Čeho bychom se neměli nikdy vzdát??

(photo credit: Stefan Krause)

Vlastních snů, chtělo by se říct. Když něco chci, tak to prostě chci a musím si to prosadit, ne? A pokud se to těm druhým nelíbí…

Třeba je to něco hodnotného. Něco důležitého. Nějaký plán, nějaký projekt. Něco, co mě dává pocit jistoty, pocit vlastní důležitosti (jo, v tom sem FAKT dobrá!). Pocit svobody. Něco, co mě žene dál a výš a bez čeho to nebudu já. A kdybych se toho měla vzdát, tak by to bylo jako bych se vzdala sebe sama. Kvůli čemu? Kvůli druhým? Kvůli „objektivním příčinám“?

Jenže v úvodním článku k tématu tohoto týdne jsem cosi vykládala o tom, jak saháme do prázdna. O marném snažení, které nikdy nedojde naplnění. Jak tedy poznám, že i TOHLE snažení je marnost nad marnost? Že usilovat o něco takového za sebou nakonec, jak se říká, nezanechá jen trpkou příchuť ztracených dnů, měsíců, nebo let? Že ta má nespokojenost s tím, co je, a touha po tom, co mi nemůže nikdo dát, nezaplaví nakonec i mé okolí tím nakažlivým jedem?? Natáhnu se užuž po té bublině… a ona pak praskne a zůstane mi na dlani jen takové to chladné, vlhké cosi…

Je to možná otázka té správné motivace: ani touha, ani strach. Jenže kde takovou motivaci sebrat, když jedinou vědecky psychologicky přiznanou motivací je přece touha po tom, co je nám příjemné, a strach z toho, co je nám nepříjemné…

Dostat se k té správné motivaci, k té lásce, která je nesobecká (ano v tom rozhodujícím okamžiku dáte přednost druhému před sebou… zní to dost strašidelně), znamená nechat za sebou touhu i strach. Znamená to nechat za sebou to vyděšené ego a všechny ty jeho hrátky (a že jich v tom dlouhém seznamu je).

Ale vzdát se Ega je jako vzdát se sebe sama. A není to nic, co člověk prostě jen tak lusknutím prstů udělá.

…

Asi to opět není zas tak dramatické, jak se to mému vykulenému Egu jeví. Asi jde prostě jen o to vzdát se strachu, vzdát se odporu a přijímat věci tak, jak jsou. Nevztekat se kvůli tomu. Neurážet se kvůli tomu, že svět se netočí jen kolem nás a nevynáší nás do nebes. Nepropadat smutku. Toho všeho se musíme vzdát, pokud chceme vnímat to, co opravdu chceme.

A touha?

Co je to, co opravdu chceme? Co je pro nás ta priorita, které se nesmíme NIKDY VZDÁT, abychom i my sami nepropadli do nicoty a nenechali sobecká přání a vyděšená Ega druhých tenhle svět ovládnout???

Hmmmm…. ten, kdo se TOHO dotkne, toho opravdového „Já“, už asi nemusí mít strach se vzdát „sebe sama“. Už asi nemusí mít strach milovat…