekněte, kdy o sobě můžete s radostným pocitem říct, že jste nula??
Žít je umění 
neměla byste jiný výraz než „nula“? Zkuste si tak říct nahlas, vícekrát … je to nepříjemné (aj pro mozek (nás) nebezpečné)
Chápu… kdo by chtěl slyšet, že je nula?? :-) Ale tohle je radostná nula, čistě matematická, není nutné ji spojovat se všemi dalšími konotacemi. I když i to je možné… neduální učení dělají právě to, že Vás vedou k uvědomění, že nejste nic (minimálně nic z toho, co si myslíme) :-)) Když se toho člověk přestane bát, je to velmi osvobozující :-)))
ale ano, tohle chápu – ale mozku to nevysvětlíte… Prostě mu podobné výrazy „nedělají“ dobře ani kdybyste k nim nakreslila podtrženou hvězdičku…
Mozek si musí zvyknout :-))))) Když mu budu hodně dlouho vykládat, že černá je bílá, třeba si zvykne :-))
Tohle je pravý opak pozitivního myšlení :-)))))
Ne, já taky chápu, co chcete říct…. je lepší se držet toho, co mozek zvládá, než riskovat, že to nezvládne…
Kdybyste, nááhodou, přišla na to, jak donutít mozek – petiční list pro nobelovku podepíšu jako první, fakt… jo – asi tak. Zvlášť, když hodně málo lidí zvládá vůbec o sobě přemýšlet ..
Učením se prý mozek spoustu věcí naučí… vytvoří se nové „cestičky“… bohužel si teď nevzpomenu přesně na ten experiment, který jsem kdysi viděla v TV, jak mozek úplně oblbli :-) Ale protože si přesně nevzpomínám, netuším ani jestli je to vlastně úplně relevantní :-))))))))
No… zato sem můžu dát odkaz na článek o tom, jak málo lidí je vůbec ochotno o přemýšlet… jdu ho dohledat :-))
Tady to je: http://houdekpetr.blogspot.cz/2014/07/nez-premyslet-to-radeji-elektricky-sok.html
:)) dobrý – ačkoli já spíš souhlasím s komentem – taky bych to šla zkusit :DDD
Vyváženost, rovnováha, balance. Neupadat do extrémů rozumových ani citových. Taková vlídná, spokojená radost ze všeho to je :)
Hezky řečeno. Taková nula na vahách – ani moc, ani málo. Tak akorát.
Pingback: 25. Slepí a hluší, aneb jak si nenechat podrazit nohy… (Absurdistán 2014) | Žít je umění